Ztracena letavice se znovu zjevi s tmou, miliony tun svetla jako plody hlohu a sipkove ruze,

a tu a tam zahlednu padajici hvezdu. Priletet tak s meteoritem ! A zatim jen tahnu zmacenym listim, slupkami, zmorenymi platyzy podzimu,

predstavuje si hrdinu kdesi v bahnitem vybehu, kaminek sveho umu prakem strili do nenavratna.

Proc jsem to tak dopracoval? Casto myslim na rady pratel, duhove, briliantove, na roznetky v mozcich nenavistnych,

kdyz tak sedim a soudim, soudim sve zavazne tristie. Pro co ? Pro ucho ? Pro lidi ? Pro ty reci za zady ?

Dest plazi se korunami olsi, jeho tiche vodive hlasky seveli o depresich a erozich, a prece si kazda kapka mysli

na demantove absolutno. Nejsem zanesen, ani nedonasim; jsem vnitrni vysidlenec, prodlouzily se mi vlasy i myslenky; zbojnik bez boje, z masakru zdrhly, prijimam ochranne zbarveni kmene a kury, zachytim kazde vanuti vetru;

jsem ten, kdo z jiskerek dmychal to teplo spore, a pritom zmeskal to zivotni znameni, tu jedinou tepajici ruzi letavice.

Seamus Heaney, irsky basnik; tuto basen citoval ve sve nobelovske reci Diky poezii (1995).

Preklad Miroslava Holuba.

Jan Culík | Department | Home