Stary, malo vsak smysluplny spor. Naposledy reprizovany ve vanocni telemeditaci prezidenta, premiera a primase: hrozi nam nacionalismus, anebo spise kosmopolitismus? Nebezpecne povysovani se nad jine, anebo nedostatek narodniho povedomi? Prilis mnoho naroda, anebo malo naroda? Dva predstavitele moci svetske se v klementinske zrcadlove kapli nedohodli.

Ani se dohodnout nemohli. Co je to moc, co je to malo? Pro jednoho stale ne dost, pro druheho jiz prilis.

Spor, ktery ma smysl, je spor o to, co zaklada, co udrzuje a co do budoucnosti nese narod.

Naroda bude moc, a tedy i nebezpecneho rozpinaveho anebo vylucujiciho, "cisticiho" nacionalismu, bude-li necim vzdy jiz predem hotovym, danym. Pro takovy narod muzeme vlastne nejvice udelat tim, ze se do nej narodime. O prehnane narocnosti tu tedy sotva lze mluvit - o to vice vas bude chtit celeho. A vam take nezbude, nez prijmout jej cely - pak uz muzeme jen pridat svou hrst klesti pod kotel citu, vasne. Anebo jej cely odmitnout, a pak ovsem pocitat s tim, ze z nej budete vyhnani jako zradci. Takovy narod nesnasi jine nez nekriticke prijimani. Je to zpravidla spolecenstvi krve (spriznenost rodem), anebo jazyka, zkratka narod jako kmen, jako sveho druhu prirodnina. Je to take narod spoutany sdilenim dejinneho mytu. Narod - uzavrene spolecenstvi, ktere se volky nevolky musi stale znovu vymezovat vuci svemu okoli, ohrazovat se proti "tem druhym". Nepritele nachazi dokonce i tehdy, kdyz jej nehleda. Musi se ovsem take procistovat uvnitr - stale prisnejsim proverovanim pravosti vsech onech danosti u vsech svych prislusniku.

Naroda nebude nikdy dost, budeme-li jej vnimat jako projekt, jako program pro budoucnost. Jako znovu a znovu obnovovane spolecenstvi tech, kteri se rozhoduji uskutecnit sdilenou predstavu, jako "kazdodenni plebiscit" (Ernest Renan). Tedy jako spolecenstvi otevrene komukoli, bez ohledu na to, jak a cim je prave urcen - krvi, jazykem, temi dejinami, ktere uz byly. Takovy narod muze byt dnes jen spolecenstvim obcanu. Narod jsou tu take dejiny, ktere uz byly - jako zavazek, memento vzhledem k tem dejinam, ktere jsou pred nami, rozhodneme-li se pro ne a budeme-li pro ne spolecne pracovat. Narod, ktereho je vzdycky malo, je premahanim vsech danosti: predpoklada vyzvu a jeji prijeti.

Izrael jako inspirujici i drazdivy prototyp narodniho spolecenstvi prijal kdysi vyzvu a "zapasil s Bohem" (coz je jeden z etymologickych vykladu jmena Izrael) a Buh ovsem zapasil s nim. Byl to tedy lid sebepremahani, hledani. Premahal vsechno prirodni, hotove, vsechnu orientovanost na to, co mu bylo dano do vinku jako telesna, psychicka i mentalni konstituce, premahal zvyklosti a obyceje. Ne pro sebeuplatneni, ale pro vladu pravdy nad sebou.

K rozpoznani a prijeti vyzvy je nejdrive treba rozpoznat toho, kdo ji zaslechl - Abrahama a Jakoba. Anebo treba Masaryka. Masaryk se stale vracel k "ceske otazce", a tim provokoval hledani takove odpovedi na problemy doby, ktera by byla ceska. Tou mohl byt jen nejaky sdileny projekt jako narok, ktery by lide vztahli na sebe. (Vyzva, kterou on zaslechl, byla srozumitelnejsi v dobe, kdy v zemi zili prislusnici vice narodu: zda-li se dnes banalni, je to take proto, ze nase situace vskutku je o poznani banalnejsi - jsme tady, zda se nam, uz jen sami mezi svymi). Jedine narocny projekt zaklada relativne bezpecne narod prosty nacionalismu. Emanuel Radl, "masarykovstejsi nez Masaryk" (Patocka), videl narod vzdycky teprve pred sebou, nikoli za sebou, jiz hotovy.

Naroda bohorovneho sebeujistovani, odvolavani se k tomu, co je jiz hotovo, vybojovano, nejlepe krvi zpeceteno, je vzdycky prilis mnoho, protoze hrozi cistkami a proverkami pravoveri. Naroda jako naroku, ktery sdilime a obracime jej sami k sobe, je vzdycky malo. K takovemu narodu se kdokoli muze pridat a nikdo z nej nemuze byt vylucovan jen proto, ze se narodil jinde ci jinym.

Vecny spor o narod, o nacionalismus ci kosmopolitismus je tak ve skutecnosti sporem nikoli o miru ztotozneni se s narodem (malo ci moc?),ale o to, zda jej zaklada predevsim nejake jmeni (totiz to, co jsme nahromadili, co jiz mame), ci vedomi dluhu (toho, co dosud postradame). Sporem o to, zda budeme ochotni a schopni prijmout vyzvu, ktera je nad nase sily, a tim vyzyva k rustu.

K vyreseni toho sporu neni treba shromazdit se na nejake plani, treba belohorske k truchleni ci letenske k demonstrovani. Rozhodovani tohoto sporu deje se spise tichym srozumenim nez hlasitym mluvenim a projevuje se vice kazdodennim pocinanim nez proklamacemi. Spolecnou vuli pak ztelesnuji (navenek ji naznacuji a na ni upominaji) sdilene symboly a male kazdodenni, sotva zretelne ceremonie vzajemnosti, ritualy pospolitosti, nikoli hesla ci ideologicke prostopravdy.

Ten spor se vzdycky prave deje. Je to docela urcite napriklad spor o nutnou miru solidarity nejen v nasem zdravotnickem systemu, o centralismus ci samospravu, o nasi predstavu sjednocene Evropy a o povahu naseho prinosu teto Evrope. O nasi stredoevropskou ci jen izolovanou existenci, take o nase Romy. Je to spor, ktery se neodehrava nekde mimo nas (ve velke politice), ci ktery nas teprve ocekava kdesi v budoucnosti jako nejake ucene hadani, ktere nechame tem, kteri maji vetsi hlavy.

Ten spor je stale s nami: na jedne strane zahledenost do sebe, na druhe kriticka sebereflexe: kriticnost jako nejnarocnejsi podoba silneho pozitivniho vztahu k zemi. Sebeuspokojeni versus narok, narok, vznaseny na sebe, na nas. Mit, nebo byt.

Nutkava odpoved bez otazky, ci budoucnost otevrena prave otazkou.

Petr Pithart

Jan Culík | Department | Home