Byly a jsou nacisticke zlociny jedinecnym pripadem zla, nebo jsou srovnatelne s jinymi historickymi zkusenostmi lidstva? Byl nemecky nacismus rezimem zcela zvlastnim, nebo jen jednou z modernich evropskych diktatur? Patri dnes uz jen do ucebnic dejepisu, nebo jsou i pozdeji narozeni Nemci zatizeni vinou a odpovednosti za jeho zlociny? Jsou pro nemecke historiky dejiny nacismu objektem zkoumani jako kazde jine historicke tema, nebo se maji tito historikove ridit zvlastni pedagogickou snahou o premenu nemecke spolecnosti?

Tyto a podobne otazky se staly v puli osmdesatych let jednim z nejpopularnejsich temat verejnych diskusi ve vzdelane nemecke verejnosti. Debaty, jichz se ucastnili predevsim historikove, se zahy rozsirily na problemy obecne metodologie historickeho badani, spolecenske role historiku i funkce historickeho vedomi v politickem zivote. Dostalo se jim pozornosti nejen v Nemecku, ale i jinde; proto se vzilo jejich souhrnne oznaceni Historikerstreit i v jinych jazycich. Jejich nejdukladnejsi analyzu provedl britsky historik Richard J. Evans.

O diskusi odborniku uvedomil verejnost Juergen Habermas clankem "O tzv. apologetickych tendencich v nemecke historiografii" (Die Zeit, 11. 7. 1986). Habermas je filozof a metodou ci konkretnimi vysledky historickeho zkoumani se nezabyval. Zato obvinil nektere historiky z toho, ze pod rouskou tzv. objektivity (citaci z nove objevenych archivalii a sahodlouhymi poznamkovymi aparaty) uzivaji takovych moralnich a politickych hledisek, jez pozornost od nacistickych zlocinu odvadeji, a tim zastiraji historickou odpovednost nemeckeho naroda. Hlavnim tercem jeho kritiky byly prace Ernsta Nolteho a Andrease Hillgrubera. Zareagovala na ni cela rada prominentnich historiku a publicistu. Nekteri Habermase kritizovali, jini ho podporili a cely spor zahy vyustil v debatu, ktera se tykala uz nejen nacismu, ale zejmena toho, jake misto vubec nalezi nacisticke minulosti v soucasnem historickem vedomi nemecke spolecnosti.

Takto vnimali spor i zahranicni pozorovatele vcetne ceskych. Perspektiva ucastnika a pozorovatele se lisi, proto si cesky pohled vsimal predevsim toho, co nam Historikerstreit rika o soucasne nemecke spolecnosti: jsou Nemci potud jedinecni, ze musime neustale ostrazite patrat v hlubinach nemeckeho charakteru po nebezpecich, ktera v sobe ukryva, anebo jde o zajimavou diskusi o vztahu k minulosti, ktera ma co rici i jinym narodum?

Kdyz Vaclav Belohradsky oznacil Historikerstreit za pokus "revidovat zpusob, kterym jsou nacisticke zlociny zasazeny do naseho stoleti" nebo za soucast "revizionisticke kampane, ktera vylamuje Nemce ze solidarity se zapadnim svetem", uzil sice argumentu nekterych ucastniku, nicmene se dopustil hrubeho zjednoduseni. Nepochopil cely spor jako diskusi mezi zastanci ruznych nazoru a postoju a v duchu nekdejsich komunistickych ideologu tzv. revansismu predvedl ve zjednodusene forme jednotlive myslenky toho ci onoho historika jako vyraz navratu tzv. vecneho nemeckeho nebezpeci: "V Nolteho koncepci se vraceji vsechny zakladni motivy nemecke politicke kultury...".

Na rozdil od Belohradskeho se Jan Kren a Vaclav Kural vyslovili k sporu diferencovane, dokonce s obdivem. Srovnavani nacisticke diktatury s jinymi diktaturami prohlasili za legitimni a nutne. Pritom poukazali na vedecke a pedagogicke nedostatky "definitivne a prehnane deterministickych interpretaci" nejnovejsich nemeckych dejin, nebot v nich rozpoznavaji pouze primy a fatalni vyvoj k nacismu. Jako odborni historikove komentovali radu neuspokojive resenych problemu komparativnich metod a ve sporu nemeckych historiku zaslechli otazky, s nimiz se podle jejich nazoru musi vyrovnavat i ceska spolecnost.

Debaty oznacovane dnes jako Historikerstreit nebyly samozrejme ukonceny zadnym "poslednim slovem" a take zadna z otazek nebyla zodpovezena definitivne. Po deseti letech se vsak ukazalo, ze spor vstipil do vedomi nejen nemeckych historiku tesnou souvislost mezi odbornym historickym badanim a jeho moralnimi, politickymi a kulturnimi hledisky. To neni malo. Pomineme-li uzce odborne problemy, je pro nas - videno ceskyma ocima - Historikerstreit po deseti letech zajimavy tim, co rika o nemecke spolecnosti osmdesatych let a co uzitecneho nam rika dnes.

V Nemecku se tyto diskuse staly jednou z etap vyrovnavani se s nacistickou minulosti. Otazky, ktere se pod sloganem Historikerstreit dostaly na stranky novin, nebyly nijak nove, stejne jako nabizene odpovedi. Tendence vytesnovat "neprijemne" informace, vymlouvat vlastni spoluvinu ci omlouvat zlociny jednech poukazy na zlociny jinych, byly a jsou v nemecke spolecnosti rozsirene; od pocatku vsak na ne poukazuje - nemecka verejnost.

Historikove, ktere Habermas kritizuje, se snazi prezentovat nacismus jako jakykoli jiny jev evropskych dejin, tedy srovnatelny napr. se sovetskym komunismem. Poukazuji na masove vrazdy v stalinskem Gulagu a zduraznuji, ze tam pravdepodobne zahynulo vic lidi nez v nacistickych koncentracich. Pisi-li o Nemcich, upozornuji na tehdejsi vnimani sveta a zduraznuji, ze sami Nemci jako obcane totalitni diktatury byli o nacistickych zlocinech informovani mene nez jejich sousede a ze nemecky vojak jako tzv. maly clovek mel zajem predevsim o to, aby prezil.

Dnes je kazdodenni zivot tzv. maleho cloveka oblibenym predmetem zkoumani, proto nebude zatezko najit pro tuto perspektivu pochopeni. Treti risi si jiste nelze predstavovat jako spolecnost samych malych Hitleru ci esesaku, jiste v ni zili lide, jimz byl nacismus odporny, a i mezi nacisty byli jiste lide slusnejsi a lide ohavnejsi. Proto jeste neni treba Habermasem kritizovany smer historickeho badani smahem odsoudit. Nelze vsak prehlednout, ze o "historizaci" nacismu se pokouseli prave ti z historiku, kteri se predtim projevili jako jeho priznivci; dokonce mnohem driv, nez se rozvinul Historikerstreit. Martin Brozsat, reditel renomovaneho mnichovskeho Ustavu soudobych dejin pro vyzkum nacismu, byl jednim z prvnich, kdo vnaseli do historickeho vyzkumu tuto perspektivu.

Problem s postoji historiku jako Nolte a Hillgruber vezi tedy v necem jinem nez v jejich vedeckych zajmech - ty lze odborne kritizovat, ale netreba je a priori zavrhovat. Habermas se jako laik a obcan pozastavil predevsim nad otazkou, proc by mel historik odezirat od toho, co soucasnici zkoumanych udalosti nevedeli, ale co on uz dnes vi. Historik muze rekonstruovat "to, co bylo" pouze s casovym odstupem, tedy jako obraz videny z vlastni perspektivy. Pak ovsem je vytesnovani informaci tehdy sice neznamych, dnes ale znamych, vedomou manipulaci. To, co Nemci tehdy vedeli a jak se jim tehdy jevil svet, je podle Habermase jednim z dulezitych historikovych temat; na rozdil od Nolteho ci Hillgrubera vsak pozaduje i odpoved na otazky, co presne vedeli a co nevedeli, a pokud nevedeli, jak to, ze nevedeli a proc nejednali, pokud vedeli.

Nolte je zakem Martina Heideggera, znameho zajmem o metafyzickou dimenzi sveta, tezko srozumitelnym slohem a tim, ze ve tricatych letech podporoval nacisty. Poukazem na udajne "podstaty historickych jevu" Nolte vic zamlzuje nez vyjasnuje. Obvinuje-li napr. Marxe z "planovani" masoveho vyhlazovani burzoazie a srovnava-li ho s Hitlerem a holocaustem, plete si metafory s fakty. Srovnava-li stalinske a hitlerovske zlociny, aby dokazal nemeckou nevinu, a oznacuje-li vyzvu k prevzeti spoluodpovednosti nemeckeho naroda za historicky jedinecne (byt v jistych dimenzich srovnatelne) zlociny za nespravedlivou, zneuziva vedeckych problemu ve prospech jednoznacne politickych cilu. Kdyz popira jedinecnost holocaustu a tvrdi, ze na vsechny narody je treba pohlizet jako na potencialni pachatele stejnych zlocinu, zamlzuje konkretni historickou realitu a jeho poukazovani na "podstatu sveta" toliko odvadi pozornost od realneho sveta a jeho dejin.

Habermas a jeho stoupenci proto zasadili nove a zdanlive vedecky propracovane vyzkumy nacismu svych protivniku do kontextu nemeckych diskusi, trvajicich od konce valky celych ctyricet let. Jiste neprekvapi, ze v osvobozenem Nemecku znely od sameho pocatku i hlasy omlouvajici, zastirajici apod. Jak jinak? Po vojenske porazce bylo mozne zmenit politicke struktury, cenzurovat media a vyucovat podle novych ucebnic, lide vsak zustali stejni. Proto ma smysl venovat pozornost tem, kdo se v novych podminkach osivali a vymlouvali a cini tak dodnes, prave jako tem, kteri je kritizuji. I v tomto smyslu lze pritakat Krenovi a Kuralovi, kteri poukazali na obdivuhodnou miru intelektualni bdelosti nemecke verejnosti osmdesatych let i na jeji vypracovanou schopnost rozpoznavat i nevyslovene, jak to demonstroval prave Historikerstreit. Jeho bilance ukazala, ze v nemecke historicke obci zustal Nolte a jeho stoupenci skupinou nepocetnou a izolovanou.

Tento spor neni v dejinach lidstva nicim ojedinelym. Historici, kteri chapou svou cinnost jako sestavovani kronik k podpore narodnich ci statnich cilu, narazeli odjakziva na kritiku kolegu, kteri pokladali za svuj ukol poznavat minulosti nezavisle na momentalnich mocenskych pomerech. O tom nas pouci nase boje o pravost Rukopisu i nekoncici francouzske spory o vyklad francouzske revoluce. Je paradoxni, ze prave ti prvni se vzdy skryvali za tzv. vedeckou objektivitu, zatimco jejich kritikove otevrene poukazovali na to, ze historiografie nemuze byt politicky neutralni.

Vyber temat, o nichz odborni historici pisi, i otazky, ktere kladou, jsou vysoce politickou zalezitosti, i kdyz jsou jejich postupy prisne vedecke. Prave v tom je zapeklita slozitost nemeckeho sporu. - Tento problem lze vsak ilustrovat i soucasnymi ceskymi otazkami: Je treba se divat na komunisticky rezim jako na zlo importovane z Moskvy, anebo jako na vec historickeho vyvoje, v nemz sehraly ruzne skupiny ceske spolecnosti svou roli? Je zahodno udelat za komunistickou minulosti tecku, anebo bychom meli pozorne sledovat, jak dnes pusobi ty myslenkove navyky, ktere predtim komunisticky rezim podporovaly? Je treba zabyvat se politickou minulosti lidi, jimz se dnes dostava politicke moci a verejneho vlivu, anebo jim ma byt doprano pravo o sve minulosti pomlcet? Neznamena prenechani vyzkumu dejin komunismu byvalym komunistum primo vyzvu a navod k novemu zamlzovani ceskych dejin minulych ctyriceti let?

Predevsim si ale uvedomime, jak musime byt ostraziti a kriticti, snazi-li se nam nekdo namluvit, ze mame verit historikum!

Jan Culík | Department | Home