Jak se radovy Nemec podilel na holocaustu? Spor o knihu mladeho Americana.

Sociolog Daniel Jonah Goldhagen se narodil v USA. Jeho otec Erich Goldhagen pochazi z dnesni Ukrajiny a prezil holocaust. Po valce emigroval do USA, kde pracoval jako profesor na tematu holocaustu na Harvardske universite. Tam jeho syn pred dvema lety obhajil svou doktorskou praci, ktera v knizni forme vyvolala celosvetovou pozornost.

Kniha Daniela Goldhagena Hitlerovi ochotni vykonavatele ( Hitler's willing executioners, v nem. prekladu Hitlers willige Vollstrecker) se v Nemecku stala pres noc bestsellerem. Naklad se blizi stotisicum, prestoze cena - sedesat marek - je relativne vysoka. Goldhagenova kniha je zverejnenou doktorskou praci, ktera se zabyva holocaustem a snazi se novym zpusobem vysvetlit podil nemeckeho naroda na nem. A v tom prave tkvi jeji rozpornost, ktera nasla v Nemecku i mimo nej mnoho kritiku.

Autor pravem vytykal nemeckym kritikum, ze o knize psali na zaklade neuplnych vytahu jeste drive, nez vysla v nemeckem prekladu. Do doby nemeckeho vydani proto odmital reagovat. Ihned pote vsak Goldhagen pricestoval do Nemecka, aby osobne obhajoval svoji knihu v cele serii verejnych diskusi, z nichz radu prenasela televize.

Napred ke kladum Goldhagenovy knihy, ktere uznavaji a vysoce hodnoti i jeji kritici.

Kniha predevsim prinasi velmi dukladne - a mnoha dokumenty a svedectvimi podlozene - liceni nekterych dosud opomijenych soucasti holocaustu, napr. pochodu smrti. Ackoliv byla valka jiz prohrana a koncentracni tabory se rusily, dopoustely se jednotky SS i jine oddily behem techto pochodu hruznych likvidacnich akci. Tato kapitola - podle slov jednoho z nemeckych recenzentu - patri k nejotresnejsim svedectvim tohoto druhu literatury. Podrobne licene, ilustrovane a emocionalne komentovane hruzy vrazdeni, zabijeni, tyrani, at v polskych ci ruskych lesich, v "pracovnich taborech" ci na pochodech smrti nebyvaly dosud soucasti historickych del, zabyvajicich se touto tematikou. Vedci by snad mohli Goldhagenovi vycitat, ze emoce nepatri do badatelova dila. Objektivne vsak mohou prispet k aspon utrzkovitemu pochopeni ojedinelosti holocaustu.

V dalsi kapitole se autor stejne dukladne zabyva cinnosti policejnich jednotek, ktere v Rusku zavrazdily bezpocet Zidu, vcetne zen a deti jen pro jejich rasovy puvod. Sva tvrzeni o konkretni vine vojaku a policistu doklada Goldhagen radou fotografii. Krome toho cituje dopisy vojaku z fronty domu, ktere lici bud vlastni ucast na zverstvech nebo svedectvi o zverstvech jinych. Goldhagen podrobne prozkoumal osobni profily, socialni puvod a predchazejici cinnost prislusniku policejnich jednotek a zjistil, ze jde o prumerne nemecke obcany, kteri v normalnim zivote nijak nevynikali hrubosti, krutosti nebo dokonce zlocineckymi sklony. Vsechno to byli zamestnanci, delnici, otcove rodin. Tento rozbor je objevny. Klade vsak otazku, na niz nenaleza odpoved: jaka byla motivace techto lidi?

Poznani o vsednim charakteru techto masovych vrahu vede ovsem Goldhagena k diskutabilnimu zaveru: podle neho by se stejne zachoval kazdy Nemec, kdyby stal na miste onech prislusniku 101. policejniho pluku. Z teto domnenky pak vychazi pri veskerych svych dalsich uvahach, jimiz dospiva az ke kolektivni vine nemeckeho naroda za vyhlazovani Zidu. Je presvedcen o tom, ze tento zlocin, holocaust, mohli planovat pouze Nemci, coz doklada tezi o ojedinelem eliminacnim (likvidacnim) antisemitismu v Nemecku, ktery sleduje az do poloviny minuleho stoleti. Autor tvrdi, ze nemecky antisemitismus se lisil od ostatnich evropskych antisemitismu tim, ze predem zahrnoval fyzickou likvidaci Zidu.

Predevsim tato dve tvrzeni - o kolektivni vine a likvidacnim antisemtismu Nemcu - kritikove odmitaji. Je treba rici, ze mezi ne nepatri jen nemecti historici, ale take rada odborniku ve Spojenych statech, kde kniha puvodne vysla. A zejmena vedecka obec v Izraeli kritizuje Goldhagenovu knihu jeste ostreji, nez se odvazuji jejich nemecti kolegove. Teorii kolektivni viny dokonce oznacili za rasismus naruby.

Nemecti kritikove vesmes zduraznuji, ze nezpochybnuji jedinecnost zlocinu holocaustu, ktery nema obdobu v dejinach lidstva. Take nezpochybnuji kolektivni historickou odpovednost nemeckeho naroda za zlociny nacistickeho statu. Odmitaji vsak kolektivni vinu. Stejne tak nepopiraji existenci antisemitismu v Nemecku, zejmena v druhe polovine minuleho a prvni polovine tohoto stoleti. V te dobe vsak byl napriklad francouzsky antisemitismus mnohem virulentnejsi a vrazedne pogromy v Polsku a Rusku mely mnohem blize k likvidaci. To nijak neomlouva ani nezlehcuje antisemitismus v Nemecku, na druhou stranu vsak nelze prehlizet vyznamnou roli, kterou nemecti Zide v minulem stoleti a v prvnich trech dekadach stoleti naseho hrali. A nebylo tomu tak jen v kulture a hospodarstvi, ale i v politice - v nemecke vlade byla rada zidovskych ministru. Byl to predseda Ustredni zidovske rad v Nemecku, Ignaz Bubis, ktery odmitl tezi o kolektivni vine stejne jako pojem "die Deutschen", tedy "Nemci" jako celek. Prilis mu to pripomina ono "die Juden" - Zide jako celek. Zaroven vsak Bubis poukazuje na to, ze jakakoli relativizace nesmi vest k zapomenuti hruzy holocaustu.

Je pouhou shodou okolnosti, ze temer zaroven s Goldhagenovou knihou vysla v Anglii i v Nemecku studie izraelskeho autora Yehudy Bauera Vykupovani zidu. Bauer doklada, ze nacisticke instituce - pres Hitlerova prohlaseni o likvidaci Zidu - v cele s Heinrichem Himmlerem do roku 1942 usilovaly o vystehovani nemeckych zidu. Vedle Palestiny se uvazovalo o Madagaskaru i o jinych zemich, snahy ztroskotaly ovsem zejmena na tom, ze vsechny tyto zeme uzavrely sve hranice a odmitaly nemecke zidy prijmout. Neslo pritom o zadnou filantropii. Himmler byl presvedceny nacista, domnival se vsak, ze zachranou Zidu by Nemecku zajistil vyhodnejsi pozici pro jednani se zapadnimi spojenci, navic by si ji nechal patricne zaplatit. Tento pokus se opakoval jeste i v roce 1944 u madarskych Zidu. Zlocinnost holocaustu tim neni nijak zpochybnena, Goldhagenovy dedukce ovsem ano. Pri svych vystoupenich v Nemecku tezil Daniel Goldhagen jiste i ze sveho sympatickeho zjevu a klidneho vystupovani. Nebyl ochoten vyslovne priznat omyly, v debatach vsak pod tihou argumentu zmirnoval nektere sve formulace.

Goldhagen detailne ukazal bezcitnost a krutost Hitlerovych vykonavatelu, onech masovych vrahu formatu obycejneho, radoveho obcana. Neprijmeme-li vsak Goldhagenovu tezi o likvidacnim antisemitismu nemeckeho naroda, zustava nevysvetleno, co tyto pachatele vedlo k jejich bezprikladne zlocinnosti. Hledat toto vysvetleni je ukol, ktery nyni ceka na nemecke historiky a sociology a ktery vyplynul z goldhagenovske diskuse. Za vysoce odbornou a prinosnou povazuji kritikove Goldhagenovy knihy tu jeji cast, ktera je kronikou kazdodennich udalosti holocaustu. A to i presto, ze neni jedinou publikaci, ktera v posledni dobe prinesla nove informace o "konecnem reseni", napr. o tom, jaka zverstva pachaly nektere slozky wehrmachtu na vychodni fronte.

V zari a rijnu vysly v dennim tisku plany nakladatelstvi obsahujici knihy napsane davno pred polemikou s Goldhagenem. Ze 73 uverejnenych titulu z oblasti modernich dejin se 41 v te ci one forme zabyva obdobim nacisticke moci.

Ale i zpochybnitelne zavery Goldhagenovy knihy sehraly pozitivni roli v tom, ze nemecka spolecnost nyni znovu reflektuje otazky nemecke viny a odpovednosti za holocaust a prehodnocuje nektere, byt i dobre minene myty, predevsim mytus o poctivem radovem vojakovi a obcanovi. Kniha si u nemecke verejnosti vyslouzila opravnenou kritiku, nikoli vsak odmitnuti.

Jan Culík | Department | Home