Marie Langerova

K poezii Petra Kabese

(Marie Langerova. On the Poetry of Petr Kabes)

Bohove pry in illo tempore zalozili nejen rozmanite prace, rozmanite zpusoby chovani, vyjadrovani, stravovani, ale i zdanlive bezvyznamna gesta (Eliade 1993). Jako by prave tyto vytracejici se sifry, jejich projevy, jejich zanikani, nalezly svuj prostor v reflexich, ktere prevazily v poezii Petra Kabese v sedmdesatych letech. V reflexich, ktere jako by neustale touzily dobrat se analogii...

Odpovedi tela na otazky krajiny a

deste jsou mlhave, jsou sotva pod

pokozkou, odpovedi mlhy na otazky

slach na nohou a prstu se netykaji

niceho a nedotknou se ani pokozky

bezpodstatne rozhovory krajin a

tela, bezpodstatne za deste kdy

krajina je pokryvana mlhou a telo

skryva jako jindy sve krajiny pod

kuzi, krajina a telo spolu nehovori

ani spolu ani kazde zvlast, neni tomu

jinak u kozene krajiny a mlhaveho tela

(Odklad krajiny)

Poezie Petra Kabese je vyzvou k pripomenuti jinych basnickych kontextu nez tech citankovych, kde dilo velkych osobnosti ceske poezie splyva v jeden mohutny melicky proud neseny k harmonii a krase, at mame na mysli zpevnost Seifertovu anebo pasmovou splyvavost Nezvalovu, kterou obohati reflektovana vecnost dila Holanova ci Zahradnickova, anebo konkretni predmetnost Mikulaskova a Skacelova; kam s jistou disonanci vstupuje poezie Weinerova, Halasova, Ortenova - ale uz se nevejde ta, ktera jako by zprevracela mechanismy basnickych postupu naruby, a tam, na rubu, znovu zacinala hledat basnicky vyraz. At v navaznosti na asociativniho ducha surrealismu (Zbynek Havlicek, Karel Hynek, Vratislav Effenberger), ci v progresivnim bourani nejen basnickych forem, ale vubec ustaleneho lexika, a tedy v blizkosti lettrismu (Jiri Kolar, Hirsal - Grogerova, Emil Julis), anebo v prevodu basnickych forem v happening (Ladislav Novak).

V tomto kontextu neni vubec nahodne, ze prave Frantisek Halas a zvlaste Jiri Orten sehraji iniciacni roli ve chvili, kdy se na pocatku sedesatych let otevira platforma pro mlade autory, vznika casopis Tvar a navazne Sesity. Nikoli jen tyto casopisy, ale hlavne seskupeni, ktera se kolem nich vytvareji, maji sve historie, podobne fragmentarni, jako je povalecna literarni historie vubec. Jako by v teto pretrzitosti pokracovaly i osudy basniku, kteri v sedesatych letech do teto literarni historie vstupovali, Petra Kabese, Ivana Wernische, Jiriho Grusi, Miloslava Topinky, Antonina Brouska, Andreje Stankovice, Vladimiry Cerepkove, Pavla Sruta a take Very Linhartove, Milana Napravnika anebo Jiriho Kubeny, ci starsich Jiriho Pistory, Inky Machulkove, Zbynka Hejdy...

Otevrete-li dnes Sesity pro mladou literaturu (pozdeji pro literaturu a diskusi) anebo Tvar, citite za temito platformami jakesi podzemni chveni, pripominajici rane avantgardy. Prestoze se tu seskupuje "generace", ktera se vlastne sama nijak nedefinuje, neprohlasuje, ale spise polemicky ohrazuje (Jiri Grusa - Realismus jako mravnost; Vers pro kocku, 1964), aby na sebe velmi brzy psala nekrology (Antonin Brousek, Kaleni - cenzurou opraveno na Delani - do vlastniho hnizda; Podrezavani vetve, 1964). Zvlaste se vznikem Sesitu (ktere na rozdil od kriticky a esejisticky se profilujici Tvare polozily duraz na puvodni tvorbu) stavaji se tato autorska seskupeni nositeli poetik, nachazejicich spojitosti spise nez s autory okruhu Kvetna s jejich predchudci - Skupinou 42. Autori Sesitu vynesli na svetlo i svuj vztah k destrukcim poetik nejen basnickych. V poezii, vytvarnem umeni, hudbe, divadle i filmu je evidovana promena vnimani a odtud se rozsirujiciho spektra zornych uhlu pohledu na svet. Zda se, ze se vyprazdnily a posleze rozbily stare, dobre a krasne formy, ktere splnily sve esteticke ucely, a pod nimi se vyjevila neuhlazena, syrova, a tedy casto i neforemna skutecnost.

Lisili jsme se depresi!, dodava k temto autorum vstupujicim do literatury na prelomu padesatych a sedesatych let Jiri Grusa.

Rekl bych dokonce, ze nase deprese mela nejnizsi procento vne- uko- tvitelne nadeje, to byla (a je myslim porad) jeji specifika /.../. Proti tomu jsme hledali nejakou bylinu, vlastne zarikavadla, nebot krome jazyka se nic nehybalo. Tedy v jazyce, v postoji, jenz by se snad dal oznacit za kulturotvorny, tj. ve vzdelani, znovu udelani elementarnich vytvoru elementarnimi skutky (Generace 35-45, 1986: 22). Tuto generaci pry spojovalo spise to, co cetla, nezli to, co psala.

Poetika prvnich sbirek Petra Kabese Cary na dlani (1961) a Zahrady na boso (1963) se zda neobratna az jaksi lamava, spise nez na sledovani rytmickych a rymovych pravidel se vsak uz tady autor soustreduje na praci slovnich vyznamu v siti vztahu, na vynalezani toho, jak mit slova pro sva slova. Problem vystavby basne se prenasi od versovych pravidel k materialu jazyka, ke korespondencim suroviny slova, k jeho semanticke kvalite. A tato kvalita materialu, jeho plnost ci prazdnota, bude postupne utvaret novou podobu site vztahu, uvolnovat systemizovana "mista" a promitat se do stavajicich zabehanych mechanismu jako zkraty, presmycky, zauzliny - - vazby vzbuzujici dojem, ze je to sam jazyk, kdo pise basen.

Toto vynucovani si skutecnosti basne ze "systemu" jazyka muze nam evokovat predstavu padu tabulkoveho radu, jak ji prednesl Foucault (1987), a predvest nam jeho dosah, pokousime-li se sledovat na konkretnim materialu basnickeho jazyka ony prochazky ruinami ustalenych kategorii (Ricoeur 1978), v nichz byla nasnade podobnost, pribuznost. Ocitame se na tenkem lede vymezeni pojmu metafory, ktera kdysi, v klasickem radu veci, vyrustala z pribuzenskych vztahu utridenych slov odpovidajicich utridenemu ci tridenemu radu veci. V predmluve ke svemu dilu Slova a veci predvadi Foucault (1987: 41) jeden ze zpusobu trideni, z Borgesova textu, citujiciho "jistou cinskou encyklopedii", kde se zvirata deli na: a) patrici cisarovi, b) zabalzamovana, c) zdomacnela, d) prasatka, e) sireny, f) bajna, g) toulave psy, h) zvirata zahrnuta do teto klasifikace, i) co jsou jako blazniva, j) nespocitatelna, k) nakreslena tenouckym stetcem z velbloudi srsti, l) a podobne, m) ta, co prave rozbila dzban, n) ta, co z dalky pripominaji mouchy..., aby predvedl hranici naseho mysleni, "holou neschopnost takto myslet". Rika pak, ze az do 16. stoleti, kdy spolu hluboce souvisel jazyk a svet a dosud neprisla klasicka reprezentace, ktera oddelila slova a veci, mela podobnost pro sve vyjadreni v zaklade ctyri figury: shodu (convenientia), souperivost (aemulatio), analogii (se svym privilegovanym bodem, kterym je clovek) a sympatii, pricemz tento system je otevreny, aby v pripade jeho ohrozeni mohla prijit nova pribuzenska figura, ta uzavrela kruh a tak ho ucinila uplnym, a tedy zjevnym (Foucault 1987: 71n.). Muze se toto rozlisovani podobnosti podobat tomu, jez si pro sebe v jazyce usurpovala figura zvana metafora?

Aristoteles rika, ze metafora je preneseni jmena, ktere oznacuje jednu vec, na druhou, preneseni bud z rodu na druh, nebo z druhu na rod, nebo z druhu na druh, nebo analogicky (1964: 22). Je to otevrene pole jak pro trideni podle tabulkoveho radu, pro tvary a modely, tak pro beztvary chaos latky , v nemz ma subjekt k dispozici vyse uvedene Foucaultovy opory vice ci mene intuitivniho razu?

V sedesatych letech se zda, ze se poezie namisto k perspektivismu padesatych let, ktery zaznamenala poezie okruhu Kvetna a ktery predpoklada praci s tridami, obraci zpet, k hledani archetypu, primordialnich latek , u nichz nehraje roli vnejsi, formalni podobnost, ale vnitrni, intuici ohledavana souvislost, pro jejichz projev je mozna vhodnejsi uzit slova gesto nez model .

Podle Aristotela hlavne latka muze byt poznavana analogii. Co to znamena? Ze vedle metaforicke podobnosti (jiz muzeme rozsirit o metonymii a ironii, vzdyt jsou ze stejneho soudku souvislosti), to znamena vedle one podobnosti, ktera se pohybuje od hranic s identifikaci (synonymum) pres castecnou kvalititativni podobnost (synekdocha), simultaneitu (alegorie), kontrast (ironie), k synteze (symbol), existuje cosi mimo tyto vztahy podobnosti, co vsak lze presto uvest ve vztah a co lze nazvat analogii, bytim souvislosti, jejichz povaha urcuje silu nebo slabost basnickeho obrazu?

Zda se, ze toto je jedna ze zasadnich otazek, ktere polozili basnici Ivan Wernisch, Petr Kabes, Jiri Grusa, Miloslav Topinka, Vera Linhartova a dalsi a ktera byal nazvana "porusenim metaforicnosti" (Lopatka 1990). Neni vsak spise hledanim mezery v podobnosti, kterou lze preklenout jinym zpusobem nez nedavno uplatnovanymi postupy, tehdy prilis danymi, a tedy omezujicimi, s predpokladanym latkovym okruhem a urcitou omezenou variantnosti versovych forem? Byt by tu urcite protrzeni ideologickych mytu smerem k realisticky predmetnemu pohledu na svet vytvorilo kontrast k tem postupum, ktere uplatnovaly prijatelne metaforicke modely (z basniku Kabesovy generace bude tyto kontrasty coby parodie uplatnovat predevsim Antonin Brousek), slo prece nejspise o navrat k oprostene predmetnosti civilizacni poezie dvacatych let (Brukner, Sotola, Holub), jejimz mytem je smysly uchopovana pritomnost ve vecnosti sveho "vsedniho dne".

Nas vsedni den je pevnina Miroslava Holuba (1956) take zcela jasne tuto "pevninu" vymezuje: jde o civilni, optimisticky perspektivismus plny energie, ktery se vymani z typizovane obecnosti a bude se zabyvat konkretnimi detaily. Bude milovat Jacquese Preverta, vyhne se vsak "naturalismu" a T. S. Eliotovi. Holubovi jde zvlaste o fakta v poezii, ktera nemaji byt schovana za alegoricke ci symbolicke Kopretiny a Traktoristy, ale maji se v poezii uplatnovat i svebytnou "kazdodenni lidskou reci": " Jak uz rekl Jiri Sotola, nase basnicke rekvizity jsou nenove. Muz na ulici mluvi o streptomycinu, reaktorech, silonu a televizi, my mame porad k prirovnani jen botaniku a zoologii." I z tohoto vyroku je zrejme, o jakou polohu "vymen" tu jde. Zvlaste ve srovnani s Chalupeckeho stati, ktera je povazovana za program Skupiny 42, Svet, v nemz zijeme (Chalupecky 1940), vyniknou ta zcela promenena vychodiska a kontext vydavane poezie padesatych let. Chalupeckeho mytus veci ma - byt za valky, ci snad prave za valky - obratit pozornost k lidskemu zpusobu prozivani sveta v dobe, ktera ukazala cloveka jako pouhou mechanickou soucastku.

A toto lidske vnima Chalupecky ve vsech projevech, ktere vybocuji z one loutkove mechanicnosti ci na ni poukazuji, coz rovnez znamena ukazat cloveka a jeho veci jako tema , a tedy pozadavek neabstrahovat od tohoto tematu do poloh, ktere jiz ukazaly sve vyrazove hranice (Mallarme, Valery), drzet se skutecnosti a predvadet moderni mytologii v jeji konkretnosti i zahadach (Breton, Chaplin, Chirico, Dali a dalsi).

Je tedy zrejme, ze tato rozdilna zazemi, pres svuj stycny pozadavek odhalovat v poezii konkretni skutecnost, vyrostou i v rozdilne poetiky.

Jazyk Kabesovy prvotiny se drzi civilniho, stridmeho, sdelneho vyrazu, v nemz jako by bylo cosi z hrubinovskych zamlk nad prostym behem zivota a jeho reci gest ( staci ten proutek, sebetenci / anebo vubec s holyma rukama / proste jit... ) cosi z wolkerovske "prostoty srdce", ale i par pokusu pridat do strohosti takoveho vyrazu neco z siktancovske zdobnosti ( v hodine, / kdy se jeste rosa boji ). Odtud se tu autor jen jakoby nesmelym pokusem odchyli k celku, za nimz pocitujeme naznak dalsi, symbolove vrstvy ( Hloubky ), pokus o vytvoreni site vztahu, ktera da vzniknout nove vyznamove rovine. V Zahradach na boso sou jiz jinotaje a rec symbolu bohatsi: z predchozi sbirky sem prechazi motiv ponornych rek (pramenu), rozvijeny o dalsi motivy (stezky paseraku, hlavy draku, zazdene otazky deti ) a naopak ustupuje ona zastupna, retoricka metafora ( isti krvi zbrocene ).

Nic se neprirovnava

V roce 1968 vychazi treti Kabesova sbirka, Mrtva sezona , ktera se podstatne vymyka z predchozich stylovych stereotypu. Promeny v poetice jdou ruku v ruce se zasadnim priblizenim se pozorovanemu jevu a jeho dusledkem je holost, nahota vypovedi, odhaleni zorneho uhlu, ktery stavi na dosah mapovany predmet, jev, dej, situaci. A jsou to jevy torzovite, zachycene ve fragmentarnich vypovedich, ktere zaznamenavaji po utrzcich se vyjevujici svet - svet vteleny v podivne monstrum, ktere jako by vystoupilo ze science fiction: Je evidentni, ze kulisa te "skutecnosti", ktera dosud vytvarela celistve pozadi pro poeticke pojeti zivotnich jevu, se rozpadla.

Krajina s ocnimi dulky vylitymi cinem

neni kolebkou mou a nebude hrobem mym

jen obcas ji mijim, velice nesvuj

sadrove krajine pujcuji sve oci

vidim se jimi pak z vysky obludnych stehen, trupu a sije....

Tyto vize jako by prerusily spojeni s obrazem, ktery pro beznou krajinnou scenerii hleda alternativni vyraz v konkretni skutecnosti, jako tomu bylo v predchozi Kabesove sbirce (srov. cepele destu apod.). Prestavame se pohybovat v prostoru vypovedi hledajici analogie ve vazbach, ktere zachovavaji, byt partikularni, vnejsi podobnost, a prenesli jsme se do krajin, kde se nic nicemu nepodoba, a kde se tedy take nic neprirovnava , jak rekne Petr Kabes ve sve dalsi sbirce. Kde se utvareji vztahy nemajici obdoby s predchozimi parametry podobnosti. Tak se ocitame v prostoru signalizujicim, ze dochazi k promene kontextu, k promene, ktera zpretrha vazby predchozich podobnosti, kterou nelze zachytit pouze v "lokalnich partiich", na urovni slovnich jednotek, ale bude se tykat i vyssich semantickych celku, dalsich vrstev podobnosti basnicke vypovedi, kde se muze vyjevit shoda, souperivost, analogie, sympatie. Strukturami takovych celku lze mozna postupovat podobne jako strukturami metaforickeho sveta mytu, ktere se pak zacnou predvadet jako sada prusvitnych listku (Otruba 1994, Levi Strauss 1958) a vyjevovat svou podobnost. Meni-li se vsak zivotni pocit, chce-li se skrze jazyk vyjevit novy kontext veci, borti se i tato pyramida.

Ma v necem pravdu recenzent Kabesovy treti basnicke sbirky Mrtva sezona (1968), kdyz rika, ze "podivnost Kabesovych versu je predevsim v tom, jak tato zahadna slovni hladina neustale naznacuje hlubiny, nad kterymi se zase hned neproniknutelne zavira" (Dolezal 1968).

Potvrzuje to i Odklad krajiny (verse z druhe poloviny sedesatych let, vydani z roku l970 v Mlade fronte bylo zmakulovano, v roce l983 vychazi v londynskych Rozmluvach) uz svou uvodni basni Mrtva sezona, ktera je redukovanym obsahem autorovy predchozi basnicke sbirky. To nas metodicky navadi do typu prostoru, o nemz vime, ze je jen vrskem ledovce, ze tu kazdy vers, slovo skryva dalsi vrstvy vyznamovych poli. Ze setkani s tim ci onim jevem je vec nahody a je na kazdem, aby ji posoudil jako smyslnou ci nesmyslnou, nicotnou ci podstatnou. V chaosu jevu a jejich vztahu soustredujicich se do site jazyka, tohoto anonymniho, staletimi se plouziciho monstra, ma pak basnik spise instinkt lovce a postreh stopare, nez ze by byl vynalezcem ohnostroju.

Uz v Mrtve sezone se Kabesovi zmenil a zredukoval prostor pro prirovnani. Svet, ktery pouze vymenuje jednu rekvizitu za jinou, se promenil ve vesmirnou mnohost krajin, ktere budeme spise znat ze surrealistickych snu, mytickych vizi, ze sveta iracionalnich spojnic mikro a makrokosmu. Vytratil se odtud scelujici rad se svou "objektivni" logikou a chronologii.

Z toho vyplyvaji urcite zakladni charakteristiky (ktere budou platit i napr. pro dilo Very Linhartove anebo Miloslava Topinky). Je to jakasi utkvelost pritomneho casu (dejstvi, jevu, scenerie), v niz je cas spise nez casem vertikalnim pohybem bez ohledu na cas. Ohledavani jevu, ke kteremu je tento pohyb soustreden, ma jakousi prvotni vizualni hodnotu, ktera jako by nemela zapotrebi linearity pisemnictvi, literarniho postupu v case, ale spise potrebovala vytvarne pozorovani, v nemz se odkryva detail po detailu prazakladni prostorova vrstva, vymezuje linka, barva toho jevu, v nemz se obraz ustaluje. Je to poezie dlouhe pritomnosti , jak zni v Kabesove Pesi veci parafraze ci spise anticitat z dila M. Durasove. Odtud take mnozstvi variant, ktere cteme v dile techto basniku. Konfrontaci, jejichz zpusoby vnesou do poezie nove formalni prvky - od reflexe dichotomie jazyk - rec pres praci s fragmenty v kolazich az po vizualni ci fonickou poezii. A tato variabilnost (hranicnim kamenem jsou podle meho soudu doposud Kolarova Prometheova jatra , v nichz autor pouzil povidky Z. Nalkowske k tomu, aby ji prostrkal svou vlastni, tematicky zcela cizorodou basen) nese s sebou i jakysi zpetny pohyb nejen k rubu veci, ale i k vychodisku jejich vztahu, deju.

Sbirka Odklad krajiny je v tomto duchu jiz suverennim dilem.Pracuje s citaci, perziflazi, literarni kolazi, autor v ni saha po moderni literature i Pisni pisni, po kyci i mandale, aby vypravel pribehy zivotnich paradoxu, pribehy prasnych a bezutesnych cest ke smyslu, jimz je smrt, obklopenapauzami, hranicemi stinu, krajinami nebeske klenby a mramorovych sloupu, nepostrehnutelnych posuvu , jimiz se sunou zcela jine dejiny ke svemu vysloveni. Pohybujeme se tu v mikroprostorech, zabudovanych do kontextu zcela vzdalenych autorovym pocatkum:

ale ten kamzik me zvabil, zritil

jsem se a rozbil se o kameny, dal

se neptej, tu jsem, mrtvy mrtvy

mrtvy nevim proc jsem tu...

(F.Kafka)

Fragmenty vypovedi jsou umisteny do prostor, jejichz "objektivni realitou" jsou fiktivni svety, jak je zname napr. z dila M.Napravnika ( Na brehu ), V. Linhartove ( Dum daleko ), Weinerova ( Mnoho noci ).

Ve sbirkach ze sedmdesatych a osmdesatych let Obyvatelna tela< /i> (1991), Skanseny (1991) a Pesi vec (1992) se prostor Kabesovych montazi jednak rozrostl, jednak detailizoval. Poukazuje ke svetu jinych zakonitosti, casoprostorovych vztahu, do prostor, kde mlzna, nerusena sed jako by pro poezii byla transparentni hmotou, sitem, weinerovskou mrizkou , jiz pronika slovo ke sve veci, aby vytvarela nove relace fragmentu skutecnosti, skutecnosti bdiciho snu , odkazujici k podstatne hlubsim zakonitostem. Tento typ poukazovani ma tedy svou obraznost zamerenou dostredive, jeji povaha je nekonecne analyticka.

Je-li moderni literatura predevsim problematikou reci, jazyka zahrnujiciho zakladni lidskou zkusenost se svetem, vyplyva odtud i ono pozorovatelstvi, nazirani, sebenazirani, upresnujici distance. I proto se lyrik dostava do "pekla jazyka", jazyk neni pouhym "nositelem obsahu", ale "ob- sah sam /.../. Lyrika nahrazuje basen-prozitek basni-veci, basni-experi- mentem" (Topinka 1967).

Dosud posledni Kabesova sbirka Tezitka (1994) je poukazem k hre jazyka jako reci obrazu. Predvadi nam, zvlaste podnetne na lexikalni metafore, hru promen, jakou je rec jazyka. Ta ukazuje anonymni zivot jazyka v anonymnich promenach (v reci ulice, hospod, reklam apod.) a naznacuje podstatnejsi prevraty v pojeti jeho funkci.

Kdyz Jan Mukarovsky trva na takovem vymezeni basnickeho pojmenovani, kde prvotni neni jeho vztah ke "skutecnosti", ale kontext, nebot kazde slovo, ocitne-li se v dosahu poezie , pusobi dojmem "obraznym", kdezto pri pojmenovani sdelovacim spociva hlavni duraz na vztahu slova k veci (Mukarovsky 1966), tzn. trva na prvotnosti esteticke funkce basnickeho pojmenovani, citime tu podstatne jinou situaci ve vztazich slov a veci vzhledem k pojeti "basnickeho". Z tohoto uhlu pohledu jsou Kabesova Tezitka ukazkou promeny samotneho pojeti poezie, ktere do popredi klade spise potrebu sdelovaci nez esteticky obraznou. Predvadeji, ze poezie vystoupila z vycerpane estetiky "basnickeho obrazu", aby v metaforickych vrstvach bezneho jazyka znovu ohledala pravovernost vnitrnich podobnosti. Doslovne cteni, ktere navrhuje Kabes, je jednou z moznosti interpretace obrazu jazyka. Samo splynuti dokumentu a basne (jev, ktery konecne naznacuje poezie uz prinejmensim od valky) pak ukazuje i k promene procesu vystavby basne: v poli jazyka a jeho vicemene anonymnich her staci sbirat obrazy reci, louskat je jak orechy, z nichz se sypou jadra - semanticka pole. Odtud se pak snad rodi skutecnost slov , odhalujici - byt basnivy - ne-smysl.

Kabesova Tezitka jsou zaroven pribehem pribehu (od A az do Z): nacrtavaji jeho kostru od vstupniho, milostne hraveho, smyslove agresivniho zaznamu (A) po zaverecny spor, ktery vsak zatarasi vypraveni ( - byl nebyl jednou jeden.../ - tak byl nebo nebyl? ) (Z). I ta nemoznost rozvinout pribeh, kterou Kabesova sbirka neustale demonstruje na ruznych tematech, poukaz od jednoho planu k mnohosti jeho interpretaci, ktery nuti k navratu k "archetypalnim schematum", jako by se odehravaly podle Wittgensteinova "byli jsme v zajeti obrazu. A nemohli jsme uniknout, nebot tkvel v nasem jazyce a zdalo se, ze jazyk nam ho jen neuprosne opakuje".

Ustav pro ceskou literaturu AV, Praha