Byl jsem vyzvan, abych hovoril o velikosti a pokore kultur; ja se vsak radeji omezim jen na tu jednu, k niz sam patrim. Mluvit o druhem, soudit o nem zvenku, je vzdycky choulostive, a tim spis predstirat, ze mluvim jeho jmenem. Ale i kdyz budu mluvit jen o kulture evropske, zda se mi, ze si z ni lze vzit pouceni daleko sirsi. Zacneme semantickym upresnenim: budu zde mluvit o evropske kulture a o Evrope ve smyslu Evropy zapadni, abych respektoval originalitu Byzance, ktera se evropskou nikdy nen azyvala. I kdyz dnes pred nasimi tradicemi stoji ukol, spojit se v jednotu kontinentu, po staleti se v lune krestanstvi fakticky odlisovaly.

Uchopit podstatu evropske kultury by vyzadovalo nekonecny cas a vedomosti, kdyby se to muselo dit formou vypraveni nebo inventare. Nastesti mohu zvolit kratsi cestu: ma-li Evropa sveho otce, mela by se mu podobat. Popis otce dovoli identifikovat rysy, jez po nem dcera zdedila. Podivejme se tedy na toho, kdo dostal nazev Otce Evropy. Zastihneme ho v jeho pokoji. Bydli v palaci, ktery si vydobyl svymi vojenskymi a statnickymi schopnostmi. Velika lebka, veliky nos, splyvajici kniry. Trpi nespavost i. Kdyz nemuze usnout, vstane a rozzehne svetlo. Probudi sve radce a zahaji poradu uprostred noci, jak to uz tolikrat udelal? Ne, tentokrat jen vytahne zpod polstare psaci nacini a tezkou rukou nakresli par neohrabanych pismen. Tento dobyvatel, ktery se osmelil sahnout po cisarske korune, je totiz analfabet. Jiste jste uhodli - je to Karel Veliky.

Tohle je tedy Otec Evropy. A skutecne je. Slovo "Evropa" tu jiste bylo uz pred nim. Toto semitske, snad fenicke slovo oznacovalo misto, kde zapada slunce, zapad. Pocinaje Karlem Velikym zacina znamenat uzemni celek. Pred nim znamena "Evropa" jisty smer; po nem znamena vymezeny prostor. Prostor zajiste promenny, nebot to slovo zahrne brzy vic, nez jen Rimskou risi: cele latinske krestanstvo i s narody slovanskymi, madarskymi a litevskymi, jez o stoleti pozdeji zacnou krtit, aniz by je donutili d o Rise vstoupit.

Zatim vsak jsme jen na pocatku 9. stoleti. Ktere to rysy zdedila dcera Evropa po svem Otci? V cem spociva jeji velikost a jeji pokora? Podivejme se na Karla zblizka. Jeho velikost spociva v prizvisku magnus, ktere se par desetileti po jeho smrti privesilo k jeho pravemu jmenu, Karl, tak pevne, ze pro romanske narody vytvorilo jedine slovo: Charlemagne. Kde se tato velikost bere? Ze zdroju nikterak cistych: z vojenske sily, politicke sikovnosti a stesti. Je-li Evropa, jeho dcera, velika, vdeci z a to take necistym zdrojum: technickemu naskoku, ktery nakonec usti ve vojenskou prevahu. A take ona mela velike stesti: ze objevila Novy svet, ze ji chranil byzantsky naraznik, takze byla islamskemu tlaku primo vystavena teprve ve chvili, kdy mela dost sil, aby mu celila. Rozruseny Karel nevydrzi na miste a nemuze spat. Ani Evropa v pravem smyslu nikdy nevydrzela na miste. Vrhala se stale k novym hranicim, do prostoru, ktery chtela poznat nebo dobyt, do poznani prirody a jinych kultur.

Kde tu najit pokoru? Tu zadna kultura nemuze mit. Ctnosti nalezi jednotlivcum, a jen jim. Evropa jako kultura neni o nic pokornejsi nez kterakoli jina. A pokud jde o Karla Velikeho - kdo zna tajemstvi jeho srdce?

Naopak neni tezke odhadnout, u otce i dcery, jejich pokoreni. Je prave v tom, co nedava Karlovi spat. Troufneme si to predstavit. Ten, jemuz prezdivaji Veliky, ktery je telesne obr a politicky predstavuje nezanedbatelnou moc, se sam citi docela malicky. Zejmena vuci Byzanci. Chybi mu totiz legitimita. Karel Veliky je parvenu. Vysvihl se vojenskym stestim. Ale kde jsou znaky legitimity? Kde je zlato? Je to prece "byzantske zlato", ktere se stane prislovecnym. Kde je kultura? Ty stripky rectiny, co zbyly v Irsku a jejichz posledni drzitele povola ke svemu dvoru nejsou vubec nic vedle byzantskych knihoven a ucencu. Kde jsou svate ostatky, znaky kontinuity Cirkve, zalozene na krvi mucedniku? Kde jsou znaky rimske moci? To vsechno je v Byzantiu.

A jeste jedna malickost. Nevedomky nas poznamenava misto, jake na Zemi zaujimame. Prenesme se v myslenkach na pocatek 9. stoleti, anebo se podivejme na dobovou mapu. Jsme jeste davno pred objevenim Noveho sveta a Australie. Afrika ani Dalny vychod nejsou prilis zname. Kde je stred vynorivsich se zemi, ekumeny? Urcite ne v Evrope. Fyzicky stred je nekde na Blizkem vychode. Nabozensky stred je pro cele krestanstvo v Jeruzaleme, pro islam v Mekce. Kulturnim stredem je bud Byzanc, anebo Bagdad. Vuc i temto obrovskym metropolim zadne evropske mesto nepada na vahu. Evropa nestoji za rec. Je kdesi daleko, na konci sveta, excentricka.

Ctenar promine, kdyz se zde ohradim proti predstave, jez stoji za dnes modnim slovem "evropocentrismus". Proti predstave, ze stredoveka Evropa se domnivala byt stredem veskerenstva, dokud objev Noveho sveta tento narcisismus nevyvratil. Je tomu presne naopak. Byl to prave objev Ameriky, ktery Evropu zemepisne receno "vytahl z diry" a ucinil ji stredem vynorenych zemi. A pokud jde o predstavu o sobe same, mluvit o evropocentrismu je temer oxymoron: zadna kultura se nepokladala za "risi stredu" t ak malo, jako Evropa. Zadna kultura nebyla mene sobestredna, zadna se tolik nezajimala o ty druhe, nerozhlizela se tolik kolem sebe, nesnazila se videt ty ostatni tak objektivne, jako prave Evropa.

Take Evropa, stejne jako jeji Otec, si bolestne uvedomuje, ze je parvenu. Kontinent zbohatliku. Nebot vznikla teprve nedavno, vcera. Co se tak hloupe nazyva "starou Evropou" je jiste starsi nez Novy svet. Ale jak ji srovnat s Egyptem, s Mezopotamii? A i kdyz to, co prejimala, rozvijela dal - co vynalezla ona sama? Jeji nabozenstvi pochazi odjinud, z Blizkeho vychodu. Sve vedeni, filosoficke a vedecke, dostala z Recka, a potom znovu oklikou pres byzantsky a arabsky svet. Zacala s malem, ale mela stesti. Nedostatek sve legitimity maskuje hromadenim znameni moci. Lichoti si, ze objevila, dobyla a zcasti zalidnila zbytek sveta. Nezda se vam, ze se za touto netrpelivou horlivosti skryva touha kompenzovat puvodni druhoradost?

Ale vratme se ke Karlovi Velikemu. Jeho pohled na Byzanc neni chladny pohled geografa ci etnologa. Je to pohled zavisti, slozeny z fascinace a zarlivosti. To ho pozene, aby se pustil do domysliveho zakladani zapadni krestanske rise, na ukor rise vychodni, jedineho legitimniho dedice rimskeho cisarstvi. Bude v hloubi duse vzdycky vedet, ze je pouhy uzurpator. Ani Evropa to nikdy nezapomene, a cas od casu to vyplave na povrch. Jako pozdeji u Luthera v jeho polemice proti Karlu Patemu, kdyz se pos tavil na obranu rimske cirkve.

Karel Veliky se rozhodl oprit prave o Rim. Ten mel prece svoji nabozenskou legitimitu, vychazejici z Kristovych slov Petrovi, jak je vykladali jeho nastupci, a oprenou o patristicke texty Ireneovy ci Cyprianovy. Operace, do niz se Karel Veliky pustil, mela zmirnit nedostatek legitimity vuci Byzanci tim, ze se da korunovat patriarchou Zapadu, to jest papezem. Co chybi Evrope, to vyrovna Rim.

Nicmene bych se rad pozdrzel jeste u jednoho rysu Karla Velikeho. Chvile nespavosti vyplnuje tim, ze se uci cist. Francouzska skolni tradice a jeji obrazy Epinalske "skoly" pokladaji Karla za vynalezce skol. Jenze on sam byl analfabet. Spis nez vzorem ucitele byl prikladem zaka, a to zaka vecerni skoly. Pred chvili jsem se odvazil hadat, proc asi nemohl spat. Tak se i ted odvazim hadat, ze se uci cist ne proto, aby zahnal dlouhou chvili, aby se rozptylil, nybrz aby si zacal lecit komplex menece nnosti, ktery u neho predpokladam. Nu, a prave v tom se ukazuje byt - aniz by o tom prilis vedel - jeste vic rimsky, nez kdyz se opira o rimskou cirkev.

Nebot i anticky Rim se vsemi svymi vykony a uspechy se take citil byt druhorady. Jisteze ne vuci Byzanci, ale vuci jejimu primemu predkovi, antickemu Recku. Uplne vespod te hrdosti na vsecky dobyvatelske a vladarske uspechy vezi i zde skryty komplex menecennosti. Vykveta jen u tech nejvetsich a nejproziravejsich, jako je Vergilius. V seste knize Aeneidy vypravi, jak Aeneas, nez zalozi Rim, navstivil v podsveti sveho otce Anchisa. Ten pro sveho syna shrnuje dejiny Rima: co je pro Vergilia minulo st, stava se pro jeho hrdinu predpovedi. Anchises vytycuje Rimu uplny program a zejmena ve trech slavnych versich vyhlasuje, co je jakousi ideologii rimskeho imperialismu: podrobovat si pysne a setrit porazene. Ale nez oslavi velikost Rima, venuje Vergilius ctyri verse jeho ponizeni:

Excudent alii spirantia mollius aera

(Credo equidem), vivos ducent de marmore vultus,

Orabunt causas melius, caelique meatus

Describent radio et surgentia sidera dicent.

(Aeneis VI. 847-853)

Poezie se nepreklada. Takze parafrazuji: jini nez Rimane budou lepsimi sochari, lepsimi recniky, lepsimi astronomy. Tito jini jsou samozrejme Rekove. Rim se bude muset spokojit s ukoly uzitecnymi, ale mene vznesenymi: zavadet rad, delat policii.

Evropa je presne v teze situaci jako tento archetypalni Riman, do nehoz Vergilius soustreduje rimske poslani. Take Evropa - od te doby, co to slovo ma dnesni vyznam, to jest od Karla Velikeho - se pustila do kulturniho dobrodruzstvi, v nemz se spojuje velikost a pokora - nebo aspon pokoreni. Nedostatek originalnosti se snazi vyvazovat horecnym prejimanim, ochotna zakryvat stopy teto vypujcky. Od te doby, co se Karlovi architekti v Cachach zacali opicit po Ravenne, Evropa opisuje, napodobuje, tr ansponuje, parafrazuje anticky svet.

Jak se pro Evropu klade problem velikosti a pokory kultur? Uz jsem rekl, ze tezko hovorit o pokore, chceme-li oznacit postoj cele kultury, kolektivity s velice dlouhou historii. Navic je pokora ctnost, ctnost zidovska a krestanska. Zatim jsem ovsem mluvil jen o necem uplne jinem, o pocitu pokoreni, ktery muze vykrystalizovat do komplexu menecennosti - coz jsou oboji skutecnosti psychologicke a tedy hodnotove neutralni. Karel Veliky nepochybne pocitoval jakysi komplex menecennosti vuci Byzanci.

Dokazal ho promenit ve ctnost pokory? Sam Buh vi. A jeho dcera Evropa? I u te muzeme konstatovat stejne pokoreni. A pokoru?

Prinejmensim vsak muzeme Evrope i jejimu otci priznat jednu zasluhu. Karel Veliky vedel, ze je nevzdelany. Ale staral se, aby se naucil cist. Rimane vedeli, ze jsou hrubci a krupani jen malo otesani. Ale mydlili se helenismem, aby tolik nepachli hnojem a kuzemi. Evropa je plna nostalgie po antickem svete, vytvorila vsak umeni, literaturu, filologii, archeologii, jez z neho cerpaly znovu a znovu. Nacerpaly dost, aby z toho mohla zit nepretrzita kaskada renesanci. Tato nostalgie se obraci k antic kemu Recku a rimske risi - te prave. Je to z velke casti sen. Diky nemu vsak Evropa postupuje, tlaci ji to dopredu, smerem k novym vecem. Smerem navenek, jako v kolonialnim dobrodruzstvi. Ale take, jak tomu bylo davno predtim, smerem dovnitr: do zintenzivnovani ji same, jez ji vedlo, aby se poustela do kultivace novych zemi, uplatnovala tam nove techniky, usidlovala tam vice lidi, aby stavela, malovala a psala v novych a novych stylech.

Nic z toho nebylo samozrejme. Nebot je mozny i jiny postoj. Spociva v obraceni znamenek: videt v tom, co je primitivni, svedectvi puvodni cistoty, a v tom, co je rozvinute, znamky dekadence. Lide se pak honosi "autenticnosti" sve nebo svych "tradic". Kdepak napodobovat druhe: musime se uchovat nedotceni, omezit cizi vlivy, dokonce se pustit do obrozovani toho, kdo si myslel, ze by nas mohl poucovat. Ma to i sve vyhody: clovek si usetri namahu uceni, protoze jako by uz mel, cemu by ho druhy mohl naucit. Je to ostatne o to snazsi, ze pokrocile kultury rady pripisuji primitivum nedotcene mravy, aby tak mohly neprimo kritizovat samy sebe. Prave tak predstavuje Tacitus idealizovanou Germanii, ne kvuli Germanum, ani ze zajmu o ne, ale proto, aby mohl dat lekci svym spoluobcanum. Nic potom neni lakavejsi nez brat obracenou parodii za objektivni popis a nechat si schvalit vlastni lenost uznanim tech "pokrocilych" samych. (Take jste si pripomneli tolikrat citovanou vetu Aenease Sylvia o sectelosti taborskych zen? P. prekl.)

Evropa mela prinejmensim odvahu jit do uceni, hledat nekde jinde to, co ji chybelo. Tim ale dostala evropska velikost jakousi paradoxni a - zda se mi - originalni stranku. Jednim slovem: velikost, k niz se Evropa vztahuje, neni jeji vlastni. Je to velikost druheho: velikost, jez ji predchazela, vuci niz se sama citi cizi, odcizena, druhorada. Pak ovsem neni v jeji pokore zadny resentiment. Je to jen uznani velikosti a priznani, ze ji tuto velikost prinesl proud reky odkudsi shora.

Jake je pouceni z techto uvah? To, co bych rad nazval hygienou minule velikosti. Beda kulturam, ktere se domnivaji, ze nejakou maji! Beda kulturam, jejichz minula velikost je jejich vlastni, ne tech druhych! Budou totiz hledat, proc o ni prisly, a misto zpytovani svedomi budou obvinovat jine. Napriklad: proc francouzstina, kterou za osvicencu mluvila cela Evropa, ustupuje anglictine? Neni to treba tim, ze urcita kulturni politika dava prednost prestizi medialnich "akci" pred dlouhodobym usilim?

Kdepak, to prece zavinili Americane! Nebo: proc francouzsky prumysl ztraci podily na trhu? Neni to snad tim, ze by francouzskym podnikatelum, odborarum i statu chybela vynalezavost? Kdepak, to prece zpusobili Japonci! A tak dale...

Stastni jsou naopak ti, jimz jejich velikost nepatri, ale lezi nekde mimo ne, pred nimi, na hornim toku reky. Protoze kdyz ti budou citit znamky upadku, budou je vytykat sami sobe a nebudou vinit jine. A naopak jen u sebe samych budou moci hledat zdroje nejake obnovy.

Remi Brague (*1946) prednasi filosofii na parizske Sorbonne a zabyva se hlavne arabskym podilem na prenosu recke vzdelanosti do stredoveke Evropy. Jeho knihu "Evropa, rimska cesta" vydalo Nakladatelstvi pedagogicke fakulty v Praze 1994. Prednasku "Velikost a pokora kultur", proslovenou na sympoziu o duchovnich zakladech Evropy v St. Peterburgu v srpnu 1995, prelozil J. Sokol.

Jan Culík | Department | Home