Po letech, kdy jsem cetl a psal pouze neurochirurgickou literaturu, jsem se konecne v duchodu dostal k prominentnim intelektualskym casopisum. Precetl jsem neco z Literarek, neco z Listu, z Nove Pritomnosti, jak mi to prislo pod ruku. Postupne jsem se v tech textech ztracel. Cetl jsem a cetl - a porad nevedel, o cem to je. Pripadal jsem si jako bobr, co se prohryzava kmenem stromu. Cetl jsem znovu, vlaste jsem clanky studoval. Nekdy jsem nakonec pochopil, co autor minil, a prelozil si to do srozumitelnejsi cestiny. Nekdy jsem ale clanek vzdal. Bylo deprimujici, priznat si, ze me vysokoskolske vzdelani na to nestaci, ze nerozumim.

Napriklad Pithartuv clanek "Moc, anebo malo naroda?" (NP 2/1996). Kudrnate vety mi pripominaji chram Sagrada familia v Barcelone. Nikdy se mi nelibil. Podivuji se tem, jimz se libi, a zaroven citim neduveru v jejich uprimnost. Je mi blizsi prosta gotika plzenskeho chramu svateho Bartolomeje. Pithart napise vtipnou vetu: "Pro takovy narod muzeme vlastne nejvic udelat tim, ze se do nej narodime." Srovnam ten bonmot s Werichovym: "Kamarada si muzes vybrat, bratra ne." Je to moudrejsi a pravdivejsi. Anebo jinou vetu, zduraznenou opakovanim v ramecku: "Naroda jako naroku, ktery sdilime a obracime jej sami k sobe, je vzdycky malo." Co s tim, setsakra? Snad jsem z textu pochopil, ze o narode se tu pise ve smyslu pocitu prislusnosti k narodu. Je to narodovectvi? Nebo vlastenectvi? Nebo je to "projekt jako program pro budoucnost", "spolecenstvi otevrene komukoli, bez ohledu na to, jak a cim je prave urcen - krvi, jazykem, temi dejinami, ktere uz byly"? - V te zachumlanine se prekvapene dovidam, ze jsou dejiny, ktere budou. Myslel jsem si, ze dejiny byly vzdycky to, co uz bylo. Dejiny budoucnosti, to je spekulace, vesteni. Mohu tipovat, zda lekari budou za mesic stavkovat, ale stavka vejde do dejin, az kdyz se uskutecni.

Myslim, ze jsem smysl Pithartova clanku nakonec pochopil a ze s nim souhlasim. Ale uz od neho nic cist nebudu.Pri takovem stresu jde o infarkt. Nebo o komplex menecennosti.

V jinem cisle NP (1/1996) je clanek meho kolegy a krajana Miroslava Holuba. Nerozumim ani jemu. Chteji to ty lidi, nebo nechteji? Jak muze lekar a basnik popsat s takovym nadhledem a chladem udalost tak hruznou, jakou je skok mlade zeny z Nuselskeho mostu? - I timto clankem jsem se prohryzal a nakonec pochopil autoruv umysl, zamaskovany slovni ekvilibristikou natolik, ze pro vetsinu ctenaru asi zustane tezko pochopitelnym, ne-li odpuzujicim.

Panove, pro koho ten casopis tisknete? Kolik lidi jej cte? Nepodobate se autobusovemu dopravci, ktery jezdi na linkach bez klientu? Nestalo by za to pristrihnout ty kudrlinky a slevit, aspon na cas, z te jazykove narocnosti, aby lide pochopili, jak zastavit moralni upadek, jak je to s tim narodem a jak to myslil lekar Holub? Pani autori, chcete-li se stat pro nas, vzdelane soucasniky, srozumitelnymi, prectete si, nez zasednete ke stroji ci k pocitaci, aspon jednu basnicku z Kytice!