Uz abychom byli z toho venku!

Mnozi politikove zemi stredni a vychodni Evropy a byvaleho Sovetskeho svazu nemaji slovo postkomunismus radi a proti jeho uzivani se ohrazuji. Chteli by presvedcit zapadni svet o tom, ze solidni zaklady politicke a hospodarske demokracie jsou zde jiz vytvoreny. V Ceske republice tak ucinil i prezident Vaclav Havel.

I jini politici tvrdi, ze jsme uz stabilni demokracii, a navic jednou z mala zemi byvaleho komunistickeho bloku, kde postkomuniste nejsou u moci, a ze tedy pojem postkomunismus je v nasem pripade zavadejici. Protoze vskuktu nejde jen o slova, ale o to, jak lepe ci hure rozumime situaci, kterou prece chceme menit, musim trvat na tom, ze "postkomunismus" zatim vystihuje, v cem dosud vezime.

V puli cesty

Pokud by tento pojem pouze pasivne odrazel nasi nedavnou historii, bylo by jeho uzivani pouhou intelektualni pohodlnosti. Podobne je tomu u mnoha jinych terminu s predponou post-. On vsak zaroven odrazi skutecnost, ze novy spolecensky system ve vychodni Evrope (vcetne nasi zeme) zatim nema dosti vnitrni jednoty a dynamiky, aby se dokazal definovat sam ze sebe, takrikajic zevnitr. Komunismus je tu pritomen nejen jako prekonana minulost, ale predevsim jako cosi stale jeste prilis ziveho, nez aby mohl byt ignorovan; jako neco, k cemu se v uvahach o demokracii stale vztahujeme a cimz novy system neustale definujeme.

Cesky ministersky predseda ma jiste pravdu, varuje-li pred prilis uprenym pohledem do zpetneho zrcatka a vyzyva-li k pohledu vpred. Jenze mnohe pojmy a skutecnosti nasi demokraticke pritomnosti proste nemohou byt pochopeny prave bez onoho pohledu zpet, bez vztahovani se k predeslemu systemu. Temer vse, vcetne zpusobu, jimz nas soucasny politicky a hospodarsky system vznikl a jak se vyviji, je totiz poznamenano tim, z ceho vzesel.

Staci se podivat na politicke instituce a na zpusob vedeni politicke diskuse. Roztristenost ceske levice, zpusobena zejmena prezivanim neostalinske zkameneliny KSCM, je odrazem nedavne minulosti; zrovna tak je jim v jinych postkomunistickych zemich neschopnost vytvorit socialni demokracii samu ze sebe, tj. bez reformnich komunistu. Socialni demokracii ve vychodni Evrope vetsinou nahradila postkomunisticka levice. U nas se socialni demokracie prosadila navzdory komunisticke levici a proti ni. Dusledkem tohoto specificky ceskeho vyvoje je vsak neschopnost socialnich demokratu levici sjednotit. Prave v tomto smyslu je ceska levice postkomunisticka.

V politickych debatach se tema komunisticke minulosti vynoruje zakonite znovu a znovu, predevsim v diskusich politiku nekomunistickych stran. Prikladem budiz nedavna vymena nazoru mezi ceskym premierem a predakem socialnich demokratu o tom, kdo byl a kdo nebyl v KSC a kdo byl vice a kdo mene konformni s byvalym rezimem. Snahy nekterych mistnich organizaci ODS o to, aby na jejich kandidatkach do parlamentnich voleb nebyli byvali komuniste, je vyrazem tehoz, prave tak jako paradoxni popularita byvaleho komunisty Vladimira Dlouheho.

Komunisticka minulost je proste vsudypritomna. Zatimco jedni vyuzivaji toho, ze "u nich" nebyli, k tomu, aby vyridili sve rivaly, kteri "u nich" byli, je nejpopularnejsim ceskym politikem byvaly clen KSC. Jak je to mozne? Mozna proto, ze Vladimir Dlouhy ztelesnuje to, co je vetsine Cechu blizke: jisty druh oportunismu obsazeny v tom, cim jsme byli driv, prave tak jako v tom, cim tolik chceme byt dnes, tedy nefalsovanymi demokraty s temi nejlepsimi doporucenimi.

Take prodlouzeni platnosti lustracniho zakona potvrzuje, ze jsme stale jeste zemi spise postkomunistickou, definujici se vuci komunisticke minulosti, nez standardni demokracii spolehajici samu na sebe. Dokladaji to i obcasna tazeni proti starym strukturam, dokonce sest let po "sametove revoluci". Cini-li pravni stat zadost spravedlnosti a stiha-li zlociny minulosti, pocina si spravne; plosne ci poloamaterske hony na carodejnice jsou vsak dukazem toho, ze spolecnost stale zije v zajeti caru minulosti.

K normalni demokracii patri i fungujici trzni ekonomika. Na rozdil od jinych postkomunistickych zemi byla u nas vetsina statniho majetku alespon formalne prevedena do soukromych rukou. Hospodarsky system je vsak mnohdy nepruhledny; "majiteli" podniku jsou casto manazerske kliky vyrostle z konexi minuleho rezimu, nikoli skutecni vlastnici.

Politicky uspesna kuponova privatizace vyustila do paradoxniho kruhu: vlastnictvi akcii se presunulo na formalne soukrome investicni fondy, ty vsak z velke casti ovladaji nebo vlastni banky, v nichz ma velkou, ba i majoritni ucast stat. V mnoha zprivatizovanych podnicich ma rozhodujici ucast Fond narodniho majetku, tedy opet stat. Toto nepruhledne usporadani majetkovych vztahu signalizuje, ze i v teto oblasti je Ceska republika na puli cesty.

Pojem postkomunismu je do jiste miry synonymni s budovanim politicke a hospodarske demokracie na troskach komunistickeho systemu. Co je to vlastne vyspela demokracie? I u nas je za ni pokladano pouhe zavedeni zakladnich demokratickych mechanismu, systemu vzajemne soutezicich politickych stran a pravniho statu. Takove usili casto "zamrzne" na urcite urovni, ktera sice muze stacit k prijeti do Rady Evropy, ale s pomery na Zapade je nesrovnatelna.

Postkomunisticke demokracie totiz postradaji jistou obsahovou kvalitu, nebot dosud trpi nedostatkem demokratickeho ducha: chybi jim vzity respekt pro pravni stat i skutecna angazovanost obcanu, jiz se vyznacuje obcanska spolecnost. K tomu, aby se tyto zeme zbavily odia "postkomunismu", musi dosahnout vyssiho stupne ztotozneni s demokratickymi principy jak na urovni "psychologicke", tak i na urovni obcanske angazovanosti.

Nekteri cesti politikove vcetne prezidenta o tomto deficitu vedi. Jejich duraz na rozvoj obcanske spolecnosti bohuzel narazi na odpor tech, kdo autonomni obcanskou angazovanost bud podcenuji, anebo ji dokonce pokladaji za nebezpecnou. Ve vsech postkomunistickych zemich se totiz vladnouci sily obavaji, ze se decentralizace spravy, rozvoj neziskoveho sektoru a rust nezavislych obcanskych aktivit bud vymkne kontrole, nebo ze bude prekazet efektivnimu rizeni statu. Tato obava je na miste tam, kde jsou demokraticke mechanismy prilis slabe na to, aby zvladly napr. nacionalisticke vasne ci etnicke konflikty. Ale i pak zustava otazkou, zda by tam duraz na obcansky princip efektivni rizeni statu ohrozil, anebo spise posilil.

Ceska republika je temer etnicky homogenni. Jeji obyvatelstvo se tesi pomerne vysoke zivotni i vzdelanostni urovni a neni ohrozovano zadnou militantni ideologii. Obavy z "rozvolnovani" statni spravy proto nejsou na miste. Presto musi u nas obcanska spolecnost bojovat o misto na slunci prave s temi, kdo by meli naopak ucinit pro jeji rozvoj vse, co je v jejich silach, abychom prekonali vsechno to, cim se stale jeste radime k postkomunistickemu svetu.

Obcanska spolecnosti totiz neni jen ustrojim, ktere ve vyspelych zemich funguje jako prevod mezi jednotlivcem a statem, ale je i skolou demokracie. Angazovanost v nejake obcanske iniciative (napr. ekologicke) je jiste vyznamnejsi zkusenosti nez pouhe formalni clenstvi v politicke strane nebo pouha ucast ve volbach. Internalizovani demokratickych procesu, tj. jejich zaziti a osvojeni, se uskutecnuje pouze aktivni ucasti co nejvetsiho poctu obcanu nejen v samotnem politickem procesu, ale predevsim v tech iniciativach, ktere mu davaji obsah a jimiz nabyva slovo "demokracie" smysl na te nejkonkretnejsi urovni.

Vetsina postkomunistickych zemi uskutecnuje demokracii zatim jen na "makropoliticke" urovni. Lze souhlasit s Vaclavem Havlem, ze pokud tato "makrouroven" - tj. politicky zivot v rovine politickych stran a ustavne zakotvenych demokratickych principu - nevyrusta z "zivotadarneho podhoubi" obcanske spolecnosti, je v neustalem nebezpeci degenerace (partajniceni, politikareni).

Prave partajniceni a paternalisticky pristup k politice jsou pro postkomunisticky svet priznacne. Nekdejsi neomezena vlada jedne strany se zmenila v "tyranii politickych stran" ci "osvicenych" vudcu, jimz nestoji v ceste - prave obcanska spolecnost. A pokud se nestane synonymem demokracie prave ona, nemohou zeme byvaleho vychodniho bloku doufat, ze se zbavi bremene postkomunismu.

Jiri Pehe (1955), vedouci oddeleni analyzy v Open Media Research Institute v Praze.

Jan Culík | Department | Home