Zda se, ze krome Ruska si s postkomunistickymi zememi stredni Evropy nikdo nevi rady. Ale i Rusko ma dnes jeste prilis nevyhranenou zahranicni politiku na to, aby vedelo vic, nez ze jim chce znemoznit vstup do Severoatlanticke aliance. Evropske a vubec zapadni nadnarodni struktury (EU, NATO) jsou vyslovene na rozpacich. Jejich predstavitele jezdi do Varsavy, Prahy, Bratislavy, Budapesti a vyjadruji se vseobecne a hlavne mlhave.

Cele toto otaleni by pro nas melo byt vice nez znepokojive; maloktere prislovi je vsak tak prikre v rozporu se skutecnosti, jako to, ze dejiny jsou ucitelkou zivota. Dokud neexistuje aktualni, ocividna hrozba, potud verejnost zahranicnepoliticke otazky malo zajimaji - jsou pro ne prilis odtazite. A ocividna prima hrozba nastesti neexistuje. Jen tak se mohlo stat, ze v nasi predvolebni kampani zahranicni politika proste vypadla ze hry - jako by slo o otazky nicotne a Ceske republiky se netykaly.

Jsme sami

Nas stat ovsem nemale problemy zahranicnepoliticke skryva sam pred sebou: navstevami statniku v Londyne ci Washingtonu, takovymi akcemi, jako byl nedavny transatlanticky kongres v Praze, a posleze halasne zduraznovanym polsko-ceskym spojenectvim. Aktivity tohoto druhu opravdu mohou ukonejsit (a poplest) verejne mineni, ale prave nic vic. I kdyby to ten ci onen anglosasky statnik s nasi republikou opravdu myslel co nejlepe, je jen prirozene, ze se ztrati v horizontech statnich zajmu sve zeme; Achillova pata transatlantickych projektu je pro nas prave v existenci Atlantiku. Cesko-polska spoluprace byla pak narychlo spichnuta az tenkrat, kdyz jsme zjistili, ze plany na brzke a exkluzivni prijeti ceskeho statu do zapadnich struktur jsou na vode. Musela zakryt - a to vsem, dokonce i samym autorum projektu - nasi zahranicne politickou izolovanost.

Kdybychom neznali jiste souvislosti, byla by tato zvlastni izolovanost stezi pochopitelna. Pad evropskeho komunismu postavil prece stredoevropske postkomunisticke zeme - rec je tu o statech Stredni Evropy v uzsim slova smyslu: o Polsku, Ceske republice, Slovensku, Madarsku, Slovinsku - pred obdobne bezpecnostni i dalsi zahranicne politicke vyzvy. To plati tim spise, ze zapadni demokracie dosahly v te dobe jiz pomerne vysokeho stupne obranne, hospodarske i politicke kooperace. Zdalo by se tedy, ze z hlediska spolecnych zajmu stredoevropskych zemi (maji dohromady zhruba 65 mil. obyvatel) muze pripadat v uvahu jen jejich co nejuzsi spojenectvi, a to jak v zajmu jejich co nejrychlejsiho prijeti do zapadnich nadnarodnich struktur, tak pro pripad, ze by takove prijeti narazilo na obtize. Pocatek visegradske spoluprace byl z tohoto hlediska zcela logicky. Ta vsak po rozdeleni Ceskoslovenska rychle skoncila.

Nove moznosti a stare spory

Neni tezke domyslet se mnoha vaznych prekazek, ktere stoji v ceste spolupraci visegradskych statu. V tak exponovanem geopolitickem prostoru by ani nebylo mozne, aby pamet jednotlivych narodu nebyla naplnena animozitami vuci sousedum, jakoz i pocity nejruznejsich drobnych i vetsich krivd. Jenomze mezinarodnepoliticke ramce svobody po roce 1989 davaly nebyvale, a snad i neopakovatelne moznosti pro to, aby se stare spory zacaly pozitivne resit - a dobry zacatek je v takovych pripadech ze vseho nejdulezitejsi.

Jestlize jsme tuto prihodnou chvili zmeskali, pak mimo jine proto, ze novy cesky stat neprojevil ve spornych otazkach vztahu se sousedy ani trochu velkorysosti. Ale cim mensi a slabsi stat, tim je pro nej velkorysost dulezitejsi - a obvykle se ukaze, ze velkorysost v zahranicni politice uzce souvisi s velkorysosti v politice vnitrni. "Spojenectvi" s Polskem by napriklad bylo obtiznejsi, kdyby sporne otazky mezi obema staty (Tesinsko) nepatrily v podstate jiz minulosti.

Take pokud jde o uzemi na vychod od Hodonina mame vetsinou pocit, ze od rozdeleni republiky patri vsechny problemy, kterych je v tomto prostoru dost (a nekdy se zda, ze jich pribyva) davne minulosti. Spolu s nimi se ovsem nas stat - a jak rad! - zbavil i zahranicnepoliticke spoluprace se Slovaky a s Madary. Je to pohodlne. Vzdyt kuprikladu nas vztah ke Slovakum je dosud cerstve poznamenan zapornymi strankami drivejsiho souziti ve spolecnem state. To znamena zejmena odvekeho paternalismu, s nimz ceska politika docela samozrejme zasahovala do slovenskych zalezitosti, a to i po roce 1945, kdyz uz slo o zjevne zasahovani do zalezitosti zcela svebytneho naroda. My u nas vyslovene prozivame tizive krizove situace slovenske vnitrni politiky a neuvedomujeme si, ze by nam melo jit predevsim o zahranicnepolitickou spolupraci se Slovenskou republikou (po pravde receno: v ramci radne stredoevropske spoluprace by Slovensko prinejmensim mohlo resit sve vnitrni problemy mene rozcilene).

Madarska mensina jako cesky problem

Pritom si musime priznat, ze na Slovensku je cosi podstatneho, co s ceskym narodem, a vlastne i statem, uzce souvisi, at chceme ci nechceme. Je to pocetne madarske etnikum, o jehoz prava se v soucasne dobe vede vzruseny spor mezi Slovenskem a Madarskem. V teto veci vsak minulost - odjakziva skodoliba - zatahuje spolu s nami do hry dalsiho stredoevropskeho partnera, Nemecko. Ve sporu o proslule Benesovy dekrety se dnes uz uplne zapomnelo, ze prislusne dekrety prezidenta republiky se tykaji Madaru prave tak jako Nemcu. Prinejmensim do roku 1946 usilovala prazska vlada o vysidleni Madaru stejne vehementne jako o vysidleni Nemcu.

Oficialne zahajila toto sve usili uz v listopadu 1944 memorandem adresovanym viteznym mocnostem, v nemz pozadala o pravo vystehovat z Ceskoslovenska Nemce a Madary. Vedeny vidinou, ze Madari budou vyhosteni, zachazely vlada a urady s prislusniky madarske mensiny na Slovensku obdobne jako s Nemci v ceskem pohranici - vcetne toho, ze jim dekrety prezidenta republiky zkonfiskovaly veskery zemedelsky a pak i ostatni majetek. Teprve o rok pozdeji, v souvislosti s jednanim o mirove smlouve s Madarskem (1946) zacalo byt i v Praze zrejme, ze vyhosteni Madaru z Ceskoslovenska nebude mozne. Pomale, bolestive a nedusledne napravovani toho, co se uz stalo, trvalo pak cela leta, pravne se vsak ceskoslovensky stat tehdejsiho revolucniho nasili na madarske mensine nikdy nezrekl. Vrcholem vseho je, ze nase nynejsi, Ceska republika je nalezem ustavniho soudu o dekretu prezidenta republiky c . 108/1945 potvrdila. Ve snaze obhajit kolektivni vinu, zaklad konfiskacnich dekretu, vsima si tento nalez z 8. brezna 1995 pouze Nemcu, jenomze dekret, o ktery slo a jde, se tykal konfiskace "osob fyzickych narodnosti nemecke nebo madarske". Duvodova zprava k dekretu c. 108 to dolozila takto: "Spravedlive odplate nemohou ujiti a povinnost k nahrade maji predevsim vsichni Nemci a Madari, kteri ztotoznujice se s programem Hitlera a jeho ochotnych prisluhovacu v Madarsku, vzali na sebe odpovednost za vsechny zlociny, napachane jejich rezimy..." . U nas je tak platnost techto konfiskacnich dekretu potvrzena, i kdyz jen vzhledem k Nemcum vyslovne.

Stale zatazeno

Vladni politika - a nelze ocekavat, ze se v tomto smeru po volbach neco podstatneho zmeni - pokracovala dosud v politice, vymezene Benesovou zahranicnepolitickou doktrinou. Ta ale vychazela z takoveho pojeti ceskeho narodniho zajmu, ktere bylo v protikladu k zajmu nemeckemu (doplnme skodolibe: je-li ovsem dnes zajmem demokratickeho Nemecka rozsireni evropske integrace na vychod, jaky pak je narodni zajem Cechu?). Benesovy dekrety, spocivajici na principu kolektivni viny, umoznily odebrat majetek trem milionum Nemcu a vyhnat je z Ceskoslovenska a pripravit k vyhnani trictvrtemilionovou madarskou mensinu. Po padesati letech ceska vlada na tehdejsich zpatecnickych principech a aktech trva; odtud tedy jeji volani po stvrzeni stavu po skonceni druhe svetove valky. Dnes to vsak fakticky znamena navrat, nikoli jen stvrzeni techto vysledku. Svet kolem nas totiz nekraci zpatky; kdyby nekoho zajimal hlubinny zaklad neporozumeni Ceske republiky se sousedy, najde jej v tomto nasem opacnem smerovani. Ceska republika se tak ovsem dostava do nepriznive situace.

Nestane-li se to, stredni Evropa jako relevantni geopoliticky prostor existovat nebude a to, co se tu bude dit, bude zaviset jen na schopnostech a moznostech jednotlivych osamocenych statu. A ovsem take na nahode.

Emanuel Mandler, historik, byvaly sefredaktor mesicniku Tvar, poslanec FS v letech 1990-1992.