Na rozhrani unora a brezna poradalo v Praze Ceske centrum Mezinarodniho PEN KLUBU Evropskou konferenci Literatura ve vezeni a v exilu. V prispevku Exil jako otevreni mysli, prednesenem v me nepritomnosti, jsem argumentoval, ze je objevne studovat predevsim tu ceskou literaturu, ktera mapovala proces psychologickeho prizpusobovani lidi z Cech zivotu na Zapade. Zminil jsem se o nekterych autorech, kteri takto psali, mimo jine i o Jaroslavu Hutkovi a jeho fejetonech. Poukazal jsem na to, ze Hutkovy ostre kriticke, ale velmi inteligentni fejetony mnohdy iritovaly ceskou emigrantskou komunitu, takze je obcas ceske exilove noviny nechtely tisknout.

Rudolf Stroebinger, predseda exiloveho PEN klubu nemecky mluvicich zemi a zpravodaj Svobodne Evropy, na konferenci pote konstatoval, ze nemam pravdu. Rekl, ze se Hutkovy fejetony v exilovych tiskovinach uverejnovaly.

Jaroslav Hutka v sedmdesatych letech ignoroval oficialni zakaz vystupovat na verejnosti a do roku 1977 se mu podarilo po Ceskoslovensku usporadat vice nez tisic neobycejne svobodomyslnych vystoupeni. Zacala ho pronasledovat policie, podepsal Chartu 77 a v rijnu 1978 byl donucen se z Ceskoslovenska vystehovat . Vice nez jedenact let zil v Holandsku. Napsal tam celou radu pozoruhodnych fejetonu, v nichz se pod tlakem emigrace snazi kriticky zmocnit noveho kulturniho prostredi a velmi podnetne a provokativne se v mezni situaci vytrzenosti z vlastni kultury zabyva zakladnimi otazkami ceske historie a identity. Souborne vysly fejetony v knizce Pozar z bazaru, kterou Hutka vydal na Zapade vlastnim nakladem v roce 1989, mene kvalitni pretisk teto velmi pekne vypravene publikace pak vysel i v Cechach.

Kdyz dnes listuji v textech, ktere Hutka psal koncem sedmdesatych ci zacatkem osmdesatych let, pripadaji mi velmi aktualni. Zabyvaji se totiz otazkami, ktere nemaji mnoho spolecneho s komunismem, ale daleko vice s ceskym narodnim charakterem. Co je vlastne podstatou ceske narodni totoznosti? Kam Cesi smeruji a o co usiluji? Neni pozitivni obraz, ktery si Cesi sami o sobe vytvorili behem historie zkresleny a idealizovany? Na jakych korenech je zalozena dnesni existence ceskeho naroda v teritoriu, ktere obyva? Jaky postoj by meli Cesi zaujmout k povalecnemu vyhnani sudetskych Nemcu? Co je podstatou svobody? Co definuje hrdeho a samostatneho obcana se vzprimenou hlavou, tak duleziteho pro radne fungovani demokracie? Ma se v zajmu co nejdokonalejsiho poznani skutecnosti hovorit verejne o vsem, anebo je lepe urcite veci zamlcovat?

Osobne se domnivam, ze je pro situaci v Cechach velmi dulezite, abychom mluvili otevrene a presne nejen o pritomnosti, ale i o minulosti. Kdokoliv otevre knihu Pozar v bazaru, najde tam hned u nekolika textu poznamku, ze jejich zverejneni bylo v ceskych sdelovacich prostredcich na Zapade odmitnuto.

Otazku potlacovani nazoru a myslenek povazuji za klicovou. Divim se, ze to lidi v Cechach podle me zkusenosti prilis nevzrusuje. Myslim, ze neni dobre popirat, ze my Cesi dosti casto trpime autocenzurou, zejmena kdyz se nam nektere skutecnosti nehodi do kramu pri prosazovani urcite ideologicke linie, zjednodusujici slozitou prirozenou realitu.

Byly tedy Hutkovy texty cenzurovany nebo ne? Pozadal jsem o vyjadreni samotneho autora:

"Oni se asi rozcilili nad slovem cenzurovat, protoze to berou tak, ze meli pravo na redakcni zasahy. Kdyz jsem nejprve psal fejetony pro Svobodnou Evropu, zjistil jsem, ze z nich redaktori vyskrtavaji cele odstavce. Zle jsem se rozesel s jakymsi panem Smrckem, ktery ve Svobodne Evrope zacatkem osmdesatych let proskrtaval me texty velmi ostre. Kdyz jsem psal kriticky o komunismu, bylo to prijatelne. Jakmile byla ale v textu nejaka kriticka zminka nebo jenom postreh o Zapade, vzdyt vis, jak pisu, tak to hned vyskrtli. Ve Svobodne Evrope mi take odmitli povidku Nocni vlak, ktera pak vysla v anglickem prekladu v jednom britskem literarnim casopise. Napsali mi tehdy dopis, jeste ho mam, ze upozornuji autory, ze neobjednane prispevky nebudou vysilat. (Smich.) Ja netusil, ze je napred musim pozadat o to, aby mi to povolili napsat. Take odmitla Svobodna Evropa pisen Na vysluni svobody. To je kriticka pisen o Zapade. Vysla na kazete Australie.

Muj fejeton Pozar v bazaru odmitly otisknout vsechny ceske exilove noviny, mimo australskeho listu Novy domov. S uplatnovanim mych fejetonu v ceskych exilovych novinach byl velky problem. Nikdy jsem se nedohodl s Pavlem Tigridem, vydavatelem Svedectvi. Napsal jsem pro neho nejake veci a on mi jednou, z vtipu, rekl: "Vis, Jardo, ja jsem se predposral, tohle nebudem tisknout." S Jirim Pelikanem, vydavatelem Listu, jsem take mel trosku problem. Vylozene cenzurni potize jsem zaznamenal s Danielem Strozem, vydavatelem ctvrtletniku Obrys. Nejlepsi zkusenost jsem mel s Pravem lidu Jiriho Loewyho. Ale i jemu to nedalo a skrtal v textech veticky. Pan Loewy mi vysvetloval, ze z pozice hlavniho redaktora ma pravo do textu zasahovat. Ja jsem mu rikal, ze kdyz je to podepsane, tak nema pravo.

Cesti exilovi novinari mi nikdy nevysvetlili, proc mi nektere veci skrtaji," pokracoval Jaroslav Hutka. "Oni se o tom se mnou nebavili. Ty texty pro ne byly nepripustne, protoze se bali. To je normalni, ceska predposranost. Zdalo se jim, ze to presahuje nejakou nepsanou hranici. Byl to normalni publikacni strach. O nekterych vecech se proste v Cechach nemluvi a neni vhodne je nahlas prezentovat. Byt kriticky vuci Zapadu, byt kriticky vuci emigraci, byt kriticky vuci exilovym spolkum, to byla tabuova temata, na ktera reagovali podrazdene."

"Treba ale meli pravdu: bali se, ze to pri boji proti komunismu povede jen k planemu hastereni mezi Cechy na Zapade," namitl jsem.

"Politicky to neumim odhadnout," rekl Jaroslav Hutka, "ale vzhledem k literature samozrejme pravdu nemeli. Literatura totiz ma smysl jen tehdy, kdyz je to uprimna a svobodna reflexe. Cesti exilovi novinari vytvorili blokadu, ktera pak trochu podrazila vyvoj v Ceskoslovensku po roce 1989. Informovali o Zapade prekroucene a lzive, propagandisticky. Mam pocit, ze teprve ted se mnoho lidi v Cechach probira. Kdyby informaci byvalo vic a byly lepsi, mam dojem, ze vyvoj alespon v nekterych kruzich v Cechach nemusel byt zpocatku tolik problematicky. Lidi byli prekvapeni, co to vlastne znamena, kdyz do Cech prichazi Zapad a ta takzvana svoboda.

Jednou jsem o tom mel, uz nevim s kym, sirokou debatu (nikoliv ve vysilani) ve Svobodne Evrope. Pracovnici Svobodne Evropy mi vysvetlovali, ze vysilaji pro obycejne lidi nekde na vesnici a nemohou je plest informacemi, ktere nedokazi zpracovat. Meli pocit, ze jsou to prosti, nesvepravni lide, kterym neni mozno dat vsechna fakta. Cenzura to byla, protoze doslo k prekrouceni skutecnosti."

Tyto Hutkovy poznamky jsou zajimavym novym prispevkem k analyze nedavne ceske historie. Vyplyva z nich, stejne jako z jeho fejetonu, ze cesky protikomunisticky exil nebyl jednotny, svorny monolit, jak si to mnohdy predstavuji lide v Cechach. Byla to komunita normalnich, svarejicich se, chybujicich a obycejnych lidi, s mnoha zapornymi i kladnymi vlastnostmi, stejne jako maji zaporne i kladne vlastnosti lide, kteri zustali v Cechach.

Zda se, ze se trochu prece jen pootevira priklop zjednodusene, heroicke interpretace minulosti. Pripomenme v teto souvislosti i clanek dlouholeteho komentatora Svobodne Evropy Milana Schulze, ktery v Listech c. 1/1996 (str. 85-88) svedcil o tom, ze se v ceskoslovenske redakci Svobodne Evropy leta systematicky cenzurovalo a udavalo.

Jan Culik 13.3.96; vychazi v casopise LISTY v kvetnu 1996.

Jan Culík | Department | Home