Proc jsem hluboce nespokojen s instalacemi ceskeho a francouzskeho umeni ve Veletrznim palaci

"Absence cile pro budoucnost znamena bezmocne tapani ve vlastni minulosti." (Zykmund Bauman, Uvahy o postmoderni dobe)

Kdysi jsme pokladali za veliky uspech, ze se podarilo vyskrabnout Veletrzni palac bolsevikovi, najit pro neho kulturni uziti a jeste mu po prestalem pozaru vratit puvodni krasu. Tento nazor mel sve opodstatneni tenkrat, ale dnes, za uplne jinych podminek, neni k nicemu.

V cizim prostredi

Proc neni k nicemu? Protoze kubatura domu je v nepomeru k vystavnim moznostem vetsiny vytvarnych pocinu. Jeho funkcionalisticka architektura pusobi velmi silnym dojmem, byla vsak zretelne koncipovana pro konani veletrhu, a ne pro vystavy moderniho umeni. Tato funkce sem byla implantovana nasilne.

Pro mne je tedy neprijatelne zabednit okna panely jen proto, aby se mohlo vystavit vice obrazu - ve funkcionalisticke stavbe! S tim pak souvisi dalsi nesmysl - naprosto nefunkcni umele osvetleni. Zvlast socharska dila tak prestavaji byt pro citliveho divaka necitelna. A to plati i pro jinak vynikajici instalaci dila O. Gutfreunda od Stanislava Kolibala.

Tolik o vystavnich prostorach, ted ke dvorane s ochozy: tak emotivne silna architektura musi mit podobne silne partnery v umeleckych dilech. To ale znamena, ze dila musi byt kvalitni nejen sama o sobe, ale musi mit take tu kvalitu, ktera pocita s mistem - s jeho smyslem, silou, proporcnimi moznostmi. To sochy v soucasne instalaci prave postradaji. A divak - pokud chce s dily komunikovat - musi zapomenout na to, v jakem se to deje prostoru.

Je smutne, co se stalo se sbirkou francouzskeho umeni 19. a 20. stoleti, "sbirkou Francouzu", jak jsme zvykli rikat. Byla unesena z prostredi, s nimz se nejen szila, ale take je zformovala. Rodinuv Jan Krtitel byl na zahrade Sternberskeho palace tak samozrejmy, jakoby ho sem autor od pocatku zamyslel. Nyni se z nej stal "poutac" na miste prilis slabem pro tak silnou sochu, a panel za nim to jen dotvrzuje. Totez se deje (jen v jinych souvislostech) s Maillolovou "Pomonou" ci s Bourdellovym "Ingressem". Umisteni i zpusob osvetleni, jeho kvalita a svetelna hladina nici jejich identitu. To plati ovsem i pro obrazy: zde se ztraci intimita jak starsich del, tak i obrazu Picassa a Braqua. A co hrozneho provedl Rodinuv "Balzac", ze ho postavili na pranyr?! Jinak tu fantasmagorii neumim nazvat.

Jeste k instalaci: dava skvelou moznost zahlednout odvracenou tvar vystavniho prostoru. Nezapomenu na pruhled mezi panelem a "zaslepenym oknem" smerem do kouta, kam by se daly odlozit kostata a pred ne nastavet "zeleninu", jak bylo dobrym zvykem za komunismu. Hned je videt, jak se zachazi s divakem. Nemohu pouzit slovo navstevnik nebo host, toho si totiz musi protistrana vazit.

Rikam tomu zvule

Domu jsem prisel rozloben a urazen, tyto pocity pak vystridalo horke vedomi promarnene sance. Hledal jsem pro to vsecko nejake zduvodneni, a v mysli mi vytanul pojem ekonomicka zvule. Pokusim se to zduvodnit.

U sbirky Francouzu je to nabiledni - unesli ji, aby naplnili pokladnu penezi jistych navstevniku, a znicili tim kouzlo mista minuleho. U ostatnich expozic je situace podobna, byt mene vymluvna. Dale: uz sama rekonstrukce byla diktovana vyhradne financnimi hledisky. Hospodareni s penezi bylo az do roku 1990 naprosto nepruhledne. Ale obavam se, ze i to, co se delo potom, ma co delat s ekonomickou zvuli. Napriklad zpusob, jakym dochazelo k oklestovani kulturnich projektu ve prospech pronajmu, jak se stridali znami architekti (s nekterymi mne vaze pratelstvi a ucta k jejich praci) s projektanty skoro anonymnimi, o jejichz podilu na reseni nic nevi ani zasvecenejsi verejnost, jak se nakladalo s prostorami pro instalaci, s jejich osvetlenim.

Ekonomicka zvule zpusobila, ze tyto momenty, pro koncepci tak sloziteho zameru rozhodujici, jsou stale v jakemsi neurcitem pohybu. Z ni take plyne, ze zde neni to, co by divak chtel ocekavat: expozici architektury 20. stoleti, umeleckeho remesla a prumyslu, filmoteku. Chybi dokonce i misto k odpocinku - s vyjimkou dvou kresel, z nichz se naskyta "skvely" vyhled na architektonicky "skvost" dveri.

Pujcku statu pro dokonceni galerie moderniho umeni chrakterizuje podobny pristup: bylo ji nutne proinvestovat do urceneho terminu otevreni palace. Jakoby snad tato galerie nebyla tohoto statu, tedy jeho obcanu, ale nejakeho ciziho subjektu, kteremu muzeme pujcit, aby prezil. Proto ten chvat, ktery zapricinil trapne nedoresenosti, lajdactvi remesla. Napriklad zamatovane, poskrabane sklenene dvere - je to sice detail, skrze neho vsak lze nahlednout celek.

Nejpresvedcivejsim dukazem je skutecnost, ze pro prezentaci ceskeho socharstvi nebylo vyuzito prostoru dvorany s prirozenym svetlem. Patrne se s ni v hospodareni ustavu pocita pro jine (ekonomicke) vyuziti. V umelem svetle expozice ceskeho umeni si ovsem sochy nelze prohlizet. Socharstvi melo byt pojednano samostatne. Presvedcuje o tom i vystava dila O. Gutfreunda a jeho nasledovniku, nebot prislusnou kapitolu dejin ceskeho umeni ukazuje zretelneji a celistveji a s vetsi uctou k faktum nez spolecna expozice obrazu a soch. Na Gutfreundove vystave je navstevnik bran jako partner, ktery ma moznost volby a neni mu - jako v ostatnich expozicich - neustale predepisovano, ceho si ma vsimat.

Z dane logiky vychazi i to, ze si galerie musi ze sedesati procent vydelat na provoz z pronajmu a jen ctyricet procent hradime z dani. Proto musi ted divak strpet tu podivnou emocionalni prazdnotu a pozdeji, az budou v provozu pronajate prostory budovy, bude muset strpet konflikt dvou zcela protichudnych funkci - sveta umeni a sveta obchodu.

Pri navsteve palace divak nenajde kavarnu, pohotovy prodej publikaci nebo ctenarsky koutek - misto, kde by spocinul k zaziti toho, co videl, misto, kde by mohl nacerpat informace k tematum expozic, k jednotlivym autorum, o dobe, ve kterem tvorili, o tom, co dalsiho tito autori jeste udelali. Chybi informace o autorech, kteri zde zastoupeni nejsou, ale do dejin ceskeho moderniho umeni patri. To nejsou nadmerne pozadavky, ale bezny standard evropskych galerii.

Nerikejme zaplatpanbuh!

Jestlize na to ted nemame, prosim. Ale nenazyvejme to, co je nam nabizeno, galerii umeni 20. stoleti. O tom, co je uvnitr muzeme v nejlepsim pripade mluvit jako o docasnych vystavach, s vyjimkou Gutfreunda velmi nevydarenych. A nerikejme: Zaplatpanbuh, ze to vubec mame. Ta veta mne v teto souvislosti s ohledem na vynalozene prostredky urazi.

Z toho vseho pro mne plyne jediny zaver: nenechme si tu potemkiniadu dale libit. Snazme se vzeprit pristupu, ktery jsem nazval ekonomickou zvuli. Nemame galerii umeni 20. stoleti. Nemeli jsme ji ostatne z ruznych duvodu doposud, udelejme tedy, co je v nasich silach pro to, aby byla, a nelzeme si uz.

Autor je akademicky sochar, predseda vytvarneho spolku Manes

Jan Culík | Department | Home