V roce 1992 vydalo nakladatelstvi Mlada Fronta v edici Kolumbus knihu archeologa Zdenka Smetanky "Legenda o Ostojovi".

Vzbudila tehdy zaslouzenou pozornost - napriklad figurovala na cestnem miste v ankete mesicniku Dejiny a soucasnost o knize, ktera v minulem roce nejvice zaujala.

Ostoj byl podle dochovane listiny skutecnou postavou: rolnikem, hospodaricim na Levem Hradci za vlady Sobeslava I. (1125-114O). Jako "dusnik" patril k unetickemu kostelu. Nic vic se o nem nevi. Na neprehlednem seradisti Evropy zustal po nem jen jediny otisk. Zdenek Smetanka Ostoje pietne a se smyslem pro detail zrekonstruoval, avsak prave "jen" jako sadrovou figurinu. Pritom ovsem vice nez bohate vyplnil vitrinu, kterou by Ostoj dostal v etnografickem muzeu, predmety tehdejsi hmotne kultury a navic ho zaradil do vsech (temer) prokazatelnych dobovych souvislosti (geografickych, politickych, ekonomickych). Take Georg O. Krizek je skutecnou postavou. V sedesatych letech pusobil v psychiatricke lecebne v Hornich Berkovicich. Pak emigroval do USA. Kniha o Ostojovi se k nemu dostala kdovijakou oklikou, a tedy se zpozdenim, a on se ted na strankach Nove Pritomnosti pokousi figurinu Ostoje ozivit tim, ze ji vdechnul cosi jako dusi (dusicku).

Pujde-li to tak dal, ocekavame, ze Ostoje brzy potkame na Narodni tride a jednou nejspise zaklepe i na dvere nasi redakce. Take cesky Ostoj, nejen francky Karel Veliky z Braguovy stati v minulem cisle Nove Pritomnosti, je postavou z dob, kdy hustymi lesy porostly vybezek Asie zacinal byt Evropou.

Po precteni nadherneho dila Dr. Zdenka Smetanky "Legenda o Ostojovi" se ve mne probudil krepcici rej pohanskych archaickych archetypu, ozivly davno potlacene a zasute biologicke radikaly v hloubi meho diencefala a allokortexu (vyvojove starsi casti mozku). Zdalo se mi, ze vidim ohromne vekovite duby a ze citim vuni staletych kvetoucich lip, jimz bych se chtel klanet a padat pred nimi na zem. Avsak orac Ostoj, zivsi v prvni polovine XII. stoleti po Kristu v Uneticich severne od Prahy, prede mnou nevyvstal. Zbyl z neho manekyn bez tvare a podoby, bez duse a hlasu, bez vune ci zapachu, bez telesne teploty a svych parazitu. Zbylo z neho nehmotne vakuum, majici pouze jmeno. Autor o nem sice vypodobnil vse, co mohla shrnout archeologie s ostatnimi podpurnymi obory, ale toto vse, bohuzel, zustalo nekolik milimetru od tela nekdejsiho Ostoje co biologickeho individua.

Jelikoz jsem psychiatr, zacal jsem se snazit si Ostoje nejak predstavovat, ale nedarilo se mi to. Chtel bych vedet, jak asi vypadal a jak se asi choval, myslel, citil, mluvil. Veskere moje dalsi uvahy jsou proto - a ani jinak byti nemohou - pouze vyplodem me neukaznene a prebujele fantazie, a predem se za to ctenarum omlouvam.

Byl Ostoj, jak radi chceme verit a doufat, jen trochu mene vyvedena, ale jinak vicemene zdarila reinkarnace stadickeho vojvody, mytickeho Premysla Orace, jenz, zel, tentokrate nenaplnil svuj osud zpusobem jej dustojnym? Ktery vsak, prave pro sve kladne rysy, pouze trpel, a svym potem zurodnoval posvatnou hroudu svych predku jako jeden z bezejmennych a neznamych hrdinu, z jejichz kosti zbylo jen trochu CaCO3 v prsti ceske zeme? Anebo to byl clovek predobry, slovem zlaty, mirny, zhrdajici drsnymi zabavami a smilstvem svych druhu, tvor tichy, prirody si hledici, ktery s dojemnou tklivosti se tajne radoval nad prichodem Vesny, a slzy jako hrachy brazdily jeho kozovitou lici, co projev spatne utajovaneho pohanskeho pohnuti pri pohledu na prvni kvitky jara, na snezenky prorazejici snehovou pokryvku v ustrani lesa. Mozna ze k nim klekal, nezne na ne dychal.

Nepozorovan mozna ze i provadel nejake magicke pohyby a s tim spojene obrady ci tance, byl-li si jist, ze vsudypritomne oko cirkve jej "polopohana" nesleduje. Mozna ze se i zaradoval pri spatreni prvniho motyla.

(Dnes by se stal biologem a ochrancem prirody - tehdy nemel prilezitost).

Ci to byl jun ztepily, tela stihleho, urostleho, svalnateho a uslechtileho, pri pohledu na nez "rozkos proudem rozlila se kazdym oudem" u divaka, at jiz toho ci onoho pohlavi ci zamereni. Nelze vyloucit, ze v takovem pripade Ostojuv zivot nebyl prost nastrah a komplikaci. Mozna ze musel byt povuli osobam stojicim vyse v hierarchii moci. Mohlo mu z toho plynout i lecjake prilepseni, ale i nebezpeci. Mohlo ho to i moralne zkazit a udelat z nej prostituta. Za jistych okolnosti se ho mohli jeho zneuzivatele i nasilne zbavit coby nepohodlneho svedka ci vycitky svedomi.

Anebo naopak byl to skret nevzhledny, pitvorne rozsklebeny, svymi sudicemi proklety, zakrsly a nevabny, ohavny a odpudivy, nadmerne necisty, pachnouci moci a prischlym lejnem,"krvesmilna opice" slovy spisovatele Vladimira Neffa, hruzne skareda, nesymetricka, nestovicemi podobana a nezity zhyzdena tvar, zejici a prskajici kolozuba usta, vypoustejici mrtvolne pachnouci nasladly puch, rty pokryte podezrelymi vredy, krhave oci naplnene hnisem,nervozni, mrkavy tik vicek, tekavy uhybny a silhavy pohled, potrhavani hlavou. Vous i vlas divoky, zanedbany, nepesteny, koren nosu vpadly jako u vrozene prijice, na spicce nosu tuhe drsne stetiny, oboci srostle, uhrancive, z nosnich direk vpred trcici dlouhe chlupy. Byla jeho rec koktava, ci breptava, huhnave seplava? Byla to zdegenerovana zruda, udesna obluda? Patral po cirkvi zakazovanych, tajne provadenych pohrbech v lesich, aby jejich obsah tajne vykopaval, mrtvoly si v skrytu opekal a jedl? Byl to zhovadily, ohavny antropofag, kanibal, do jiste miry ne nepodobny Erbenovu Zahorovi? (Jen na okraj pro mladsi generaci: - Jaroslav Vrchlicky o basni Zahorovo loze prohlasil, ze je to, spolu s Vodnikem a casti Svatebnich kosili, to "Nejkrasnejsi a nejsmelejsi, co ceskym slovem kde bylo napsano" - viz Kytice, Sedme vydani, 1893, s. 174.)

A co kdyz byl Orac Ostoj jen prumerny, svemu zasazeni a sve dobe poplatny negramotny polootrok, celkem tupy? Mohl to vsak byt i nenapadne bystry, svym zpusobem vypocitave zchytraly, lstivy a soucasne i servilne podly cham, ktery jiz tehdy zvladal zakladni prvky svejkovani, jez dalo narodu schopnost prezit dalsich temer 900 roku? Dovedete si predstavit Ostoje coby alkoholika, prchliveho a zlolajneho otrapu, zlostne spilajiciho a bijiciho sve zeny a deti pri kazde prilezitosti? Pak jiste nalezl v udoli Vltavy krcmu, kde clovek cizi, Ostojovi rysy tvare a i intonaci hlasu nepodobny - zato schopnejsi, bystrejsi a inteligentnejsi, mu i po delsi dobu naleval na dluh jed, aby mu jednoho dne oznamil, ze Ostojuv majetek dvounohy i ctyrnohy vlastne jiz nenalezi Ostojovi, lec jemu, krcmari, ktery je stejne obdivuhodne dobry a trpelivy, ze tak dlouho cekal.

V jinem pripade mohl byt Ostoj clovek okazale a napadne zbozny, stridave se modlici a klnouci pohanum, jakoby kadrovak ve sluzbach cirkve, sledujici kazde podezrele chovani ostatnich osob, osocujici mistni stareny ze styku s dablem. Jeho otrocky ulisna, uslintana rec a prehnane doterne chovani, vedene snahou se zalibit, mohlo byt neprijemne i mistnim cirkevnim predstavitelum (Tenkrate pry stacilo pristihnout ohyzdnou babiznu, jak si vari raky, a privest svedky, ze ve skutecnosti pojidala ne raky, ale jedovate stiry - a sla na hranici.) Nebo byl Ostoj neblahy, Bohem zapomenuty idiot, z jehoz hrdla se draly pouze nesouvisle, neartikulovane skreky, a jenz jen poctem svych nohou se lisil od jemu sverenych dobytcat, ktera honil na pastvu ci pole?

At jiz vypadal jakkoli, byl-li blondyn, zrzavy, brunet ci albin - koho se mel tento nestastny polopohan-polootrok vice bat? Tech, ktere videl a znal, a jimz musel rocne odvadet 12 denaru, anebo tech, o kterych slysel od sve matky jiz v kolebce, a jejichz existenci prijimal co fakt jiz s materskym mlekem, ale ktere nikdy nevidel? Do jake miry byl sugestibilni? Kalendar na zdi nemel, vzdyt byl negramotny. Co mohl vedet o prodluzovani a kraceni dne, v knize tolik zduraznovanem? Jiste znal dobre rocni cykly, ale ze by odhadoval momenty slunovratu? Hodiny v dnesnim smyslu neznal a nemel, mozna si vsimal delky stinu. Autor knihy oraci Ostojovi neprisuzuje vlastnosti a schopnosti, ktere tento asi mel, a miti musel. Ostoj zil asi vice pri zemi, jejiz byl takrka soucasti. Z jeho smyslu patrne hral velice dulezitou roli cich, daleko vetsi, nezli tento smysl hraje v zivote cloveka nynejsiho. Je to jiste v souladu s fylogenetickym vyvojem lidstva, zde "naroda", a procesem hominizace. Ostoj asi rozeznaval stovky nejruznejsich pachu a vuni, ktere ho nejednou mohly nadalku varovat pred nebezpecim.

Nalezl-li v lese vykal, mozna ze dovedl cichem urcit, je-li jeho zdrojem clovek uneticke skupiny, anebo nebezpecny cizinec. Dle tehoz dovedl zjistit pritomnost drave zvere. Dle pachu svych domacich zvirat mozna dovedl instinktivne odhadnout jejich zdravotni stav, totez u clenu sve lidske skupiny. (Vzdyt dodnes rikame "To smrdi hrbitovem", "To mi nevoni", "To mi nejde pod nos"). Jeste behem prvni svetove valky pry dokazali vojaci v nemeckych zakopech cichem odhadnout, valci-li proti nim na druhe strane vojaci z Francie, anebo z mimoevropskych kolonii. Dle knihy sestaval se Ostojuv zivot jednak z umorne driny, jednak z ruznych forem personifikovanych i nepersonifikovanych strachu a uzkosti. Demonu mnoho neuzrel. Mozna, ze o nich snil ve spanku. Kdyz ho vsak zlomyslni kamaradi premluvili, aby se v lese najedl neznamych bobuli (rulik apod.), pak ovsem mohl mit zrakove halucinace a spatrit leccos. Lze odhadnout, ze kolem sebe videl skakat osklive vousate muziky s ohromnymi ztoporenymi pyji a asi se obaval, nebudou-li s nim delat to, co s nim kdysi cinil pan z vyssi spolecenske vrstvy, ktery mu pak dal odmenou peniz a prinutil ho na kriz odprisahnout, ze o tom smlci.

Bal-li se Ostoj, jak kniha zduraznuje, stale neceho zejmena za dlouhych zimnich noci, pak to asi bylo vlci vyti. Vlci byli doslova za humny a vetrili Ostojuv dobytek. Jinak, po celodenni drine byval unaven a obvykle brzy usnul. Jen stipani a svedeni vsi, kousani blech a bodani stenic ho rusilo. Zeny v chysi ho samozrejme budily a svadely k soulozi, ale ne vzdy jim vyhovel. Jako jini muzi v okoli i on vedel, ze odbornejsi a ne tak obycejne pomilovani poskytuji nevestky, vyhanene z vesnice starsimi zenami. Za svou ve stinu lesa poskytnutou nehu chteji jen nejakou tu slepici. Tim prisel k zaveru, ze vsechny ty povesti o rusalkach, vilach a lesnich pannach se tykaji vlastne techto pobehlic, ci jsou jen babskymi poverami.

Domacich buzku se v zasade nebal. Prepadla-li ho presto podeziravost a nektere ze svych cernych kurat povazoval za neduveryhodneho plivnika, jednoduse mu zakroutil krkem. Naproti tomu Ostoj dobre vedel, ze nejsou zadne zerty s polednicemi. Ty totiz, hlavne spicim matkam, kradou a jedi male deti, prevazne kojence, a to i v dobach, kdy neni hladomor a normalni lide deti nejedi. Od sve baby vedel, ze polednice kdysi snedly jeji dva male sourozence, ackoli onoho roku byla dobra uroda a i slepic a prasat dost.

Ostoj slychal, ze hluboko v pralesich ziji divni lide, jejichz jazyku nikdo nerozumi, a pokud neutekou, kazdy se je hned snazi povrazdit. Je jich stale mene a mene. Jsou to lidojedi a hltaji stravu syrovou. Ohen nepouzivaji, aby je nevyzradil. Ziji v malych skupinach, spise jen rodinach, a obcuji vsichni dohromady, bratri se sestrami, rodice s detmi. Nestaveji se chatrce, ale ziji v zemnich doupatech, do kterych vede jen mala dira, zatarasena trnitym hlozim. Nejtuzsi casti sve potravy hazeji polokrotkym vlkum, kteri se jich neboji, a zdrzuji se v okoli jejich brlohu, a pry je i varuji pred nebezpecim. Tito lide pry pachnou zcela jinak nez obyvatele Unetic. Jsou male postavy, maji hranate hlavy a krive hnaty. (Krivice, nedostatek vitaminu D z nedostatku slunecniho ozareni - muzeme dnes rici na vysi nasich moudrosti - je vsak zajimave, ze lidova tradice po staleti uchovala i jeji popis - viz napr. Erbenova "Polednice"!!) Mel, ci mohl mit Ostoj nejake esteticke potreby ci city?

Smysl pro krasu prirody tak, jak ji vnima dnesni clovek? Vnimal vubec pritomnost tehdy hojnych nadhernych brouku rohacu a tesariku na kmenech staletych dubu? Mel pro ne vubec nazvy? Znal kvetiny a ptaky? LIBILY SE MU soucasti prirody, anebo jen stacil myslet na praci, jidlo, domaci zvirata, medovinu a zeny - v tomto poradi? Anebo nemyslel vubec, a jen mechanicky tlacil nedokonale radlo. Je nemozne si ucinit realistickou predstavu o stavu Ostojova dusevniho obzoru, a zadne zazracne kompjutery asi ani za tisic let tomu podstatneji nenapomohou. V kostele Ostoje od detstvi ucili milovat a soucasne se bat predmetu vyrobenych z mrtveho dreva, hrebiku a plechu. Ty mely naplnit prostor jeho Superega (Nadja).

Soucasne ho ucili ignorovat zivou prirodu, a konkretne stare stromy, pripominajici kulty pohanskych neznabohu. Pritom u cloveka, ktery byl vlastne soucasti tehdejsi prirody, vune lesa v jeho zivocisnem podvedomi vyvolavala pocit identity s tisici generaci jeho predku. Co v nem vyvolavala vune kostelniho kadidla?

V knize zminovana "Dvoji vira", "Dvojveri" je zavidenihodnym optimistou Dr. Smetankou odkazovana do relativne kratkeho obdobi minulosti. Mne se spise zda, ze jista forma dvojveri nikdy neprestala v nasem narode existovat, nebot neco jineho se vetsinou rika doma, a neco jineho oficialne na verejnosti.

Je mozne, ze dnesni ucitele prirodopisu by tehdejsi dvojveri brali, a radi by, kdyby mohli, sve zaky vodili jednu nedeli do kostela, druhou do pralesa s vekovitymi stromy (kdybychom je dnes meli). Kazdy takovy strom byl soucasne botanickou i zoologickou zahradou i muzeem, na nem mohly zit desitky tvoru dnes vyhubenych, mohla tam byt hnizda velikych ptaku, atp. Navic produkovaly nezbytny kyslik.

Ceho jeste se muzeme o Ostojovi dohadovat? Deti v jeho chysi nemely televizi ani biograf, ani radio, ani knizky, ani bateriemi pohanene hracky, ani sportovni potreby. Kratily si cas tim, ze trapily hmyz, pripekaly na ohnicku ziva mala zvirata? Bavilo je spehovat pohlavni aktivitu dospelych, anebo k tomu byly jiz apaticke? "Naturalia non sunt turpia" - prirozene neni mrzke - di latinske rceni. V chatrci, kde vsichni lezeli na slame bud nazi ci spore odeni, mohly deti snadno poznavat pohlavni organy dospelych, a pozorovat je pri pohlavni aktivite.

Kdyz Ostojuv synek ci dcerka sledovali na obloze krouziciho raroha ci jestraba, byli pri tom na dusevne vyvojove vyssim, anebo nizsim stupni ve srovnani s jejich vrstevniky po 900 letech? S temi, kteri fanaticky krici pri pohledu na skupinku lidi, zurive kopajici do kulateho, po zemi se valiciho predmetu - a navic se pritom dostavaji do takove raze, ze se nejednou k smrti umackaji nebo uslapou? Tak slaboduche snad Ostojovy deti prece jen nebyly, i kdyz treba v nouzi a pri hladomoru okusily masa svych nejmladsich sourozencu.

V kvarte meli jsme vyborneho cestinare, rodem z Hane, profesora Matouse Frantika. Co priklad "souveti souradneho pripousteciho" nas naucil vetu: "Oblec poleno, dej mu i jmeno - prece clovekem nebude!" Podarilo se nam ucinit z Ostoje cloveka? Sice jsme meli jmeno, i ten oblek, jen to poleno tu chybi. Jak receno uvodem, vse zname zustalo nekolik milimetru od Ostojova nekdejsiho hmotneho tela.

Jan Culík | Department | Home