Jak je mozne, ze si nekdo jako Michael Jackson ziskava srdce milionu? Co si vynutilo tu zeleznou trpelivost stovek lidi, hlavne teenageru nezneho pohlavi, pred hotelem Intercontinental? Pohledy uprene po dlouhe hodiny vzhuru, mnohohlasy choral obdivu pokazde, kdyz tam kdesi svitla nadeje, zatimco v siroce rozevrenych ustech byly videt nejen zdrave horni zuby, ale i hltanova branka s cipkem. A co teprve vecer na Letne! Jake to vnitrni svetlo rozzarilo tvare rozchazejiciho se davu? Co je to za potrebu, jiz ta subtilni namaskarena a nervni postavicka vychazi vstric?

Ta potreba tu musela byt uz driv a byla asi velmi nalehava. Jinak by jeji uspokojeni neprobihalo tak bourlive. - Pred casem uvazovalo nekolik neurofyziologu, jak je mozne, ze si opiaty dovedou tak snadno a uplne podmanit lidskou bytost (a treba ji i rozvratit). Jako kdyby objevily tajnou stezku do "centralniho dispecinku" lidske duse (presneji: ustredniho nervstva resp. jeho neuronu). Jinak receno: jako by mely paklic k zamku sestrojenemu pro nejaky jiny klic, dulezity, ale ty opiaty tam proste vniknou a konaji sve podivne dilo.

Patrani po "morfinovem receptoru", tedy po miste v chemismu ustredniho nervstva, kam se morfin dostava a pusobi, bylo uspesne. Objevilo existenci latek morfinu podobnych, vytvarenych v nepatrnem mnozstvi mozkovymi bunkami, jakychsi "endogennich (= vnitrnich) morfinu", endorfinu, ktere jsou vyznamnou soucasti neuronoveho metabolismu a maji mj. vliv na emoce, zejm. nalady. Morfin nebo synteticky opiat vstupuje na jejich misto (ve stoupajicich davkach) a pocina si tam velmi neurvale. Jako kdybychom zavalili trh tunami padelanych bankovek. Ty si take dovedou najit predem existujici "receptory", tj. mista predurcena pro pusobeni pravych bankovek.

Kde jsou v lidskych dusich receptory pro pusobeni jedincu jako Michael Jackson apod.? Jakou to potrebu dovedou nasytit nektere medialni superhvezdy? Nemyslim takovou Tinu Turner, coz je krasna zenska, ktera krasne tanci a zpiva a sklizi zaslouzeny obdiv. Myslim ty, kvuli nimz dav ztrati hlavu a strci kluka pod jedouci auto a jiny kluk zase bezi za svym milackem v aute dva kilometry, az padne vycerpanim. Ty, v jejichz blizkosti se lide chovaji, jak by se za "normalnich" okolnosti vubec nechovali; ty, kdo se stavaji skutecnymi idoly. O idolatrii Michaela Jacksona svedci i to, ze se jeho narychlo zrobena plastikova socha ocitla na miste tradicne uz vyhrazenem modlosluzbe: na soklu, kde nad Vltavou stavalo monstrum J. V. Stalina.

Zde se nelze vyhnout srovnani s jinym kultem, ktery take ozvlastnil stred Prahy monumentem, a to s kultem lennonovskym a s proslulym pomnickem na Male Strane, jehoz stylizace do podoby nahrobku muze budit podezreni ze ztraty realitni kontroly: jako by tam byl John Lennon skutecne pohrben. Struktura prozivani tohoto kultu to vsak nepotvrzuje. Jeho vyznavaci, vesmes starsi a vzdelanejsi nez jacksonovske obecenstvo, si tu nasli identifikacni vzor, ktery jim mel byt posilou ve vzdorovani mocnemu, ale pohrdave odmitanemu svetu. Lennonovsky kult nesugeroval iluzi bytostne odlisneho sveta, nepotrpel si na fascinaci, exaltaci, naopak, provokoval ve stavajici mizerii autentickou tvorivost, jejiz citelne plody bylo vidat na prilehlych zdech. Byl to kult herojsky, ktery mel u svych vyznavacu podporit "lepsi Ja"; podporit, nikoli nechat rozplynout. Jacksonovky kult je jiny.

Michael Jackson s kordikem, v kloboucku a camarce, ktery pry ma rad zviratka a deti, je postavickou z pohadky. Nedivil bych se, kdyby se jednou objevil ve spolecnosti Karkulky, sedmi kuzlatek a Smolicka-pacholicka. Svym vyznavacum, kteri jsou trochu odrostlejsimi (nebo zastydlymi) detmi, patrne zosobnuje pohadkovy svet, ktery obcas zazracne vstupuje do realneho sveta masoveho konzumu, laserovych efektu a show-businessu. Jacksonovsky svet je laskavy a bezelstny, pravy opak nesrozumitelneho, lstiveho a zlobneho sveta, v nemz vyrostli a ziji Michaelovi vyznavaci, kteri asi kouzla pohadek prilis neokusili. Jejich frustrace timto svetem posiluje mocnou potrebu svedectvi o svete "onom", a neni nad to, kdyz se tato touha aspon na chvili vyplni.

Jejich fascinace ma vlastne nabozensko-psychologicke podlozi. "Receptorem" tu neni potreba branit se tomuto mizernemu svetu (= lennonovsky motiv), na to jsou ty sotva odrostle ci zastydle deti prilis bezmocne. Spise je jim touha uniknout z nej do sveta lepsiho.

Pohadkovy muzicek tu nepredstavuje nic mensiho nez vtelene bozstvi. Neni to vlastne potreba Spasitele, kterou tu dosti nestastne satisfikuje pohansky buzek?

Jan Culík | Department | Home