Neni mnoho historiku, kteri v sobe zcela nedilne spojuji vysokou odbornou uroven s filosofujicim, porozumivym a chapajicim vhledem do historicke, ale i soucasne reality. Jednim z techto stastnych byl i univ. prof. dr. Otto Urban (9. 12. 1938 - 7. 5. 1996).

Siroka kulturni verejnost nesporne zna jeho knihu o prusko-rakouske valce Vzpominka na Hradec Kralove (1986) ci prvni moderni ceskou monografii o cisari Frantisku Josefovi I. (1991). V odbornych kruzich je jeste vice cenena objemna monografie Ceska spolecnost 1848 - 1918 (1982) a zvlaste pak pronikava studie Kapitalismus a ceska spolecnost (1978).

Vsechny tyto tituly, spolu s dalsimi drobnejsimi studiemi, tvori trvaly vklad do studia ceskych dejin 19. stoleti, jimz se Urban od pocatku sve vedecke drahy plne venoval. Jak hluboko jim porozumel, prozrazuje jiz jeho prvni kniha. Kapitalismus a ceska spolecnost je brilantni strukturalni analyzou procesu zrodu moderni ceske spolecnosti (a tedy novodobeho ceskeho naroda). Urban tu vyuzil podnetu nemeckeho socialniho dejepisectvi, s nimiz se seznamil za sveho studijniho pobytu u W. Conzeho na konci sedesatych let. Obohatil je vsak i podnety ceskeho strukturalniho mysleni, a dospel tak k ucelenemu konceptu ceskych novodobych dejin. Kniha vysla v dobe pro jejiho autora nelehke. Ac mohl zustat zamestnancem tehdejsi katedry ceskoslovenskych dejin prazske filosoficke fakulty, vyucovat nesmel. U casti (nastesti jen velmi male!) ceskych historiku mu tato studie take nijak neposlouzila. Byla odmitnuta jako "nemarxisticka" a jeji autor se pro ne stal personou non grata.

Ovsem prave tato teoreticky zalozena studie umoznila dozravajicimu historikovi napsat jeho nejrozsahlejsi knihu. Urbanova faktograficky neobycejne bohata a pritom vrcholne koncepcni kniha o vyvoji ceske spolecnosti se dockala uznani i v zahranici. Doplnena o poznamkovy aparat vysla v r. 1994 pod nazvem Die tschechische Gessellschaft i nemecky a je dnes jednou ze zakladnich prirucek pro studium novodobych ceskych dejin i v mezinarodnim meritku. Jeji autor dostal take rakouskou statni cenou A. Gindelyho, udelovanou za vyznacmy prinos k poznani dejin stredni Evropy.

Urban nebyl ale jen jejich vynikajicim znalcem. Byl cimsi vic. Jeho spolupracovnici, zaci i pratele budou mit v pameti stale zive vzpominky na Urbanovy prednasky ci pratelske diskuse s nim. Jeho charismaticka osobnost, schopnost aforisticke zkratky, humor, bytostne zaujeti probiranym tematem se neklamne odrazely v jeho ocich - at uz slo o zasadni vedecky problem anebo o naprosto okrajovou zalezitost, hrajici dulezitou roli prave jen v danem okamziku. A vsechny tyto neopakovatelne, osobnostne urcovane rysy jsou stejne tak charakteristickymi pro jeho vedecke prace jako presne pojmove a historicke mysleni. Dnes mezi nami tento vyjimecny historik zustava - vic jak predcasne, a o to bolestneji - jen prostrednictvim toho, co napsal ci co bylo zachyceno na magnetofonovem pasku ci videomagnetickem zaznamu. Pro dolozeni teto neopakovatelne osobnostni roviny historicke prace se muzeme dovolavat prave jeho textu. Co vsechno dokazal o habsburske monarchii na prelomu 19. a 20. stoleti rici v pouhych sesti vetach:

"Habsburska monarchie sla na ceste pokroku svym volnym tempem, ale sla. Meritka dynamiky pohybu mohou byt ruzna. New York dostal v roce 1886 monumentalni Sochu svobody, Pariz o tri roky pozdeji nemene monumentalni Eiffelovu vez. Take Viden mela zanedlouho dostat svou novou dominantu - od roku 1897 se v tamnim Pratru s pravidelnou rychlosti tri ctvrte metru za vterinu zacalo otacet pres 60 metru vysoke obri kolo. Mel kruhovy pohyb "vpred" symbolizovat typicky rakouskou predstavu pokroku? Obyvatel Kakanie (tj. Rakouska-Uherska podle R. Musila - pozn. ZB) by nutne odpovedel: ano i ne."

Ano i ne... Otto Urban dokonale znal nejednoznacnost historickeho deni i soudu o nem. Odtud pramenila jeho pokora pred dejinami i ucta pred clovekem a hluboke porozumeni jeho potrebam i snum a touham. Proto bude historikum chybet pronikavost jeho historickeho mysleni stejne jako bude vsem, kdo ho znali, chybet vyjimecny clovek.