Cihavy pohled oci, z nichz obcas vyslehne zablesk hnevu. Umi se tenhle clovek vubec smat? Pry ano, ale jen mezi svymi. Jeho medialni usmev je spise usmeskem. Doc. PhDr. Miroslav Grebenicek, CSc., historik, patri v KSCM spise k tem mladsim, tedy ke generaci, ktera nalezala cestu do vladnouci strany v dobach tzv. normalizace, a to predevsim z konjunkturalnich duvodu. Dnesni predseda KSCM tak ale ucinil z duvodu zasadnich.

Na stranickem aktivu v Trebici na jare 1990, kdyz uz se KSC rozpadala a jeji zdrave jadro ztratilo orientaci a pozbyvalo nadeje, snazil se budouci predseda (tehdejsim byl s. Mohorita) pozvednout mysl pritomnych. Odsoudil Bilaky a Jakese za to, ze vcas nepredali moc mladsi komunisticke garniture, provedl improvizovanou inventuru novejsich dejin strany a o teroru padesatych let poznamenal: "Tech 174 politickych procesu, ktere skoncily smrti, to je pro nas neprijemne bremeno." Vida, co vsechno muze byt neprijemne a komu... - Nezda se, ze by se Miroslav Grebenicek od te doby prilis zmenil. Neuhnul do soukromeho podnikani jako Vasil Mohorita, ani do Leveho bloku jako Miroslav Capek. Mohl by klidne rici s Lutherem: "Zde stojim a nemohu jinak."

Od okamziku, kdy se komuniste kdekoli dostali k moci, snazili se pred verejnosti aranzovat legitimitu jejiho prevzeti. Zpusobu bylo vic. Jednim z nich byla konstrukce predstavy "poctiveho", "spravneho", tj. nejak idealizovaneho komunisty a trvale usili vsugerovat "masam" viru, ze ti realni komuniste usiluji prave takovymi byt. Tato tzv. narocnost k sobe samym nepozorovane vyustila v sebeheroizaci. Vyjadril ji napr. soudruh Dzerzinskij, ktery od svych cekistu vyzadoval "jasnou hlavu, horouci srdce a naprosto ciste ruce". Jeho sablona se stala mustrem pri vyrobe image dokonaleho komunisty, oddaneho ideji a zcela nezistneho, pred jehoz ryzosti pochybovaci umlkali a nepratele se zahanbene vytraceli.

Take dnesni predseda KSCM se muze pochlubit temito ctnostmi, zejmena dvema posleze uvedenymi. Neni o nem znamo, ze by za byvaleho rezimu nekomu osobne ublizil nebo ze by si nahrabal. Nevyhyba se ani kritice do vlastnich, resp. skoro do vlastnich rad; napr. Miroslavu Stepanovi vytknul nekriticky sebevedome a pleticharske hulvatstvi. Takto mluvi clovek vskutku zasadovy, "principialni", jak se rikavalo; clovek velike viry. Pripustme dohad: viry sveho detstvi.

Soudruh predseda vyrustal v prostredi asi dost predestinujicim: jeho otec, prislusnik Sboru napravne vychovy, byl znamy mezi politickymi vezni padesatych let, co prosli uherskohradistskym kriminalem, svou - receno eufemisticky - raznosti. Rodice si nevybirame a za jejich pochybeni neodpovidame. Zdalipak se docent Grebenicek aspon pozdeji nejak vzeprel nikoli vsem, ale aspon tem neblaze formujicim vlivum sve mladosti ci se od nich distancoval? Neni znamo. Zato je patrno, ze prilis spojil svuj zivot se stranou, v jeho pripade vskutku rodnou, a nemuze s tim nic delat, aniz by se ztratil sam sobe. Viktor E. Frankl tvrdi, ze ani ve zcela beznadejne situaci neni clovek vydan vsanc absurdite, protoze mu zbyva jista hodnota, jiz je zaujeti postoje. Zda se, ze Miroslav Grebenicek vsadil na vernost, postoj sebepotvrzujici, tedy jaksi sebezachovny, ale v tomto pripade i sebenicivy. Uvazime-li prestiz, moc a perspektivu KSCM, nejsou sance jejiho predsedy prilis slibne, odtud asi zast, jejiz plamenek obcas vyslehne z cihajicich oci.

Petr Prihoda

Jan Culík | Department | Home