(red.)

Teorie statu rozeznava dva zakladni modely interetnickeho souziti. Na jedne strane jde o model narodniho statu, ktery je ztotoznovan se spolecenstvim jednoho dominantniho naroda, jenz je bud pocetne nejsilnejsi, anebo je v prevaze svym faktickym vlivem. Na druhe strane jde o model obcanskeho statu, v nemz zadna priorita tzv. statotvorneho naroda neni zduraznovana a narodnost se tak stava zcela soukromou zalezitosti jednotlivce. Na misto narodnosti pak nastupuje pravni vztah obcana a statu, vyjadreny statnim obcanstvim jednotlivce bez ohledu na jeho narodnostni prislusnost.

V evropskych pomerech je princip narodniho statu vniman jako prirozeny, zazity a srozumitelny model politickeho usporadani narodniho spolecenstvi. Odpovida to obecne evropskym tradicim, ale i historickym souvislostem, v nichz se vyvijely jednotlive evropske staty. Soucasne je vsak v tomto "srozumitelnem" principu evropskych narodnich statu skryto potencialni nebezpeci konfliktu, ktere se v dejinach Evropy opakuji a nejednou vyustuji do valecnych stretu s interetnickym motivem. O priklady neni nouze, o tom jasne svedci dodnes neutuchajici etnicka valka na Balkane.

K principu narodniho statu neoddelitelne patri urcity presne vymezeny pristup statni moci k narodnostnim mensinam. Ty jsou sice z pravniho hlediska soucasti politickeho spolecenstvi, ale soucasne jsou povazovany (dokonce tak vnimaji i samy sebe) za neco odlisneho od statotvorneho naroda, za cizorode prvky ve spolecnosti, za "permanentni hosty". Ke konceptu narodniho statu a jeho narodnostni politiky patri pak zpravidla zakonna uprava statniho jazyka, zakony o narodnostnich mensinach, vcetne zakotveni jejich kolektivnich politickych prav a obecne institucionalizace narodnostni politiky. V dusledku toho vseho vsak jde vzdy jen o potvrzeni svrchovanosti statotvorneho naroda, narodniho charakteru "jeho" statu a nasledne o nepochybne nutnou ochranu mensinovych spolecenstvi pred jeho vlivem.

Kudy k narodnimu statu

Je paradoxni, ze i u nas se dnes objevuji nazory o potrebe podobnych legislativnich uprav (napriklad zakona o urednim jazyku, zakona o jazykovych, skolskych a kulturnich pravech narodnostnich mensin ci vubec obecneho zakona o narodnostnich mensinach) a vytvareni instituci statni moci, zabyvajicich se vyhradne narodnostnimi mensinami. V tomto smeru jsme svedky nejruznejsich pokusu, coz vymluvne ilustruje pred casem vladou CR odmitnuty navrh zakona opozicnich poslancu o statnim jazyce Ceske republiky a o jazycich narodnostnich mensin. Duvod odmitnuti je zrejmy. Ve stavajicim platnem pravnim radu je rada pravnich predpisu, ktere oborove nebo neprimo resi pouzivani ceskeho jazyka ci cizich jazyku s prihlednutim k ustavou zarucenym pravum prislusniku narodnostnich mensin.

Lze si proto jenom prat, aby spolecnost a jeji mocenske slozky nepodlehly v nejblizsi budoucnosti iluzi o "pokrokovosti" a potvrzeni demokratickych pomeru "nejakym narodnostnim zakonem". Jakakoli podstatna pravni uprava, vyslovne se tykajici postaveni narodnostnich mensin, je totiz soucasne koncem usili o obcansky stat a ideologickym nastupem cesty k principum narodniho statu, se kterym mame v nasi novodobe historii dostatek negativnich zkusenosti.

Ruznosti k jednote

K povaze obcanskeho statu patri neustavajici snaha o vytvareni podminek pro spoluziti multikulturnich soucasti spolecnosti. Je to proces, ktery se napriklad ve Spojenych statech americkych pred casem metaforicky oznacoval jako "tavici kotlik" a nyni presneji jako "michany salat". Znamena to, ze se takove politicke spolecenstvi sklada z ruznorodych prvku svobodne se odlisujicich narodnostne, nabozensky, jazykove, kulturne, zvlastnostmi zdravotniho stavu, sexualni orientaci ci jinymi znaky, ale subjektivne jsou tyto odlisne prvky vnimany jako integralni soucast obcanskeho celku. Jde take o vyraz jednoty v ruznosti, protoze kazda odlisnost, pokud neni patologicka, se tu muze prirozene projevit. Jednotlivec v tomto pripade nemusi hledat ochranu pred tlakem okolni spolecnosti ve formalizovanych seskupenich sobe podobnych, ale pouze s ohledem na sve zvlastni potreby a zajmy.

Snaha o obcanskou spolecnost s multikulturnimi rysy je beze vsi pochybnosti velmi slozitym ukolem politiky statu. Vse nasvedcuje tomu, ze je treba ustavicne celit tlakum, smerujicim k jednodussimu reseni, totiz prostrednictvim narodniho principu, z nehoz vsak cesta zpet vlastne nevede. Obtiznost snahy o multikulturni spolecnost spociva krome jiz uvedeneho take v tom, ze jde o dlouhodoby proces, ktery nemuze mit primocare stanovenou linii. Mechanismy a postupy, ktere k nemu smeruji, se musi neustale obnovovat, aby odrazely menici se skutecnost, ale pritom v nich byl stale obsazen obecne sdileny ideal pozitivni jednoty v ruznosti. O slozitosti tohoto zameru svedci jasne take protichudne snahy, ktere se u nas projevuji po zaniku ceskoslovenske federace.

Odpovednost vetsiny

V cem spociva ona slozitost multikulturniho povedomi vsech slozek spolecnosti? Predevsim v tom, ze obrovska tiha odpovednosti za tento cil lezi na majoritni spolecnosti a mene uz na jejich minoritnich soucastech. Oproti klasickemu konceptu "ochranarske" narodnostni politiky uvnitr narodniho statu, kdy se aktivne musi projevovat minority (protoze pasivita ohrozuje samu jejich existenci), je v povaze multikulturality povinnost byt aktivni na strane majoritniho spolecenstvi. Je totiz predevsim na nem, aby se vzdelavalo ve znalosti svych multikulturnich soucasti, aby usilovalo o toleranci, aby rozpoznavalo a radikalne zasahovalo proti projevum rasismu a diskriminace vseho druhu. Tento proces by pak mel byt obsazen ve vsech soucastech spolecenskeho systemu, tj. v cinnosti vzdelavacich instituci, v pusobeni medii, v kulturni politice atd.

Prave proto!

Vyvstava tedy otazka, zda Ceska republika ve sve dnesni narodnostni situaci ma skutecne sanci jit cestou naplnovani multikulturniho modelu. V soucasnosti je totiz narodnostne homogennim statem. O tom svedci i vysledky scitani lidu v roce 1991, kdy se pouhych 5,2 % scitanych osob prihlasilo k jine narodnosti nez ceske, a dokonce jen 3.6% uvedlo jiny matersky jazyk nez cesky. Tento demograficky udaj ukazuje, ze by se Ceska republika mohla bud na zaklade politickeho rozhodnuti nebo samopohybem formovat jako narodni stat.

Proc se tedy opakovane po roce 1989 v ceskych zemich objevuji uvahy o nutnosti budovani obcanske, tedy multikulturni spolecnosti? Proc nejit tou nesporne jednodussi "narodni" cestou, kdyz nas v podstate netizi problemy s narodnostnimi mensinami, ktere by vyplyvaly z jejich pocetnosti a vlivu?

Prave proto. Protoze historicke zkusenosti tohoto geopolitickeho prostoru ukazuji, ze uzavreni se do ceskeho narodniho vyrazu neni dlouhodobe mozne. Protoze, ctime-li vizi evropske integrace jako prostredku k bezpecnejsimu zivotu na tomto uzemi, je koncept narodniho statu faktorem retardujicim. Konec koncu tim nejdulezitejsim argumentem je skutecnost, ze pri 5,2% jinonarodniho obyvatelstva ceskych zemi si proste muzeme dovolit usilovat o multikulturni spolecnost, protoze tim nebudou ohrozeny zakladni a tradicni hodnoty, k nimz se ve vetsine hlasime.

Tuto uvahu lze ukoncit zjistenim, ze multikulturni cestu vladni politika po roce 1993 prece jen nastoupila, alespon tam, kde jde o systemove formovani vztahu k prislusnikum narodnostnich mensin. Za zakladni princip se totiz povazuje to, ze "zvlastni" narodnostni prava jsou spojena s jednotlivcem, nikoliv se skupinou.

Bud, a nebo

Pokud se u nas uvazuje o kolektivnich pravech, pak jsou naplnovana vyhradne prostrednictvim individualizovanych naroku jednotlivcu, a nikoliv skupin. Pro uplnost je treba doplnit, ze casto diskutovana otazka kolektivnich prav narodnostnich mensin, ktera postihuje sirokou oblast jejich svebytnych zajmu od zpusobu naplnovani jazykovych prav az po velmi diskutabilni pravo na vlastni sebeurceni, je v rozporu s principy obcanske spolecnosti. O zavaznosti tohoto zjisteni svedci take to, ze o ucelnosti ci potrebnosti tzv. kolektivnich prav se totiz vzdy uvazuje ve spojeni s urcitou koncentraci jinonarodniho obyvatelstva, ktera je vyjadritelna vyznamnym podilem na demograficke skladbe urciteho regionu. Na rozdil od toho jsou individualni narodnostni prava druhem obcanskych prav ve smyslu pravnim, tedy zakonem chranena a soudne vymahatelna. Jejich cilem neni vydelovani prislusniku narodnostnich mensin ze spolecnosti, ani ideologizovani jejich postaveni, ale vyrovnavani jejich znevyhodneni, ktere prirozene vyplyva z jejich odlisne jazykove a kulturni situace.

At uvazujeme o souziti ruznorodych etnickych ci narodnostnich soucasti spolecnosti z jakkehokoli hlediska, trvame na tom, ze nejsou slucitelne. Oba zminene modely, tedy koncept narodniho statu s vyraznou narodnostni politikou, a koncept obcanskeho statu s multikulturnim spolecenskym prostredim, nemohou koexistovat vedle sebe v zadne kombinaci bez zasadniho konfliktu, ktery nakonec nutne popre jeden z nich. Oba modely jsou totiz natolik protichudne, ze je vylouceno, aby se navzajem doplnovali. Vylouceno je dokonce i takove napeti mezi nimi, ktere bychom mohli oznacit za pozitivni.

PhDr Hana Fristenska je reditelkou

sekretariatu Rady pro narodnosti vlady Ceske republiky,

PhDr Andrej Sulitka je tajemnikem teto Rady

Jan Culík | Department | Home