V predchozim cisle Nove Pritomnosti jsme otiskli prvni cast studie vyznamneho nemeckeho sociologa Ulricha Becka (prevzato z tydeniku DER SPIEGEL 20/96) o nebezpecich soucasneho vyvoje vyspelych spolecnosti: s modernim hospodarstvim a technologiemi nutne roste i nezamestnanost. Globalni firmy presouvaji vyrobu do zemi s nizkymi platy a sva sidla do zemi s nizkymi danemi. Jejich manazeri a majitele vsak ziji tam, kde je to nejprijemnejsi: v bohatych zemich s nakladnou spolecenskou infrastrukturou (vzdelani, zdravotnictvi, kultura, priroda, bezpecnost, doprava atd.). Oba trendy podkopavaji zaklady moderni demokracie, zalozene na nahledu, ze jen ti, kdo maji zajisteny zaklady zivotni urovne, mohou byt presvedcenymi demokraty. Ve druhe casti ukazuje Beck ruzne alternativy reseni a diskutuje o jejich schudnosti.

Co s tim

V zastaralem svete prumyslove spolecnosti dominovali dva "zamestnavatele": kapital a stat. Oba budou v teto sve roli v budoucnosti selhavat. Kapitalismus bude potrebovat mene a mene prace. Slovo "prazdny" je pro pokladny verejneho sektoru rouhavym eufemismem. Nad tim muzeme bedovat - nebo zacit utvaret nove centrum aktivity a identity, ktere ozivi demokratickou zivotni formu. Je-li "verejnost" umeni zapojit cizi lidi do trvaleho rozhovoru o jejich nejvlastnejsich zalezitostech, pak je verejna prace umeni nechat po techto slovech nasledovat skutky. Co to znamena?

1.Cinny soucit: rikaji si "zplodinove opice", "ekopometla", nebo "ekorakve". Nepohani je vsak pouze strach z rozkladu, spis vztek, ze vetsina lidi nepremysli o tom, co dela. Tento aktivni odpor proti lhostejnosti ma mnoho cilu a podob: praci se starymi a postizenymi, bezdomovci a nemocnymi AIDS, analfabety a lidmi vyloucenymi ze spolecnosti, zenske domovy, Greenpeace, Amnesty International atd. "Verejna prace" v tomto smyslu znamena hybrid mezi politikou, peci o druhe a kazdodenni spolupraci.

2.Prakticka kritika: mnoho advokatu, danovych poradcu, lekaru, manazeru, spravnich odborniku atd. chce svoji profesni odbornost pouzit jinak - mit vliv na verejne mineni a prijimani zakonu, navrhovat hospodarske plany pro svepomocne skupiny, zverejnit zpusoby, jak dochazi k danovym unikum, radit dluznikum, upozornovat na zaretusovana nebezpeci atd. Proc neudelovat vyznamenani a rady za obcansky odpor?

3. Aktivni demokracie: podil obcanu na sprave verejnych veci, decentralizace - ve sprave mnoha mest a obci vypukla mala kulturni revoluce. Slibuje nejen vetsi hospodarnost, ale i vice demokracie. "Tyhle obcanske iniciativy delaji paralelni parlamenty," stezoval si jeden radni. To je presne ono: chut na demokracii prichazi s jidlem. Svoboda vytvari, podporuje a posiluje svobodu.

To znamena: musime investovat do obcanske spolecnosti. Musime ji delegovat kompetence i moc, a to ve vsech ohledech. Technologicky (informacni media), ekonomicky (financovani), ve vzdelani (certifikaty, ktere budou platit na trhu prace).

Solidarni individualismus

V jakem pomeru jsou hodnoty a cile "spolecnosti vydelecne prace" a "sebeorganizace obcanske spolecnosti"? Ne jako bud - anebo, ale souradne jako jedno - i druhe. V budoucnosti by se melo stat rozhodujicim faktorem prolinani formalni prace a dobrovolne samoorganizace, odstraneni pravnich barier mezi obema sektory, vytvareni moznosti vstupovat a prestupovat (v rocnim, mesicnim, ci tydennim rytmu).

Tento zpusob by umoznil dvoji: zlomil by se monopol, ktery smysluplnou, uznavanou verejnou cinnost ztotoznuje s praci za mzdu. Pracovnimu trhu by se ulehcilo, zmensila by se nezamestnanost. Zadruhe by se ve fragmentovane spolecnosti (a proti ni) prostrednictvim verejne prace vytvorila politicka centra jednani a identifikace. Vznikly by (hmotne i kulturni) zaklady pro "solidarni individualismus" - vec v Nemecku, kde donedavna platilo "ty sam nejsi nic, tvuj narod (trida) je vse", historicky dosud neznamou.

V tomto modelu aktivni spolecnosti nejde o to, co se stale navrhuje, tj. placenou praci nahradit neplacenou. Takove modely zustavaji stale v gravitacnim poli spolecnosti vydelecne prace. Zde se neskace dost daleko: na misto prace nastupuje - prace (pece o rodinu, domacnost, atd.).

Dulezite rozliseni provedla Hannah Arendtova: proti praci, jejiz cile a produkty za sebou nezanechavaji zadne stopy, protoze se spotrebovavaji v kazdodenni spotrebe, stavi jednani, ktere zpritomnuje dejiny a v soucinnosti s jinymi zaklada smysl a politicke instituce. Proti dobe rozkladu, jak to videl uz Alexis de Tocqueville pred 150 lety, je treba bojovat rozsirenim politickych svobod, protoze jsou to prave politicke svobody, ktere v posttradicni spolecnosti zakladaji socialni smysl a soudrznost.

Ctyri namitky by mely tyto na prvni pohled az podezrele krasne myslenky zaostrit a priblizit realite:

I. Neztroskota takovy projekt uz na sobectvi, jemuz tato spolecnost propadla? II.Je neco takoveho v podminkach globalizace vubec mozne? III. Kdo to zaplati? IV. Nedela "tvurci nezamestnanost" (Ivan Illich) lidi nestastnymi? Nerozpada se s vydelecnou praci take identita cloveka?

I. Solidarita existuje

Jak je to vubec s "egospolecnosti", na niz se tolik narika? Bez dobrovolneho angazovani pro druhe, jak ukazuje americky sociolog Robert Wuthnow, by se vsechny moderni spolecnosti okamzite rozpadly. 80 milionu Americanu, tedy 45% dospelych, se nejmene 5 hodin tydne angazuje v dobrovolne cinnosti a dobrocinnosti. Vycisleno v penezich to znamena 150 miliard dolaru za rok.

Tato studie soucasne ukazuje, ze 75% Americanu prisuzuje solidarite, ochote pomahat a orientaci na verejny prospech stejne poradi na zebricku hodnot, jako touze po sebeuplatneni, uspechu v povolani a rozsireni prostoru pro osobni svobodu. Teze o "egospolecnosti" predpoklada, ze se vylucuje, co ve skutecnosti spolu souvisi: sebeuplatneni a byti pro druhe.

Ze by tomu u nas bylo jinak, to si mysli jen ti, kdo mylne ztotoznuji angazovani s clenstvim v organizacich. Zatimco prave mladez se vic a vic vzdaluje cirkvim, stranam, odborum, a spolkum (vekovy prumer napr. britske konzervativni strany je vic nez 60 let), nejruznejsi obcanske iniciativy vykazuji priliv sympatizantu.

Titiz mladi, kteri se vyhybaji nude kolektivnich organizaci, se angazuji ve prospech naruseneho zivotniho prostredi. 73% mladych vidi bezdomovce jako klicovy problem a jsou ochotni proti tomu neco delat; 71% pozaduje vetsi prava pro postizene; 71% jich hodnoti feminismus pozitivne a veri, ze to je dulezita vec pro oba - muze i zenu.

"Upadek hodnot a lhostejnost mladych", na niz si ostatne stezoval uz Platon, plynou zcasti prave z toho, ze instituce "blokuji angazovani". Mladym se sice priznavaji prava - ale jakmile je chteji uplatnit, zacnou se okrajovat. Stat obcanskym iniciativam stale vic utahuje srouby. Moc se ve skutecnosti nedeleguje. To minim "blokadou angazovani": mnozi se neangazuji, protoze si vyzkouseli, "ze se tim stejne nic nezmeni".

II. Kapitalismus bez dani

Kdo by mel investice do "socialniho kapitalu" aktivni spolecnosti financovat? Mame ve Spolkove republice na privatnich kontech 4 000 miliard marek - rozdelenych velmi nerovnomerne. 10% procent domacnosti ma skoro 49%, dalsich 40% zase skoro 49%, naproti tomu 50% domacnosti disponuje pouze 2,4% majetku.

Podnikatele objevili kamen bohatstvi. Nova kouzelna formulka zni: kapitalismus bez prace plus kapitalismus bez dani. Vynos dane ze zisku pravnickych osob se od roku 1989 do roku 1993 snizil o 18,6%, jeji podil na celkovych danovych prijmech statu poklesl na polovinu (ze 6,4 na 3,7%), kdezto zisky zaroven stouply o 10%. Zde se prosazuje nova mocenska hra globalizace. Mnoho podniku plati jen virtualni dane.

Kapital je pohyblivy a to globalne, staty jsou vazane na uzemi. Tim, ze se vyrobek vyrabi v ruznych fazich rozptylene po celem svete, stava se lokalizace zisku stale obtiznejsi - a pritom umoznuje podnikum vselijak minimalizovat dane.

Internacionalizace vyroby poskytuje podnikum dve strategicke vyhody: vznika globalni konkurence mezi drahou a levnou pracovni silou, a mezi vyskou dani a urovni danove kontroly v ruznych zemich. V teto nove moci podniku muzeme videt uspesny prenos zakonu trhu na oblast politiky. Ve skutecnosti je situace jeste daleko pikantnejsi: vzhledem k tomu, ze pouziti cetnych spolecenskych sluzeb (drahe univerzity, nemocnice, dopravni systemy, pravni system, financovani vyzkumu) neni vazano na misto vyberu dane, muze mnoho podniku minimalizovat danove zatizeni, a zaroven se usazovat v zemich, ktere nabizeji nejlepsi infrastrukturu.

Misto, kde se investuje, vyrabi, plati dane a bydli lze vybirat oddelene. Mnoho podnikatelu vyuziva nizkeho danoveho zatizeni chudych zemi a uziva vysoky zivotni standard tech bohatych. Plati dane tam, kde to je nejlevnejsi, a ziji tam, kde to je nejkrasnejsi. Jsou to cerni pasazeri drahe infrastruktury.

To je ovsem znacna socialni vybusnina. Vyvstava rozdil mezi virtualnimi a realnymi platci dani (jeste zamestnani, male podniky, ktere nejsou tak pohyblive, takze podlehaji beznemu danovemu dohledu). To jsou ti "hloupi", kteri globalizaci ztraceji.

Na druhe strane prave gladiatori hospodarskeho rustu, obskakovani politikou, podryvaji autoritu statu tim, ze si sice narokuji sluzby, poskytovane statem, ale nechteji mu davat dane. Novi virtuozove virtualnich dani pohrbivaji legalnim, lec nelegitimnim zpusobem verejne blaho, politiku a stat. Pozice neoliberalni politiky, ktera prisaha na trh, se podoba sebevrazedne ironii racionalizatora v urcite firme, ktery pripravuje a provadi svoje vlastni propusteni.

Z toho plyne pouze jeden dusledek. Zdroj socialni nespravedlnosti musi prestat byt tabu a v nejvlastnejsim zajmu politiky se musi stat predmetem verejne debaty. Problemy rozdelovani patri na porad dne. Ty, kteri na globalizaci vyhravaji, musime znovu primet, aby plnili zavazky k obecnemu prospechu. System socialniho zabezpeceni vyzaduje v mnoha ohledech reformu. Zaver je vsak paradoxni: musi se rozdelovat ne mene, ale vice penez, jenze je treba spravne vkladat a rozdelovat! Pro investice do verejne prace plati: malo pusobi mnoho. Spolecnost vzkveta, verejne bohatstvi roste.

Je zrejme, ze potrebujeme novou definici "bohatstvi". Ta musi mj. obsahovat i takove indikatory jako socialni participaci, politickou svobodu atd. Spolecnost, jejiz hospodarstvi sice kvete, ale za cenu nezamestnanosti a vytlacovani obcanu na okraj, neni "bohata": je to jen zbytkova spolecnost pro bohate.

III. Kdo to zaplati?

Ale ted musi kralik z klobouku ven: kdo to zaplati? K tomu ctyri experimentalni uvahy:

1. Model "danovych ulev": Ti, kteri se verejne angazuji, by meli platit znacne nizsi dane (podobne, jak si uz dnes lze odepsat naklady nebo jak jsou obecne prospesne spolky osvobozeny od dani). Namitka: tento model predpoklada na urovni prijmu domacnosti vydelecnou praci. Ti, kdo uz slusne vydelavaji, by tak mohli udelat verejnou praci svuj zivot rozmanitejsi.

2. Model "zakladniho zajisteni financovaneho z dani": v nem by se tem, kteri by pusobili v dobrovolnych organizacich, vyplacelo "verejne stipendium" (v Sasku se to uz zacina praktikovat).

3. Model "volba mezi nezamestnanosti a cinnosti v obcanske spolecnosti". Nezamestnani by meli v budoucnosti novou volbu: mohli by se rozhodnout, jestli chteji byt nezamestnani nebo pracovat v dobrovolnych organizacich. Tento model nabizi prekvapeni: mohl by, promyslen do dusledku, snizit nezamestnanost - a to ne praci na castecny uvazek, ale tim, ze ozivi sebeorganizaci spolecnosti.

"Americky model" vede ke kombinaci plne zamestnanosti a "working poor". Nemecky (evropsky) model by mohl mit za cil kombinaci vydelecne prace a cinnosti v obcanske spolecnosti, za niz by obcan dostaval jakesi zakladni zajisteni. Ti, kteri by se ucastnili prace v techto organizacich, by uz nebyli k dispozici trhu prace a v tomto smyslu by nebyli nezamestnani. Byli by to aktivni obcane, kteri se angazuji v zajmu verejneho prospechu, a za to by dostavali (casove omezene) zakladni zajisteni.

4. Model "obcanske penize pro vsechny", financovany z dani. Vyse by byla jiste predmetem sporu. Mnozi se obavaji, ze tento typ zakladniho zajisteni by zpecetil vyrazeni ohrozenych - zen, chudych, postizenych - z prace a ze spolecnosti. Bylo by proto dulezite, aby se penize nevyplacely "na drevo", ale byly vazany na spolecensky prospesnou praci.

Muze s takovou reformu na staleti vubec zacit jedna zeme? Je-li je nase diagnoza spravna - kapitalismus vytvari nezamestnanost -, pak se jedna o globalni vyzvu, pred niz budou drive ci pozdeji stat vsechny rozvinute zeme. Ta, ktera nalezne schudnou odpoved jako prvni, a bude tim celit ohrozeni demokracie, bude mit dlouhodobe v kazdem ohledu (i hospodarskem) naskok.

IV.Promena postoju

Co se konecne tyce monopolu vydelecne prace na vytvareni identity, uz dnes ukazuji empiricke studie, ze tomu tak neni. Dochazi k hluboke promene postoju: stale vice lidi hleda oboji, ti ovsem take angazma mimo praci. To zaklada, je-li spolecensky ohodnoceno a je-li slucitelne s vydelecnou praci, nepochybne identitu a socialni soudrznost.

Z nacrtnuteho scenare plyne pozadavek, ze se neviditelna praxe socialni svepomoci a politicke sebeorganizace musi zviditelnit, aby dostala ekonomickou, organizacni a politickou vahu. To je ovsem mozne jenom tehdy, budeme-li do obcanske spolecnosti investovat - a tim take demokratizovat demokracii. Co potrebujeme, je spojenectvi mezi obcanem a statem pro obcanskou spolecnost - v krajnim pripade i proti praci a kapitalu. Toto spojenectvi by melo lezet na srdci kazdemu, komu je demokracie draha.

Jan Culík | Department | Home