(Jan Horalek)
Svet, zejmena svet lidi obrusta kazdeho cloveka jak letokruhy: rodina, okruh pratel, obec a tak dal; zevnitr, pres nejblizsi vztahy si svet take privlastnujeme - i svetu sebe. Tudy se stavame jeho soucasti.
Z tech letokruhu byva cas od casu problematizovan obsah pojmu naroda - a ovsem jeho hodnoceni. U nas se stalo v 90. letech dobrym zvykem narod (rozumi se cesky) spis zpochybnovat. Budto se rovnou dozvidame, ze tento narod si "vymysleli" cesti obrozenci (Dusan Trestik dicit); nebo se alespon vedou spory, co to slovo "narod" vlastne znamena ci znamenat by melo. V minule Nove Pritomnosti se pustil Petr Pithart do otazky, je-li naroda moc anebo malo - a jakeho. Odmita narod "jiz predem hotovy, dany"; narod, ktery "nesnasi jine nez nekriticke prijimani", a upresnuje, ze ma na mysli "spolecenstvi krve (spriznenosti rodem), anebo jazyka, zkratka narod jako kmen, jako sveho druhu prirodninu". Proti tomu stavi pozitivum - narod "jako projekt, jako program pro budoucnost"; zduraznuje, ze "takovy narod muze byt dnes jen spolecenstvim obcanu". Pripousti, ze "narod jsou tu take dejiny, ktere uz byly - ", ale vzapeti upresnuje "- jako zavazek (...) k tem dejinam, ktere jsou pred nami, rozhodneme-li se pro ne".
Vim, jsou to vytrhane citaty. Ale jde o klicove pojmy, na nichz clanek stoji. Vzdyt crta neco jako programovy smer, a ten vyvzniva zcela sympaticky. Je to vsak program narodni? Narod zde vidim (az na jednu vyjimku) vymezen velmi neurcite. Spolecenstvi krve: vnimame je mimo pribuzenstvi vic nez ctyr, peti generaci?
Kmen: co tim lze dnes vecne vzato minit? - Naproti tomu spolecenstvi obcanu: ceho, jake obce ci statu? Nebo dejiny jako zavazek ku budoucnosti, pro niz se rozhodneme: coz se mohu soudne rozhodnout pro budoucnost jinou, nez ciste individualni? Troufam si rict, ze to vsechno jsou silne "neprirodniny". Hledam-li sve misto v prirozenem svete, atsi pro futuro, atsi pro praeterito, radeji chci tapat v prirodninach. A v prostoru vymezeni genetickeho (tj. prirodniho) - jednak individualniho, jednak druhoveho - nachazim jako nejprirozenejsi rozmer jazykovy.
Delame neco velkolepe stareho a historickeho, kdyz mluvime cesky, napsal Karel Capek. Ale to plati i dopredu. Ne program, ne rozhodnuti propojuje minule s pristim. Dusan Trestik di pravdu, ma-li na mysli, ze obrozenci prvnich generaci se (uspesne) pokusili znovudosadit castinu do vsech dosazitelnych socialnich funkci - i kdyz rikat tomu "vymysleni naroda" je dost hubeny bonmot. Ledaze bychom se shodli, ze zrovna tento letokruh je v lidskem byti prespocetny; ale na to si, zvlast jako Cech, netroufnu.
Triada historie - narod - jazyk neni obrozenecky vynalez, jakkoli dobove zmatky nabozenske, filosoficke i statopravni k tomu napohled mohou ukazovat. Uz ve stredoveke cestine melo slovo narod centralni vyznam "spolecenstvi lidi tehoz jazyka a zpravidla tehoz uzemniho celku" (Starocesky slovnik). Vedle toho staroceske slovo jazyk casto nese i vyznam "narod", a zdaleka ne jenom u kleteho nacionalisty Dalimila. (Uz v preddalimilovske legende o Duchu svatem cteme, ze apostole "vsech jazykov reci jmaju", tj. ze umeli jazyky vsech narodu.) Nebyli to jen Cesi, komu byl jazyk atributem nacionality - viz vseslovanske slovo Nemec jako oznaceni cloveka hovoriciho nesrozumitelne ("nemeho"). A stari Rekove nazyvali narody, neucastne na recke kulture (zprostredkovavane predevsim jazykem), barbary, tedy pojmenovanim lidi, vyrazejicich nesrozumitelne blaboleni ("bar-bar-") misto smysluplne reci. A nakonec - kdyz se Slovaci rozhodli pro nacionalni emancipaci, ucinili tak rovnez skrze jazyk (Stur).
Nic z toho neni nove. Nove ovsem nejsou ani spory o pojeti naroda - na jedne strane "zapadni" (narod vymezen politicky ci obcansky, tak pry na zapad od Ryna) a na druhe strane "vychodni", spise tribalni. Ale jazyk sem radeji neplest: jake vasne umi vyvolavat napriklad u Francouzu! Skoro vic nez u nas, pomineme-li svuj oblibeny furor orthographicus. Vsak ja se vasni nezastavam, jen jazyka; a to ne proto, ze je nejlepsi (kazdy jazyk, skrze ktery prozivame svet, je nejlepsi), ale ze je svebytny. A vubec; mily Panbuh chtel mit svet rozmanity. A takto se zastavam i sve nacionality, vymezene tak silne, i kdyz ne jenom, jazykem. Nehodlam ji adorovat ci vyvysovat nad jine, lec proto si ji jeste nenecham dusit. Nebo aspon mustrovat. Jako by si toho neuzila dost driv, tehdy zase skrzeva slavny internacionalismus.
Nechceme si radej povidat, jestli a jak se o ten jazyk starame?
Jan Culík | Department | Home