Udajne valka policistu, pry take valka dvou nejvyssich soudu v zemi (Nejvyssiho a Ustavniho). O bitvach politickych stran, a dokonce uz i frakci nekterych stran ani nemluve. Kdo jeste nevede valku? Kdo se ji chysta zacit proti komu? Co je to tady za slovo, "valka". Vymysleli ho novinari, inspirovani snad akcnimi filmy ci poklesem nakladu novin? Asi ano, protoze ve skutecnosti je tu dost nuda ...

Pritom lecos ukazuje, ze mnozi lide jsou konfrontacnimi zpusoby v politice znechuceni - viz ucast v senatnich volbach. Novinari (nekteri) zesiluji slova, aby zvysili zajem, upoutali pozornost - a vysledkem je prave celkova znechucenost, ztrata zajmu. Co s tim? Jeste pridat? Je tady uz navyk na stale silnejsi davky, silnejsi slova?

Konfrontacni politika je predevsim dusledkem argumentace ad hominem: v takove komunikaci neni dulezite co kdo rika, ale kdo to rika. X Y nemuze mit pravdu, i kdyz ji zrovna ma, protoze je to prave on. Tim pak ovsem pro nej hure: musi holt zacit valka. A problem jde stranou. Proto jsou pak soudni lide znechuceni: jak maji poznat, kde je pravda, kdyz ti dva si jdou predevsim po krku, a ne po pravde?

Senat je mimo jine jednou z poslednich prilezitosti, jak od nejake instituci od sameho pocatku jeji existence vtisknout ducha rozpravy, a nikoli ducha hadky, jak zacit mluvit vice o problemech, nez o tom, co kdo kdy rekl ci napsal: to je jen pokracovani studene obcanske valky jinymi prostredky.

Duch rozpravy se jmenuje fair play. Ta dve slova se nedaji do cestiny prelozit. To samo o sobe je sice znepokojive, nikoli vsak fatalni. Pokusme se.

Jan Culík | Department | Home