Host do domu, Buh do domu; vtipalkove obmenuji druhou cast tohoto pekneho prislovi na "hul do ruky". Nu, proc nakonec ne; vzdyt ryba a host tretiho dne smrdi.

Lidova slovesnost, jak uz ma ve zvyku, i zde uchovava nashromazdenou zkusenost. Tu v sobe nese i slovo, jehoz si dnes vsimame. Prapuvodni indoevropske ghostis neslo nejspis vyznam "prichozi, host"; odtud pozdeji napriklad latina odvozuje jednak hospes ("host, cizinec, pocestny", a taky "hostitel" i "hostinsky"), jednak hostis (nejprve "cizinec", pozdeji "nepritel, protivnik" - rozumi se zejmena ten, ktery prichazi odjinud, zvnejsku). - Ve stare cestine, jak upozornuje Gebauer, u slova host vyznamy "host" a "cizinec" casto splyvaji. Za zminku rovnez stoji, ze ve starych pamatkach (14. stoleti) se zhusta objevuje spojeni zly ci nehodny host.

Zajiste to nalezi k lidske prirozenosti. Vse nove, a nove lidi obzvlast, prijimame se smesi dychtiveho ocekavani i obav. Naplnuje se svym casem oboji, a jazyk to verne reflektuje. Dnes ovsem vnimame slovo host predevsim pozitivne: bud jako vitaneho, mileho navstevnika, nebo jako povazovaneho zakaznika (staly, hotelovy, lazensky host). Sice i nemoce, hlad a jine trable byvaji zvany hostem, avsak s atributem nezvanosti, nevitanosti. - Nicmene role hosta v sobe vzdy drzi kus cizoty ci cizinectvi: hostovat neznamena jen byt hostem, ale take pobyvat a pusobit jinde, nez jsem doma.

My Cesi o sobe s chuti rikame, jaci jsme pohostinni: se srdcem na dlani, s chlebem a soli na osatce. Radi si tak pribarvujeme i svou minulost. V tomto smeru asi nejroztomilejsi je pozdne romanticky vyklad genealogickeho vyctu bajnych premyslovskych knizat - totiz jako souvisle sdeleni prichozim (cizincum - hostum): "My na ta vojen nezamyslime..., hosti vitame..." atp. Pekne to zni; avsak ani stare vyskyty slova host, ani (napriklad) nedavno zde zminena pojmenovaci motivace slova Nemec na to moc neukazuji.

Ad vocem Nemci: ti pochopitelne byli vnimani od Cechu jako "hoste" ze vseho nejvic, a ve vsech vyznamech toho slova. Uz kdyz byvali zvani od premyslovskych kralu, aby se usazovali v zemi a prinaseli sve "know-how", napriklad pri kutani kovu. "Nemci, jiz su zde hoscie," - to nepravi z nacionalismu vineny Dalimil, nybrz zhruba soucasne zijici prevypravec Alexandreidy, a pokracuje: "chtie dozdaci, by na moscie Praze ... nebude (tj. aby na prazskem moste nebylo) videti Cecha." A pozdejsi Pravo Velikeho Mesta prazskeho (kolem 1440) stanovi, ze Nemci nemaji byt uredniky, "ale aby za hosti drzeni byli". Na hostilni hratky 19. a zejmena 20. stoleti bylo, zda se, uz jaksi zadelano.

Ale nechme jiz "cesko-nemeckych" otazek, beztak nas jich jeste ceka jen coz. Prichazivali sem prece i dalsi, vnimani jako "jini a odjinud", kteri se v teto zemi rovnez usadili a zvykli si ji stejnym pravem povazovat za svuj domov - napriklad zide.

Vratme se k tomu, ze pradavne pojimani hosta jako vetrelce a nepritele se casem dostalo do lidstejsich poloh. Tedy alespon v jazyce. (Nebyt toho, mohly se dnes jako hostince ci hospice oznacovat treba internacni tabory.)

Jazyk zde, jak uz receno, obrazi civilizacni vyvoj. V evropskem kulturnim arealu jiste vlivem krestanstvi. Jednak proto, ze cizincem-hostem zahy byva u krestanu poutnik (take v nasich textech nachazivame staroceske host i za latinske peregrinus); ostatne prave pro poutniky se vsude po Evrope prvni hospice a hospitaly zrizovaly). Hlavne vsak myslim proto, ze v krestanskem pojeti je pozemske byti cloveka (jeho vezdejsi pout) jen pouhym hostovanim. S tim mozna souvisi, ze z prapuvodnich obsahu pojmu hosta nejvyrazneji pretrvava priznak docasnosti, prechodnosti.

Ale krestanstvi nekrestanstvi, odjakziva je v povaze cloveka zabydlovat se ve svem pozemskem putovani jakoby natrvalo. Aby mohl byt, musi nekam patrit; na to vsak take potrebuje, aby neco patrilo k nemu. Odtud jeho nechut k prichozim, cizim, s nimiz by se mel delit. Altruisticka pohostinnost je ctnosti, hostilni podeziravost spis naopak. Oboji je vsak prirozene (ostatne oboji se nekdy vyplaci).

Konflikt dvou prirozenosti je moment, kdy do hry vstupuje moralka. Ta nemuze pozadovat absolutni ctnosti (protoze jsou za horizontem prirozeneho byti: vyhrazeny svetcum a andelum).

Avsak ani "antimoralka" (ci "postmoralka") ctnosti nevyhladi - i ony k cloveku patri. Nezbyva ji tedy, nez ctnosti chvalit; a hledat mezi nectnostmi a ctnostmi balanc, v niz by krome cloveka mohla trvale zit (ci snad trvale rust?) i jeho lidskost.

Jan Culík | Department | Home