"Vencite-li sveho psa na ulici, uklidte, prosim, jeho hovno" - tento apel se objevil na nekolika prazskych billboardech spolu s barevne vyvedenou realii jednou rozmaznutou na podesvi, podruhe polozenou na taliri; k tomu jeste pripodotek typu "jeste nechutnejsi je na chodniku". Radu lidi ty poutace popudily, nejcasteji a nejvice onim slovnim vulgarismem. Ti, kdo o tom napsali do novin, argumentovali vesmes subjektivne - nekdy skoro jako by se za sve pocity a vkus omlouvali. Ale ta vec ma svou stranku filologickou; zdrzme se chvili u ni.

Zacneme semanticky. Slovo hovno podle slovniku znamena "lidske n. zvireci vykaly" - dovolme si vsak zduraznit, ze dnes (i kdyz etymologicky snad souvisi se slovy hovado, hovezi) predevsim lidske. Zvireci exkrementy nazveme hovnem malokdy, ostatne nektere maji i specialni pojmenovani (kravinec, kobylinec, bobek atp.) U psu, zejmena mestskych, "bytovych" - a o ty na poutacich slo - jsme zvyklejsi na zdrobnele hovinko ci na pojmenovani zastupne (enono, tentocky apod.).

Coz souvisi s tim, ze vulgarismy (jsou-li uzity v jinak neutralnim kontextu) nesou dulezitou slozku vyznamove hodnotici, citovou. Prozrazuji zaporny emocni vztah: v danem pripade nikoli jen k oznacovane skutecnosti, nybrz i k jejimu - rekneme - produktorovi. To vsak v nasem kontextu neni tak docela spravedlive: ten pes za to prece nemuze.

Dale je ve hre fakt, ze vulgarismus ucinkuje daleko silneji, je-li napsan ci vytisten. To se nakonec netyka jen vulgarismu: i jen nespisovna veta jako "Vodevrel dvere vod novyho vejtahu" pusobi zcela jinak napsana nez vyslovena. Psana podoba cestiny si zkratka zada vyssi miru konvencnosti. Slovo hovno na poutaci nesokovalo jen tim, ze pointovalo premrstene zdvorilou vetu, nybrz uz svou napsanosti.

Takove slovo mohou "beztrestne" napsat basnici a jeste snad deti; lingviste rovnez, ale jen citatove. U literarniho uziti zustava otazka psane podoby. Jejiho zaporneho ucinku jsme se dotkli; avsak cenzurovana podoba naopak mnohe drazdi jakymsi pokrytectvim, nemluve o tom, ze muze zatemnovat smysl. A vlastne pritahuje pozornost: vzpomenme jen na "umravnela" skolni vydani Krtu svateho Vladimira! - My jsme v nadpise tohoto sloupku zvolili kompromis, ale i k tomu mohou byt vyhrady.

Vratme se jeste k aspektum semantickym. Slova hovno se uziva casto jako vyjadreni zaporu (smilauerovsky receno zaporu absolutniho), zejmena misto zajmene nic nebo castice ne. (Na te zajmenne funkci vidno, ze jde o zapor absolutni i gramaticky: zatimco ve sdeleni "Nemam z toho nic" ma cestina povinny dvoji zapor, u synonymniho "Mam z toho hovno" nikoli.) Zejmena v tomto vyznamu se s nim setkavame i v beletrii. A nejen ceske.

Mejme vsak na pameti, ze i hodne drsni literati svymi vulgarismy setri. Hovno je slovo prilis velike a mocne, nez aby se jim plytvalo. Je jako vzacne a silne koreni: lze ho uzit u Perunu, u Kalicha nebo u Waterloo, ne vsak je trousit na kazdem kroku. Vzpomenme na blasfemickou "Babicku vulgaris". Mohli jsme pri nedavne polemice na toto tema precist radu verzi nebo uryvku, a shodneme se: cim vice "vulgaren", tim mene vtipu. - Napsane hovno je klenot, jenz musi byt zafasovan do naleziteho kontextu.

Nebot az v kontextu konkretniho sdeleni (textu) muze slovo nalezite, nebo take nenaleazite fungovat. A naopak - je-li slovo jiste dulezitosti uzito jaksi pochroumane, muze mit nezadouci vliv na ucinek, tedy fungovani celeho textu. To zrejme potrefilo texty, o nichz mluvime (textem tu rozumime billbourd jako celek).

Suma sumarum: bylo toho tam moc a prilis "natvrdo", nemluve o tom, ze text ve svem vyzneni utocil spis na psy nez na jejich majitele.

Novodoba reklama se na nas vali lavinou explicity, prvoplanoveho sdelovani, casto sokujiciho. Ma-li vsak sok pusobit take terapicky, je s nim treba nakladat - povezme homeopaticteji. Aby se z nej nestaly konske davky dryaku, na ktery organismus uvykne - anebo zajde.

Jemny naznak... Ale na ten, zda se, prestali jsme verit.

Jan Culík | Department | Home