Dati rec v Parizi a Praze (o debatach a diskutovani) Francouzske debattre definuje slovnik jako "prozkoumavat kontradiktorne s jednim ci vice ucastniky", substantivum debat nabizi za mozna synonyma spor, diskusi a polemiku. Etymologicky znamena vyraz debatre "silne bit" (zelezo, plech), ve zvratne podobe pak znaci "bojovat, vyvijet usili, branit se, usilovat o vyprosteni, vysvobozeni". Slova debat a debattre jsou tedy veskrze aktivni a akce, jiz vyjadruji, je a priori dynamicka rinci v ni zbrane i okovy, retoricke figury a argumenty. "Vitezem" se ovsem stava ten, kdo do debaty vnese vice ducha (to jest podnetu), kdo rozetne vice okovu (to jest predsudku a automatismu), nikoli ten, kdo uhnete vice legracek a pripadne to vsechno bodre shrne.

Cechove jsou oproti tomu narod poklidny, hloubavy a loudavy, a vyrazy debata a debatovat plynou veskrze nevzrusene, podebatovat si je totez co poklabosit si. Chteji-li si Cechove navzdory sve holubici povaze zaodporovat, nedebatuji, nybrz diskutuji. Avsak na rozdil od francouzskych ekvivalentu, ani debata, ani diskuse v sobe neobnaseji predstavu speni, dulezity je toliko pocin, "vymena" nazoru. Neni zdaleka jasne, co si debateri s vymenenymi nazory pocnou, a koneckoncu to ani neni dulezite.

Prou-li se dva cesti intelektualove, nejde o to, aby snad proboha sva stanoviska priblizili a donutili vlastni mozky k usili: hnacim motorem pre (debaty, diskuse) je toliko manifestovat, co si o tom myslim ja, a cilem cele akce je presvedcit protivnika, okoli a sebe sama, ze mam pravdu. Z toho hlediska je pak priznacne, ze se v ceskem intelektualnim svete (navzdory nekolika nesmelym pokusum) neuchytil zanr zvany pamflet, kde je frontalni utok na protivnika povysen na retorickou figuru: Cechove maji hruzu z ran pod pas, jsou-li jako takove prezentovany, a davaji prednost kopat se do kouli nenapadneji, v debate ci diskusi.

Nejvlastnejsim rysem ceske diskuse je odmitani vseho, co protivnik rika, at jde o abstraktni soud nebo (coz je o mnoho komictejsi) o vecny argument. Rekne-li kuprikladu A: "Piva se proda hodne, protoze hodne lidi chodi do hospody," odpovi B: "O tom nic nevim, ja do hospody nechodim." Rekne-li A: "Casto jsem slysel tenisty stezovat si na bolesti v loktech," odveti B: "V zivote jsem zadneho tenistu neslysel rikat nic takoveho." Neni dokonce ani dulezite, jestli B nejakeho tenistu v zivote potkal (pokud A nevyrazi do noveho utoku se zakernym dotazem: "Koliks' potkal v zivote tenistu?", v kteremzto pripade odtusi B: "O to tu prece nejde, mluvime o revmatismu a ne o tenistech"), diskuse v kazdem pripade konci, pricemz za moralniho viteze bude povazovan B, nebot protivnika "utrel", to jest, receno eufeministicky, "mel posledni slovo". V pravde kyzenym zaverem ceske diskuse je pak ono vitezoslavne a odvolani nepripoustejici "Aha!?!" pronasene zpravidla s planoucimi zraky a postupne stazenymi rty (pricemz kuriozne nejde tolik o to, prokazat, jak jsem chytrej, jako dokazat protivnikovi, jak je blbej).

Cesti intelektualove ve Francii si zhusta stezuji, ze s Francouzi nelze rozumne diskutovat: pote, co vyslechnou nase plamenne argumenty made in Kalich, poklidne pritakaji a zacnou se bavit o pocasi nebo o jidle, upirajice nam tak zaslouzene moralni zadostiucineni. Jen velmi malo zhrzencu si nicmene polozilo otazku, do jake miry muze dotycny Francouz v dane chvili nechapat, ze vam slo vlastne o diskusi.

Jan Culík | Department | Home