Ucitel v Camdenske jazykove skole nakonec me manzelce poradil, aby vsem Anglicanum pri predstavovani radeji rikala, ze je z Prahy. "Kdyz reknete, ze jste z Ceske republiky, bude to spatny start jakekoliv konverzace. Nikdo vam tu nebude rozumet. Britove nevedi, kde Ceska republika lezi. Znervozni, budou se pro svou neznalost citit trapne a hovor radeji rychle ukonci," pravil pragmaticky Anglican a moje zena Gabriela si ve skolni lavici utrela slzicku jeste nenarozeneho a jiz raneneho narodniho sebevedomi. Navic neni z Prahy, ale z Unhoste. Nikdy to neskryvala a je na to pysna. Vypravejte to Britum, jejichz zemepisna predstavivost nekdy konci prave mistem jejich letni zahranicni dovolene.

Ctyri a pul leta v ostrovni izolaci docela poctive patram po sve narodni identite a snazim se od Britu (nezakryvajicich sklony k ignorantstvi) vyzvedet, jaky obrazek v mysli se jim poji s ceskymi zememi. U vzdelanejsich Britu zabiraji Havel nebo Kundera, u nezamoznych ostrovanu automobily znacky Skoda. Jindy nepomaha vubec nic. Pak propadam melancholickemu smutku obcana, ktery se narodil ve state, jehoz zakladatele byli kdysi sdruzeni ve spolku zvanem Mafie. Coz u vecne pochybovacnych Britu neni zadne velke plus.

Temer hned na pocatku britske vetve sve novinarske kariery jsem se dostal do skoly ve stredni Anglii, ve ktere si osviceny ucitel zemepisu nasimuloval pro sve zaky zasedani Valneho shromazdeni OSN. Studenti zemepisu si vybrali zemi, jejiz zajmy pak na pude OSN hajili. Delegace teenageru zastupujici tehdy jeste Ceskoslovensko me faxem do meho londynskeho bytu pozadala o "nalehave" konzultace.

Svetove spolecenstvi se prave chystalo jednat o nejvetsich znecistovatelich ovzdusi a ceskoslovenska delegace na valnem shromazdeni OSN ve skole v anglickem Derby cekala ostry utok Skandinavcu. Podle skolnich osnov jim totiz tehdy - pocatkem devadesatych let - popilek z Tusimic a Prunerova nicil lesy a otravoval pudu. Kdyz se otocil vitr, rozcilovali se na druhe strane hranic Bavori.

Sesel jsem se tedy s cs. delegaty ke kratkemu, srdecnemu rozhovoru, pri kterem jsem zjistil, ze zaci devate tridy anglicke zakladni skoly nevedi o Ceskoslovensku zhola nic. Bal jsem se, ze ve sporu o cesky popilek nad skandinavskymi hlavami prohraji osud me zeme a ze prinejmensim na skolni pude v Derby bude Ceskoslovensko pro ekologicky terorismus ze svetoveho spolecenstvi vyobcovano. Budou na nej uvaleny nejprisnejsi ekonomicke sankce. Propadl jsem panice: mozna bude dokonce zmrazeno me konto u londynske banky. Mozna me ceka vyhosteni. Snazil jsem se tedy cs. delegaci slozene z anglickych skolaku vysvetlit, co znamenalo pro mou zemi ctyricet let vlady Moskvy. Kdyz se generace mych rodicu pokusila vymanit z kremelskych oprati, prevalcovaly jejich sny o svobode spojenecke tankove pasy, vysvetloval jsem, abych vybudil jejich predstavivost.

Anglicti teenageri v barvach cs. federace pokyvali soustrastne hlavou, ze vedi, co znamenaji tankove pasy a o co kraci. Pak se me s teenagerskou nevinnosti v ocich zeptali, zda-li ma Ceskoslovensko teple more, jestli vim, kolik stoji v ceskych obchodech adidasky a na kolik prijde v kine prazena kukurice.

Ivan Kytka, londynsky zpravodaj NP