Podle usudku jinych jsme narod pragmaticky, prirozene liberalni a demokraticky - zpravidla se soudi, ze do jiste miry prave tyto vlastnosti nam dopomohly k relativnimu uspechu politicke a hospodarske transformace. Zaroven se vsak temto pozorovatelum a znalcum nasich pomeru jevi, ze tato umirnenost, strizlivost a zemitost az prilis casto prerusta v pouhou prizemnost: soudi, ze vice nez ostatni narody stredni a vychodni Evropy trpime provincialismem.

Provincialismem se zpravidla rozumi jista zahledenost do vlastnich problemu, intelektualni omezenost na domaci scenu, ktera vylucuje ci relativizuje mozne zajmy jinych, tedy take malost, uzkoprsost a neznalost ci ignorovani sirsi perspektivy. To jsou vsechno vlastnosti, ktere se ziskavaji, chybi-li neustale konfrontovani se s sirsim, obecnejsim kulturnim a intelektualnim kontextem.

Lze to pochopit - vzdyt ze ceske zeme byly po staleti provincii Rakouska-Uherska, kdy byla centrem veskereho deni Viden, pozdeji protektoratem Treti rise a jeste pozdeji periferii sovetskeho imperia, kdy se o vsem dulezitem rozhodovalo v Moskve. Bylo tedy asi docela prirozene, ze jsme se naucili hledet si tak rikajic sveho, uzavreli se do ceskeho mikrosveta, a prenechali usili o svetovost mohutnejsim narodum, jejichz vojska se pres uzemi Cech pravidelne prelevala - at jiz jako vojska vitezna ci porazena - od Zapadu k Vychodu ci z Vychodu na Zapad.

Za takovych okolnosti byly sebezahledenost a utek do vlastniho mikrosveta nejenom vyslednici proste snahy o preziti. Byly take urcitym obrannym filozofickym postojem tvar v tvar silam, proti kterym zpravidla nemelo velky smysl se vzpirat, alespon ne fyzicky, a jejichz historicke ambice pripadaly malemu ceskemu narodu nejen cizi, ale casto i smesne.

Pad komunismu, a s nim i pad sovetskeho imperia, nas postavily do zcela nove a svym zpusobem nezvykle pozice. Po dlouhe dobe muzeme opet svobodne rozhodovat o svem osudu a muzeme tak cinit, na rozdil od prvni republiky, v geopolitickem klimatu, v nemz nam nehrozi temer zadne vnejsi nebezpeci. Skutecnym rozhodovacim centrem statu neni ani Viden, ani Berlin, ani Moskva, ale Praha. Holocaust, povalecny odsun Nemcu a rozpad Ceskoslovenska navic zpusobily, ze jsme poprve postaveni tvari v tvar skutecne pouze sami sobe: nemuzeme se ani vymlouvat na ostatni narody, ktere by s nami sdileli spolecny stat.

Podivame-li se ale na nase pocinani od padu komunismu, nejprve ve spolecnem state se Slovaky a pak ve state temer veskrze ceskem, nelze si nepovsimnout, ze zatimco jsme rychle nasli uplatneni pro sve tradicni vlastnosti, jako jsou podnikavost a pragmatismus, a i jinak vrchovatou merou vyuzili sve schopnosti prizpusobit se rychle novym pomerum, jsme nadale suzovani svym tradicnim provincialismem. A to i presto, ze v poslednich sesti letech se ceskymi zememi prehnaly doslova vichrice nejruznejsich kulturnich vlivu. Provincialismus se stal urcitym druhem nahledu na svet, cimsi, co je, a po urcitou dobu zrejme zustane, osobitym vnitrnim problemem ceske spolecnosti.

Jak se provincialismus v novych podminkach projevuje? Napriklad ve forme jakehosi "prehnaneho pragmatismu", dejme tomu superpragmatismu, prizemnosti, neduvery k hodnotam, ktere prekracuji ramec bezne kazdodennosti a hranic male Ceske republiky. Projevuji se ale i v zalibe v zabomysich politickych sporech. Nejspise tu jde take o prirozenou reakci na ctyricet let totalniho zideologizovani spolecnosti; do znacne miry jde ale zrejme o hlubsi, temer geneticky zakodovany postoj. Ten se v praktickem zivote projevuje neochotou zabyvat se vazne udalostmi, ktere se bezprostredne nedotykaji kazdodenniho zivota ceske spolecnosti, a tedy angazovat se mimo tento ramec. Vnitrne je ceska spolecnost prepolitizovana, pohlcena sama sebou a svymi problemy; temer vsichni jsme do znacne miry absorbovani politikou. Ale toto vsechno se dnes, stejne jako v minulosti, odehrava vesmes mimo sirsi stredoevropske, evropske a svetove souvislosti.

Staci si napriklad vsimnou vetsiny ceskych medii. Otazkam celosvetoveho vyznamu se casto dostava nedostatecneho prostoru na ukor titernych zalezitosti ceskych; zpravodajstvi o takovych udalostech je mnohdy odsouvano kamsi na periferii zadnich stran deniku a zaverecnych casti televiznich zpravodajstvi. Navic jsou takove udalosti az prilis casto pojednavany tak, jako kdyby se naseho maleho ostruvku momentalni politicke stability nijak nedotykaly, jakoby mezi "nami" a "jimi" nebylo zadne spojeni.

To je ovsem postoj velmi zvlastni, uvedomime-li si, jak casto jsme byli v minulosti obeti prave takovych udalosti, ktere se zprvu zacaly odehravat jakoby mimo nas obzor. Tato kritika namirena na nase media neznamena, ze by si nektere domaci udalosti nezasluhovaly vetsi pozornosti nezli udalosti svetove; v kazde zemi je naprosto bezne, ze ctenare novin, posluchace rozhlasovych stanic a divaky televize, zajima predevsim, co se deje doma. Nasim problemem je nikoliv tato zcela bezna nerovnovaha, ale spise skutecnost, ze ono posunuti k zalezitostem domacim se casto deje nejenom mimo sirsi kontext, ale i ve prospech zprav, ktere uz svou podstatou patri opravdu na zadni stranky, anebo do bulvarniho tisku.

Nase zahranicni politika je pak do znacne miry odrazem tohoto stavu veci. Pokusy, ktere se objevily po sametove revoluci, totiz dat ji sirsi vizi, zviditelnit ji, a zaclenit ji do sirsich kontextu, byly rychle vytlaceny postoji, vyplyvajicimi prave z naseho provincialismu: opatrnosti, sebezahledenosti, a odmitanim sirsiho moralniho kontextu. Na jedne strane, pokud jde o jednotlive prakticke politicke kroky, jde Ceska republika cilevedome za svym cilem integrace s Evropou, na strane druhe, pokud jde o skutecne pochopeni podstaty a smyslu evropanstvi a otevreni se evropskym hodnotam, nase spolecnost zatim spise jen nakukuje pres zapadni hranici - a predevsim to plati o nasich politicich.

Heslo "Co je ceske, to je hezke" zaziva jak medialni, tak politickou renesanci. Predseda vlady je pro integraci s Evropou, ale zaroven varuje pred ztratou narodni identity. Blizsi spoluprace s ostatnimi stredoevropskymi postkomunistickymi zememi je odmitana argumenty, ktere, pokud se z nich setre nater politicke diplomacie, maji opet spolecne pouze jedno: pocit nasi vlastni ceske vylucnosti. A v nekterych pripadech se tak deje s davkou arogance, pro niz dokonce zadny diplomaticky nater neni dostatecne silny. Jsme proste, jak by rekl Bohumil Hrabal, "mistri sveta a jednicka krytych dvorcu". Jsme jimi ale opravdu? Neni tento druh arogance a sebezahledeni spise vyrazem nejistoty, nedostatku rozhledu a neschopnosti videt veci v globalnim kontextu?

Nase spolecnost a jeji politicka reprezentace jsou relativne uspesne v tom, jak prebudovavaji hospodarsky system. Nemaji problemy s oteviranim ceskeho hospodarstvi svetu. Prave to se dari mozna proto, ze takovy postup je tim nejpragmatictejsim a nejuzitecnejsim - a to je neco, co vzhledem k nasim tradicim vcelku lehce chapeme. Navic ekonomicka integrace patrila k ceske skutecnosti uz za Rakouska-Uherska. Zato provincialismus politicky preziva. Dokonce i mozne budouci zacleneni do Evropske Unie vidi mnozi politici nikoliv jako sanci pro maly narod ovlivnovat evropske udalosti primo z centra, at uz je ona povestna evropska byrokracie jakkoliv odstrasujici, ale spise jako hrozbu, ze se ceske zeme stanou pouhou okrajovou provincii Unie a potazmo provincii Nemecka. Ale neni tento strach ze ztraty nasi identity (at uz se tim rozumi cokoliv) a momentalniho geopoliticky vzato neprovincniho statutu prave vyrazem provincialismu, slabosti a nejistoty? Jakoby se za nasim, v regionalnim kontextu dnes jiz povestnym, individualismem, skryval postoj premianta z male vesnicke skoly, ktery sice vsem neustale ukazuje svou zakovskou knizku plnou jednicek, ale ktery si pritom vubec neni jist sam sebou, protoze vi, ze az se jednou dostane na prestizni gymnazium, muze se najednou ocitnout mezi beznadejnymi trojkari.

Snad nejlepsim testem ceskeho provincialismu je vztah k prezidentu Havlovi. Opakovane, casto nenavistne utoky na Vaclava Havla jsou ve sve podstate predevsim utoky na svetovost, na vsechno to, co je jiz svou podstatou neprovincialni. Havel je casto kritizovan ci dokonce ponizovan pouze proto, ze je symbolem vseho toho, co je pro cesky provincialismus neprijatelne: sirsiho moralniho kontextu, univerzalniho humanismu, vize, rozhledu, a odmitani politickeho zapecnictvi. Havel je tez protikladem fascinace politickym partajnicenim, neschopnym povznest se nad uzsi zajmy a osobni ambice.

Nenavisti republikanskych extremistu ci nereformovanych komunistu vuci Havlovi se neni ani nutne zabyvat; je stejne prirozena jako jsou neslucitelne ohen a voda. Je ale take mozne pripomenout si opozici vuci Havlovi v nejsilnejsi ceske politicke strane a vahavost, s niz mnozi z poslancu teto strany nakonec dali svuj hlas Havlovi pri jeho volbe prezidentem. Jeste subtilnejsim vyrazem stretu Havla coby symbolu neprovincnosti se zahranicne politickym provincialismem nekterych vladnich politiku jsou spory, tykajici se zahranicni politky. Havel neni neomylny a jiste i on sam by dnes formuloval lecktere sve drivejsi postoje jinak. Ale at uz se jednalo o pozvani dalajlamy, Salmana Rushdieho, Jasira Arafata, nebo o Havlovy nazory na reseni situace v Bosne a mezinarodni postaveni Taiwanu, vypady vuci prezidentovi byly nejenom vyrazem sporu o kompetence v zahranicni politice, ale predevsim utokem provincialniho, opatrnickeho videni sveta a nasi ulohy v nem na osobnost, ktera ma nejenom odvahu pojmenovavat veci pravym jmenem, ale predevsim vnima vse v sirokem svetovem a filozofickem kontextu, z nehoz odmita Ceskou republiku vyjimat.

Strach nekterych ceskych politiku z vetsi decentralizace statni spravy, a zejmena pak jiste opatrnictvi ve vztahu k myslence euroregionu a jejich praktickeho uvadeni do zivota, jsou v jistem smyslu tez vyrazem provincialismu. Jakoby se tito cesti politici obavali, ze by nam euroregiony mohly kontaminovat nas cesky pisecek, navzdory tomu, ze, objektivne videno, je to jeste stale prave ten nas pisecek, z nehoz by spise meli mit strach ti na zapad od nas, kteri se nam prostrednictvim euroregionu tak ochotne oteviraji: to my jsme byli nemocna spolecnost, ne oni. Je pochopitelne, ze v myslich mnoha politiku a obcanu hraje roli skutecnost, ze onen evropsky vliv, ktery k nam v podobe euroregionu vpoustime, je predevsim vliv nemecky. To souvisi s otazkou, jak Nemce vnimame. Ale prave neochota videt dnesni Nemecko jako moderni demokraticky narod, jako taznou lokomotivu prave one Evropy, o niz tak ostentativne usilujeme, je tez vyrazem jisteho druhu provincialismu, nebot se opet jedna o neochotu podivat se na skutecnost v sirsim kontextu.

Pravdepodobne nejpronikavejsim prikladem tohoto druhu provincialismu je pak otazka spjata specificky s Nemeckem a Nemci - tedy otazka sudetonemecka.

Nejde zde ani tak o to, jak tento problem po padesati letech konkretne resit a vyresit. Jde spise o nas postoj, o neochotu ceskych politiku uprimne se timto problemem zabyvat, navzdory tomu, ze sudetonemecka otazka lezi jako balvan pod pomyslnym kobercem cesko-nemeckych vztahu; balvan, o ktery se neustale zakopava a zakopavat bude tim vice, cim vice se budeme nutit hledet pouze pred sebe. Nas cesky provincialismus vzal v tomto pripade na sebe podobu temer naprosteho odmitani nejenom se timto problemem politicky vazne zabyvat, ale v mnoha pripadech dokonce i priznat jeho existenci. Mluvi se tedy o problemu historicky uzavrenem a pred mnohym, co tento nazor zpochybnuje, se proste strka hlava do pisku. Ceka se, az problem sam od sebe zmizi; v nejlepsim pripade se doufa, ze jeho zmizeni napomohou - deklarace. Prave zde by stalo za to se poucit z jednani onech ceskymi politiky (a casto i sirsi verejnosti) tolik podcenovanych Polaku, kteri (ackoliv jejich vztahy s Nemci byly v minulosti prinejmensim tak traumaticke a komplikovane jako vztahy nase), dokazali prekrocit svuj vlastni stin. Ze by castecne proto, ze nejsou tolik suzovani provincnim myslenim a postoji a vidi proto dale?

Je jiste, ze postupne otevirani se Evrope, a chtena i nechtena integrace s jejim hospodarstvim a politickymi systemy, povedou casem povedou k prekonani mnohych neduhu souvisejicich s nasim provincialismem. Zaroven je ale asi jiste, ze - stejne jako napriklad v Bavorsku ci Rakousku - jisty druh provincialismu prezije; to nemusi byt nezbytne na skodu, pokud se jej podari skloubit s prvky vynorujici se regionalni identity, ktera je vazana na vynorujici se koncept politicky sjednocene Evropy. Dnes ale hraje nas provincialismus pri onom tak casto a tak neproblematicky deklarovanem navratu do Evropy spise roli mentalni a politicke brzdy.

Jiri Pehe, * 1955, absolvoval pravnickou fakultu UK v Praze a vystudoval mezinarodni vztahy na Columbia University v New Yorku (1985). Do r. 1994 vedouci oddeleni analyzy ve Vyzkumnem ustavu Radia Svobodna Evropa v Mnichove, nyni vedouci oddeleni analyzy v Open Media Research Institute v Praze.

Jan Culík | Department | Home