Maestro Serebrjakov (rikejme mu tak), temer svetoznamy rusky pianista, se v stribrolesklem iljusinu, pardon, boeingu, blizi ku Praze, aby svym virtuoznim umenim rozezvucel prostory Rudolfina. Renomovana prazska koncertni agentura vysila sluzebni sestsettrinactku na ruzynske letiste. Zkuseny ridic se postavi do haly trimaje neprehlednutelnou ceduli, na niz stoji: "Mr. Serebryakoff". Z utrob letiste se uz trousi pasazeri, tez statny elegantni ctyricatnik s prirucni brasnou. Znalecky se rozhledne, zaostri ridice a zamiri k nemu. "Hallo, my name is Serebryakoff," a jakoby vytusil, ze postarsimu ridici jsou slovanske jazyky blizsi, doda: "Serebrjakov, eto ja." Kratke zdvorile privitani, "nu-ka, pasli" - a sestsettrinactka mekce klouze Evropskou, co se predtim jmenovala Leninova (a jeste predtim Velvarska).

Maestro vede lehkou preryvanou konverzaci. Dovida se, v kterem hotelu bude ubytovan, kdy ho vyhleda ktery koncertni manazer, kdy se sejde s dirigentem a kdy bude zkouska. Vuz miji Hrad, sklouzne Chotkovou silnici a zarazi se teprve na cervenou na namesti u Rudolfina. Vtom maestro zahlaholi: "Mne para itti, balsoje spasibo, izvinite, zizn prosto takaja." Bleskurychle vystoupi, a nedbaje cervene, proplete se mezi auty do Kaprovky. Davaj vperjod, zrejme tu neni poprve. Teprve nyni nas napadne, copak ma v te brasne. Noty asi ne. Matrjosky? Kalasnikovy?

Zatimco pravy Mr. Serebryakoff sili na letisti, ridic udychane dorazi do kancelare agentury. Zakratko se dovida, ze pojede znovu. Vysvetluje pak skutecnemu maestrovi, co se to stalo. Nemusi se namahat, pravy Mr. Serebryakoff je rad a vi, jak to chodi, u nich doma to pry rozhodne neni lepsi, spis horsi. Zizn prosto takaja.

Jan Culík | Department | Home