V poslednim srpnovem tydnu se v Tudjmanem kontrolovanem chorvatskem deniku Vjesnik objevily pouze dve zpravy o ceske republice: Prvni z nich informovala, ze prezident Havel byl okraden clenem sve ochranky, druha prinasela fotografii sochy Michaela Jacksona na Letne a vedle ni obrazek Stalinova pomniku z tehoz uhlu. Vjesnik rozhodne neni kandidat na cenu World Press Review a ve zpravach ze zahranici oznamuje pouze to, co se neda zamlcet, anebo drobne invektivy vuci komukoliv. Presto se nas clovek na jadranske plazi musel kratce zamyslet, zda jsou vystrelky zivota v jeho zemi projevem svobody, pitomosti anebo obojiho zaroven. Protoze obri socha muze (nebo co to je) vztycena na dominantnim vrsku je prece jen neco jineho nez billboard u cesty: je to tak trochu utok na city ctitelu a provokace tech ostatnich.

Jackson prijel, predvedl co umi a krome standardniho poctu omdlelych divek za sebou (na rozdil od Stalina) nezanechal zadnou pohromu. Tri dny po jeho vystoupeni po nem nestekl v tisku pes. Pritom tento clovek zdratovany plastickymi chirurgy predstavuje dokonaly exemplar pop kultury: Uz nejde o to, co to opravdu je, ale co to udela s co nejvetsim poctem lidi. Jak ale rekl Cocteau, kazdy velky uspech zasluhuje pozornost: Jackson omracuje i zaryte odpurce strojovou dokonalosti a vizualnim aranzma, ktere nuti myslet na dekadentni slavnosti sklonku rimske rise. Tem, komu pripada nemoralni jeho cynismus ci zapirani vlastni rasy, muze vzdycky odpovedet, ze ho nikdo nemusi poslouchat.

Presto proti nemu zbyva padny argument: Jacksonovo umeni je nelidske. Rock, hudba, ktera nejlepe vyprodava stadiony, muze byt dobry nebo spatny. V obou pripadech se obracii na atavismy. Na potrebu kolektivni ztraty zabran a z ni pochazejiciho pocitu ulevy. Lide sem prichazeji, aby se uvedli do transu, ktery zpetne prenaseji na ty, kdo stoji na podiu. Ostatne nemusi jit o hudbu a clovek nemusi byt zrovna Hitler, aby si vychutnal pocit, ze se mu u nohou vlni statisice sympatizantu. Okouzleni nadsenym davem prozivaly desitky lidi, jimz bylo dano vystoupit na nektere z demonstraci sametove revoluce. Hranice mezi pocitem manipulace a nadsenim nad tim, ze jsme se ve velkem poctu stali svedky neceho mimoradneho, je nezretelna. Je snadne upadnout do moralizovani, uvazovat, proc Rolling Stones ano a Jackson uz ne. Jenze rozdily tu bezpochyby jsou.

Rock uvadi sve posluchace masove do transu nekdy od zacatku padesatych let. Jeho osvobozujici ucinky strasily komunisty, pro ktere byl kazdy rock pocinaje Presleym divoky, neslusny a nebezpecny - a tento zakaz paradoxne posiloval viru v jeho magicke ucinky. Dlouho byl provozovan v klubech, pak v koncertnich salech. Teprve pocatkem sedesatych let napadlo organizatory americkeho turne Beatles pronajmout stadion. Byl to zacatek nove ery. Hudba byla zesilovana primo, nepouzival se playback. Ale u samotnych Beatles vedla zkusenost z turne s mnohatisicovym publikem k dnes nepredstavitelnemu zaveru: "Lide tak vyvadeli, ze jsme se prestali sami slyset," rika Mc Cartney v dokumentu o Beatles."Nebyli jsme schopni se dal hudebne vyvijet." Behem dvou let prestala skupina verejne vystupovat a soustredila se na studiove nahravky. Jejich originalni, promyslene aranzma nebylo stavene na statisicove publikum a oni se ho rozhodli radeji vynechat. Presto po triceti letech zazivaji Beatles obnovenou vlnu masoveho zajmu.

Nabizi se otazka: Kdyby Beatles zacinali dnes, dostali by se vubec nekam? Dnes, kdy billboard ci reklamni sot jsou leckdy pusobivejsi nez dlouho ocekavany umelecky film, pusobi reci o umelecke odpovednosti komicky. Stejne ale vzdycky potesi, kdyz nekdo ma uspech diky vlastni hlave a potrebe zkouset neco noveho, a ne diky dovedne vedene reklamni kampani. Coz je asi duvod podrazdeni nad Jacksonovou sochou na Letne: Byla symbolem uspechu vyhnaneho prasky - a to je opravdu spis vyraz pitomosti nez svobody.

Jan Culík | Department | Home