Casopis DER SPIEGEL (20/1996) uverejnil zavaznou studii znameho sociologa Ulricha Becka o zakladnich problemech dnesnich vyspelych spolecnosti: o nezamestnanosti, globalizaci trhu, danich a moznostech obcanskeho uplatneni. Nektere moderni trendy zretelne podkopavaji moznosti demokratickeho statu a Beck se pta, jak tomu celit. Prinasime podstatne casti teto studie a v pristim cisle otiskneme zaver, kde autor navrhuje mozna reseni.

I. Diagnoza

Nejistota na trhu prace uz davno nepostihuje jen "nizsi tridy". Stala se znamenim nasi doby. "Celozivotni povolani" jsou na vymreni. Nikdo nechce videt, ze tim zanika i jisty svet hodnot - svet spolecnosti soustredene na vydelecnou praci.

Kapitalismus odstranuje praci. Nezamestnanost uz davno neni okrajovy jev, muze se tykat vsech - i demokracie jako zivotni formy. Ale globalni kapitalismus, ktery se zrika odpovednosti za zamestnanost a za demokracii, pohrbiva i svou vlastni legitimitu. Nez nejaky novy Marx zacne burcovat Zapad, musime rychle shledavat ideje a modely pro novou spolecenskou smlouvu. Budoucnost demokracie musime zalozit na necem jinem, nez na spolecnosti prace.

Ve Velke Britanii, zaslibene zemi zamestnanosti, je uz jen tretina lidi zamestnana na plny uvazek (v Nemecku to je stale vic nez 60%). Ovsem pred dvaceti lety to bylo v obou zemich vic nez 80%. Uznavany lek - zpruzneni vydelecne prace - chorobu nezamestnanosti prikrylo, ale nevylecilo. Naopak, vsechno roste: nezamestnanost i nova neprehlednost castecnych zamestnani, nejiste pracovni vztahy, a zatim mlcici rezerva pracovnich sil. Jinak receno: objem vydelecne prace rychle mizi. Ceka nas kapitalismus bez prace - a to ve vsech post-industrialnich zemich sveta.

Tri myty

Nahlednuti teto situace brani tri myty. Za prve: vsechno je prilis slozite - mytus nepruhlednosti. Za druhe: ceka nas spolecnost sluzeb, ta spolecnost prace zachrani - mytus sluzeb. Za treti: musime snizit mzdove naklady, pak se problem nezamestnanosti vypari - mytus nakladu.

Mytus nepruhlednosti

Ze vsechno souvisi se vsim (i kdyz slabe) a potud je tedy nepruhledne, plati jiste i pro vyvoj na trhu prace pod tlakem globalizace. To vsak nebrani mluvit o dlouhodobych trendech, jak dokladaji zejmena vyvojove srovnavaci studie Meinharda Miegela na poslednim zasedani bavorsko-saske Komise pro otazky budoucnosti v Drazdanech.

Podle nich hodnota faktoru prace dlouhodobe rostla, az v polovine sedmdesatych let nastava zlom a od te doby vydelecne prace vsude ubyva. Bud primo roste nezamestnanost (v Nemecku), nebo je prikryta exponencialnim rustem "pestrych forem prace" (v USA a Velke Britanii). Poptavka po praci klesa, nabidka roste (a to i globalizaci). Oba indikatory ubyvani vydelecne prace - nezamestnanost i nepravidelna prace - varuji.

Uz davno nejde o prerozdelovani prace, nybrz nezamestnanosti - i kdyz prekryte novymi formami polovicni, castecne, docasne prace. To plati prave pro domnele raje pracovnich prilezitosti, USA a Velkou Britanii, kde ti, co se pohybuji v sede zone mezi praci a nepraci a casto se musi spokojit s hladovou mzdou, uz davno tvori vetsinu.

Mnozi zaviraji oci nad tim, ze s kazdou dalsi krizi polevka spolecnosti prace ridne, ze velka a rostouci cast spolecnosti ma uz jen nejista "pracovni mistecka", kde o (trvale) zajistene existenci nemuze byt rec.

Kdyz si stezujeme na masovou nezamestnanost, vychazime z predpokladu, ze celozivotni a celodenni prace az do penze je prirozeny stav dospeleho cloveka. Politici, instituce i my sami premyslime ve fiktivnich pojmech plne zamestnanosti. I sporitelny a pojistovny mlcky predpokladaji, ze "zamestnany clovek" ma trvaly prijem, ale nove formy mezi praci a nezamestnanosti tomu vubec neodpovidaji.

Mytus sluzeb

Mnozi veri a spolehaji se, ze nas pred drakem nezamestnanosti zachrani sluzby. Je-li to mozne se teprve ukaze. Jiste vzniknou nova mista. Ale nejdriv nastane - jak ukazal Wolfgang Boná - pravy opak : tradicne jista zamestnani ve sluzbach padnou za obet prave zacinajici automatizaci. Tak telebanking povede k zavirani bankovnich pobocek, Telekom usetri 60 000 pracovnich mist, nektera povolani - treba pisarky - mozna uplne zmizi.

Nove vznikla mista se v informacnim veku daji premistit kamkoli. Mnoho firem - cerstvy priklad je American Express - premistuje spravni oddeleni do zemi s lacinou praci (v tomto pripade do jizni Indie).

Strizliva pravda - proti prorokum informacni spolecnosti, kteri slibuji plno dobre placenych mist i pro malo kvalifikovane - rika, ze i ve zpracovani dat to bude jen spatne placena rutinni prace. "Pesaci informacniho hospodarstvi," pise znamy americky vedec a Clintonuv ministr prace Robert Reich,"to jsou spousty lidi, kteri u terminalu porizuji data do svetove propojenych databazi."

Mytus nakladu

Klicovou iluzi dnesni debaty je ovsem mytus nakladu. Vice a vice lidi je nakazeno uz mnohokrat zpochybnenym presvedcenim, ze ze slzaveho udoli nezamestnanosti vede jen snizeni mezd a nakladu na praci. Zde zari "americka cesta".

Porovname-li vsak americka data s Nemeckem, ukaze se, ze americky "zazrak" je sporny. Jista a dobre placena mista pro vysoce kvalifikovane rostou v USA stejne pomalu ci rychle jako v zemi vysokych mezd Nemecku - o 2.6% (statistika OECD, 1996). Rozdil je v rustu spatne placenych nekvalifikovanych mist. U nas se vsak jeste (!) povazuje za problem, ze lide, kteri pres den vydelavaji rekneme sedm marek na hodinu, v noci spi v papirovych krabicich. Ale i v produktivite prace americke "reseni" bledne: v USA vzrostla za poslednich 20 let produktivita o 20%, v Nemecku o vic nez o 100%. "Jak to ti Nemci delaji?", ptal se nedavno jeden americky kolega. "Pracuji nejmin - a vyrabeji nejvic!"

Prave zde se ukazuje novy zakon produktivity globalniho kapitalismu informacniho veku: stale mene kvalifikovanych a globalne zamenitelnych lidi dokaze poskytovat stale vice vykonu a sluzeb. Hospodarsky rust tedy neodstranuje nezamestnanost, nybrz naopak pracovni mista: jobless growth.

Co s demokratickou legitimitou?

Ale nedelejme si iluze: kapitalismus pouhych vlastniku, ktery se stara jen o zisk a omezuje zamestnanost, (socialni) stat i demokracii, rusi svou vlastni legitimitu. Globalni spolecnosti vydelavaji vic a vic, berou vsak bohatym statum oboji: pracovni mista i dane, a zatezuji je naklady na nezamestnanost a rozvinutou civilizaci. Dva chronicky chudi - verejna ruka a soukrome ruce dosud zamestnanych - maji sami financovat to, co uzivaji i bohati: luxus druhe moderny, rozvinute skoly a univerzity, fungujici dopravni system, ochranu prirody, bezpecne silnice, pestry mestsky zivot.

Pokud globalni kapitalismus v rozvinutych zemich rozlozi jadro hodnot spolecnosti prace, rozpadne se historicke spojenectvi kapitalismu se socialnim statem a demokracii. Demokracie vznikla v Evrope a v USA jako "demokracie prace" - spociva na tom, ze se obcane podileji na praci za mzdu. Obcane museji tak ci onak vydelavat penize, aby svym politickym svobodam mohli vdechnout zivot. Vydelecna prace zakladala vzdy nejen soukromou, ale i politickou existenci. Nejde tedy "jen" o miliony nezamestnanych nebo o socialni stat, o obranu proti chudobe nebo o umozneni spravedlnosti. Jde o politickou svobodu a demokracii v Evrope.

Zapadni spojeni kapitalismu s politickymi, socialnimi a ekonomickymi svobodami neni jen "dobry skutek", ktery si v nouzi muzeme odpustit. Socialne vypolstarovany kapitalismus vznikl jako odpoved na zkusenost fasismu a komunismu. Je to cin "aplikovaneho osvicenstvi", totiz nahledu, ze jen kdo ma byt a jiste zamestnani, tedy budoucnost, je nebo bude plnopravnym obcanem a bude demokracii brat za vlastni vec. Jednoducha pravda zni, ze bez hmotneho zabezpeceni neni politicka svoboda mozna. Tedy ani demokracie, ale naopak stala hrozba novych i starych totalitnich rezimu a ideologii.

Novym pseudosvobodnym demokratum ci svobodnym pseudodemokratum bez historicke zkusenosti je treba zapsat za usi: trzni fundamentalismus, kteremu holduji, je formou demokratickeho analfabetismu. Trh si v sobe svoje opravneni nenese. Tento druh hospodarstvi muze prezit jen spolu s hmotnym zajistenim, socialnimi pravy a demokracii. Kdo sazi pouze na trh, znici spolu s demokracii i trh.

Nikdo dnes nezpochybnuje kapitalismus. Kdo by se toho take mohl odvazit? Jediny mocny protivnik kapitalismu je - kapitalismus pouheho zisku sam. Jobovy zvesti z trhu prace se na Wall Street pokladaji za vitezstvi. Kalkulace je to jednoducha: klesaji-li pracovni naklady, roste zisk.

Ovsem i rozpory "kapitalismu bez prace" zacinaji byt patrne. Manazeri nadnarodnich koncernu premistuji sva spravni oddeleni do jizni Indie, ale sve deti posilaji na spickove evropske univerzity, financovane z verejnych prostredku. Ani je nenapadne, aby se odstehovali tam, kde vytvareji pracovni prilezitosti a plati nizke dane.

Pro sebe si zcela prirozene narokuji draha politicka, socialni a obcanska prava, jejichz financovani z verejnych prostredku torpeduji. Chodi do divadla, do peclive udrzovane prirody a krajiny. Prohaneji se ve stale relativne bezpecnych metropolich Evropy. Ale soucasne svou sobeckou, jen ziskovou politikou podstatne prispivaji k tomu, ze se tato evropska zivotni forma rozpada. Smime se zeptat, kde chteji s detmi zit, az stat a demokracii v Evrope uz nebude mozne financovat?

Kapitalismus nepodkopava svou legimitu tim, ze dokaze produkovat stale vic pri stale mensim objemu prace, ale tim, ze blokuje iniciativu k nove spolecenske smlouve. Kdo dnes premysli o nezamestnanosti, nesmi se zaplest a ztratit ve starych sporech o "druhem trhu prace", "prulomu castecnych uvazku", "praci na cerno" ci nemocenske, ale musi se ptat: jak bude mozna demokracie bez jistot spolecnosti prace? Co vypada jako konec a rozpad, se musi pretvorit v nove myslenky a modely, ktere otevrou stat, spolecnost a hospodarstvi pro 21. stoleti.

Jan Culík | Department | Home