Na konferenci o slovanskych exilovych literaturach, ktera se loni v listopadu konala na Glasgowske univerzite na pocest nedavno zemreleho bohemisty, prekladatele a literarniho vedce dr. Igora Hajka, prednesl rusky spisovatel Zinovyj Zinik, zijici v Londyne, zajimavou definici exilove literatury.

Kdyz spisovatel pise jen svou rodnou reci, nebo naopak pouze prijatou reci, treba anglicky, neni to podle Zinika exulant. Exil zacina tehdy, kdyz autor obe kultury smesuje, "kdyz vas kazda tahne opacnym smerem, takze se nemuzete pohnout z mista.? Postava, ktera se nema kam vratit a nikam nepatri - to je zakladni namet exilove literatury. Exilovy hrdina nemuze podle Zinika zapomenout na svou fiktivni minulost, jakou by mohl prozit, kdyby byval neemigroval. Nemuze odpustit pratelum, kteri zustali doma, protoze svou existenci dokazuji, ze zivot jde dal i bez neho. Zaroven vsak exulant neni schopen prijmout svou existenci na Zapade.

Exilovy roman je podle Zinika roman o dvojnikovi hrdiny, ktery zustal doma a z nehoz vznikl nekdo jiny. Obraz Doriana Graye od Oscara Wilda, roman o maliri, ktery zustava mlady, zatimco jeho portret starne, to je podle Zinoveho Zinika nejklasictejsi vzor "exiloveho romanu".

Touto velmi podnetnou definici lze ale, domnivam se, charakterizovat pouze pocatecni etapu zivota exiloveho spisovatele v zahranici. Moje definice exilove literatury je pozitivnejsi a snad i optimistictejsi nez Zinikova.

Myslim, ze nelze delit literaturu urcite jazykove oblasti na exilovou a neexilovou podle toho, kde byla napsana. Daji se cesti spisovatele, kteri psali na Zapade v sedmdesatych ci osmdesatych letech treba jen o sve zkusenosti zivota v komunistickem Ceskoslovensku, povazovat za exilove autory?

Definici bych rad zuzil: skutecnym exilovym autorem je podle meho nazoru ten spisovatel, ktery alespon v nekterych svych dilech srovnava svou zkusenost zivota na Zapade se zkusenosti zivota ve vychodni Evrope. Z tohoto hlediska jsou jiste exilovymi spisovateli par excellence Josef Skvorecky a Milan Kundera. Tento uhel pohledu nabizi ale prostor jeste pro neco jineho.

Jak vim z vlastni zkusenosti, a potvrdi to snad kazdy, kdo se za komunismu prestehoval z vychodni Evropy na Zapad, prechod z jedne civilizace do druhe je doprovazen dosti traumatickym psychickym prerodem. Clovek se musi prizpusobit radikalne novemu pohledu na svet, filozofii a mentalite ciziho prostredi, a to vetsinou v situaci hluboke existencni nejistoty. Jaroslav Hutka napsal: "Prechod do emigrace je jako kdyz se znovu narodite, jenze tentokrat bez detstvi."

Myslim, ze si malokdo, kdo to nezazil, uvedomuje, jak hluboky a slozity je proces psychologickeho prizpusobovani cloveka, ktery se narodil na Vychode, podminkam, ktere existuji na Zapade.

Mozna ze ceska exilova literatura v pravem slova smyslu je prave ta literatura, ktera se snazi mapovat ruzne etapy tohoto procesu psychologicke premeny jednotlivce, procesu ziskavani znalosti o novem prostredi.

Jde o velmi objevny proces, jimz se snad poprve v historii pokusila ceska literatura zmocnit se sebevedome vnejsiho sveta mimo ceske kulturni prostredi, kriticky ho zhodnotit a zaclenit ho do ceske kulturni zkusenosti. Otazka je, do jake miry jsou tyto pokusy absorbovat do ceske literatury vnejsi svet pro domaciho ceskeho ctenare skutecne prijatelne - muze procesu prizpusobovani jinym kulturnim podminkam rozumet nekdo, kdo ho nezazil na vlastni kuzi? Uz jsem se setkal s nazory, ze napriklad dilo Josefa Skvoreckeho, srovnavajici zivot v Cechach a na Zapade - treba roman Pribeh inzenyra lidskych dusi - je pry pro ceskeho ctenare prilis "experimentalni" a nepristupny - na rozdil napriklad od Prima sezony, ktera se odehrava v domackem, neproblematickem Nachode a dosahla prostrednictvim serialu Ceske televize velke popularity.

Mozna, ze by se meli literarni vedci touto problematikou podrobneji zabyvat. Ktera dila mapuji psychicky prechod emigranta z ceskeho prostredi do zahranici? Kterymi etapami tohoto prechodu se zabyvaji a jak? Je jejich interpretace ciziho prostredi autenticka? Do jake miry je tato interpretace srozumitelna domacimu ceskemu ctenari a do jake miry obohacuje jeho zkusenost? Ktere aspekty zapadni civilizace cesti exilovi spisovatele do svych del nezahrnuli a proc? Jsou urcite rysy vclenovani se Vychodoevropana do zapadni spolecnosti nesdelitelne? Jsou tedy nektere rysy zivota na Zapade pro Vychodoevropana, zijiciho na Vychode, neviditelne?

Jen namatkou: ruzna dila, ktera vysla v exilovych nakladatelstvich zcela zjevne opravdu mapuji ruzne etapy tohoto psychickeho prerodu. Hvizdalova kniha Ceske rozhovory ve svete (Index, Kolin nad Rynem, 1981) je zajimavym uvodem do teto problematiky, nebot autori, s nimiz novinar rozmlouva, jsou v ruznych etapach psychicke transformace. Josef Skvorecky napriklad vzdycky tvrdil, ze jeho odchod z Ceskoslovenska do Kanady byl naprosto bezbolestny a ze je v Kanade naprosto doma. (Nejsem si jist, ze je to skutecne pravda - pred lety jsem vezl Josefa Skvoreckeho na vylet skotskou krajinou - unikl mu pritom v aute dosti melancholicky povzdech: "Tady to ale vypada daleko vic nez v Kanade jako u nas doma v Cechach.")

Jaroslav Hutka, ktery vzdy zaujimal k zivotu na Zapade behem sveho tamejsiho jedenactileteho pobytu velmi kriticky postoj, je ve Hvizdalove knize presne na opacnem konci spektra nez Skvorecky. Zajimave je zkoumat, jak se k procesu asimilace k zivotu na Zapade staveji prozaikove jako Jan Benes, Jaroslav Vejvoda, Ota Ulc, Jan Drabek a Jan Novak, dale Sylvie Richterova, basnici Ivan Divis, Karel Kryl, Antonin Brousek, Pavel Javor a Ivan Schneedorfer. Vytahuji se nekdy trochu cesti emigranti nad lidmi, kteri zustali doma? Uzaviraji se proto lide, kteri zustali doma, trochu pred jejich postoji a nazory? Ceska literatura tim, ze pronikla na Zapad, vyspela - tato velmi cenna etapa jejiho vyvoje by nemela byt zapomenuta.

Velmi zajimavym autorem je ve vyse zminenem ohledu Vlastimil Tresnak, ktery napriklad ve sbirce povidek Bermudsky trojuhelnik podle meho nazoru systematicky zaznamenal proces prijimani zapadni spolecnosti, od pocatecniho traumatu nasilneho vytrzeni z vlastniho prirozeneho prostredi, az po uspesnou reintegraci hrdinovy osobnosti. Pozoruhodnym autorem je z tohoto hlediska i Jaroslav Hutka, proces jehoz psychicke adaptace na Zapad je zive zachycen v knize fejetonu Pozar v bazaru. Neni prekvapive, ze casto ostre kriticke, az provokativni, ale podnetne Hutkovy fejetony silne iritovaly ceskou emigrantskou komunitu, takze je obcas zadne exilove noviny nechtely otisknout. Do jake miry odrazi mentalita ceske emigrantske komunity mentalitu Cechu doma, a do jake miry je exilem pozmenena k dobremu a k spatnemu?

Zajimave take je, ze, pokud vim, se Hutka po navratu do Cech ke sve zkusenosti adaptace na zapadni prostredi nechce prilis vracet - po prichodu do Prahy v listopadu 1989 zacal hrat zase jen sve stare, ceske pisnicky, nebot pry by tem "emigrantskym" lidi v Cechach stejne nerozumeli.

Pred casem o tom hovoril Jaroslav Hutka v dlouhem rozhovoru, natocenem pro Svobodnou Evropu - stanice ho bohuzel nevysilala, obsahoval zrejme prilis mnoho nezvykle originalnich myslenek. Je nesporne, ze se tady pred nami rozprostira siroke pole pro literarnevednou, mozna i sociologickou praci. Asi bychom se do ni meli dat.

Jan Culik

(Predneseno na seminari o exilove a vezenske literature v prazskem PEN Centru 29.2.1996. Vyjde ve sborniku, venovanem teto tematice.)

Jan Culík | Department | Home