Hierarchicka struktura funkcionarskeho aktivu ostatnich stran se podoba pyramide, tedy jednovrcholovemu utvaru. U "Ody" je to dvojvrsi. Pritom si oba lidri (= termin uvedeny do obehu Danielem Kroupou) pocinaji, jako by se vubec neznali.

Jan Kalvoda, vystupujici v roli muze prava a zakona, se tesi podpore otcu-zakladatelu a prazske humanitni inteligence, zatimco medialne nejpopularnejsi politik Vladimir Dlouhy sklizi sympatie spise v radovem clenstvu "v terenu". Jeho popularita pritom dalekosahle prekracuje hranice jeho vlastni strany, aniz ji cokoli vynasi. Neni-li politicky relevantni, hledejme jeji zdroje v oblasti "predpoliticke".

Vladimir Dlouhy zdarne pokracuje v kariere slibne zahajene jeste za byvaleho rezimu. Tento uspesny vyjednavac hospodarskych dohod bezdecne dokazuje siroke verejnosti, ze zachovani osobniho statusu a role je i v prevratnych casech mozne. Svou verohodnost posiluje tim, ze vystupuje v roli experta, znaleho veci, ktery mluvi pouze o tom, cemu opravdu rozumi, tj. drzi se pri zemi.

Nelze mu uprit osobity puvab hrabalovskeho hrdiny ("von mel tak andelsky voci"). Na vudcovskou ulohu zatim viditelne neaspiruje a od svych spoluobcanu nic nevyzaduje, coz je pro tvorbu jeho obliby dulezite. Figuruje tedy jako identifikacni vzor nikoli idealizace ("chtel bych dosahnout jeho vysin"), nybrz proste napodoby ("takhle bych v tom chtel umet chodit"). Sikovny cesky chlapec, ktery se ve svete neztrati.

Zatimco Vladimir Dlouhy se snazi pusobit dojmem "jednoho z nas", Jan Kalvoda vycizeloval sve image do razby temer romanticke. Jen obtizne si ho lze predstavit v beznych zivotnich situacich. Obcas se plase vynori jakoby z neznama (= z uradu pro legislativu) se starostlivym vyrazem, v nemz je i spetka patosu, snad i tragiky. Promlouva cestinou nejen perfektne spisovnou - tak ostatne mluvi i Milos Zeman -, ale tez ornamentalne vykrouzenou. Odtud jista komunikacni bariera: narod mezitim na subtilni moznosti materstiny pozapomnel a prilis to neocenuje.

Ky cert mu nakukal, ze efektnim fetisem je ta jeho fajfka! Jan Kalvoda si ji zapaluje v nejnemoznejsich situacich (na rozdil od Vladimira Dlouheho, ktery je milovnikem pohodli). Touto upornou duslednosti se ponekud podoba Catonovi starsimu z dob pred padem Kartaga: "Ceterum autem censeo... - Ostatne soudim, ze..." Snad i proto na neho zbyla nevdecna role pripominat nektere zavazne veci, ktere se ostatnim zdaji mene zavazne.

Jako fesny chlap se zamlouva zenskemu publiku patrne vic nez jini stranicti bossove, zato se tesi neoblibe u muzskeho volicstva stran opozicnich i te nejvetsi koalicni.

Na obou celnych predstavitelich ODA je znat, ze venuji svemu vystupovani vetsi peci nez sefove ostatnich stran. Ona i ta jejich ODA jakoby stale neco dohani, protoze se snazi byt necim jinym, nez puvodne byla: stale totiz hleda svou esenci i tvar.

Jan Culík | Department | Home