Semioticky aspekt retorik

Renate Lachmann: Die Zerstoerung der schoenen Rede. Muenchen 1994. 370 stran. (Svetla Mathauserova. The Semiotic Aspect of Rhetorics)

V nove praci kostnicke profesorky R. Lachmannove nesouci podtitulek Rhetorische Tradition und Konzepte des Poetischen jde o funkcni urceni retoriky jako discipliny, ktera mela vyznamnou ulohu v komunikacnich systemech staroveku a stredoveku, v nove literature se zdala byt poprena kontraretorickymi postulaty, avsak v poslednich desetiletich opet byla znovu objevena.

Znalost nejen vlastni nemecke, ale i ruske, jakoz i polske literatury - zvlaste literatury 17. a 18. stoleti, kdy normativnost retoriky kulminovala - opravnuje R. Lachmannovou k zobecnujicim soudum. Sama je iniciatorkou vydavani ruskych retorik, jejichz rada zacina na Rusi v Novgorode r. 1623 Makariovym prekladem latinske retoriky a pokracuje jak nekolika retorikami druhe poloviny 17. stoleti, tak i klasicistnimi pracemi z 18. stoleti.

Znalost textu a soucasne schopnost konfrontovat je s zivou umeleckou praxi nekolika stoleti umoznily Lachmannove vnimat retoriku jako specificky "jazyk" podminujici existenci slovesneho umeni, ale take dorozumivani mezi odlisnymi kulturnimi kontexty. Semioticky aspekt privedl R. Lachmannovou do rady tech teoretiku, pro ktere se pocinajic sedesatymi lety naseho stoleti studium retorik stalo jednim ze zdroju poznani komunikacnich procesu vubec.

Lachmannova vychazi z diferencujici funkcni definice retoriky, jak ji v sedesatych letech podal Roland Barthes; ta sice odporovala beznemu chapani, ale zato inspirovala nektere dalsi uvahy. Barthes definuje retoriku jako soubor pravidel v umeni klasickeho typu (technique), jako doporuceni retora zaku (enseignement), ktere ovsem svou postupnou institucionReview5konecne jako protovedecke pozorovani (protoscience), v nemz se vyclenuji tri hlavni ukony: autonomni pozorovani jistych homogennich jevu jazyka (zvlaste jejich siloveho pole), dale klasifikace techto jevu (napr. prehled jazykovych figur) a konecne ukon operace ve smyslu Louise Hjelmsleva, tj. sledovani tohoto metajazyka jakozto souhrnu retorickych pojednani.

Pro autorcino historicke badani jsou vsak dulezite take dalsi definice, jimiz Barthes ozrejmil fungovani retoriky, nebot jakozto receptar je retorika zavazna pro privilegovane skupiny, ovsem na druhe strane je nastrojem degradace puvodcu vsech odchylek od tohoto diktatu. Retorika coby institucionalizovany system vyvolava tedy zcela zakonite socialni praxi, ktera se projevuje ve vzniku antisystemu. Ten se manifestuje jako praxe hry, v niz se vse retorikou dirigovane prevraci naruby: argumenty se meni v alogismy, vysoke tema se nahrazuje obscennosti, tropy a figury se zabarvuji burleskne. Lachmannova upozornuje, ze zde se Barthes styka s Bachtinovou analyzou Rabelaisova romanu Gargantua a Pantagruel a s Bachtinovym vykladem smichove kultury. Funkcionalni rozliseni retoriky dava pak moznost pochopit dobove promeny vaznosti, ktere retorika kdy pozivala.

R. Lachmannova organizuje sve literarnehistoricke exkursy ctverym pojetim retoriky: jako doporucujici reci, jako zakonodarne instituce, jako instance deskriptivni a konecne jako instance normativni. Pripomina semioticky orientovany termin metatextu z Bachtinovy typologie kultury: metatext je sama sebe popisujicim systemem vyzvednuvsim jistou kulturu na takovy stupen, na nemz lze popsat jeji jevy jako artikulacni formy systemu. Pro metatext v tomto smyslu stejne jako pro retoriku plati totez: vzhledem k jejich funkci jak deskriptivni, tak normativni je lze chapat jako sekundarni gramatiku.

V dejinach svetove kultury neni mnoho takovych prikladu, jimiz by bylo mozno tak exemplarne demonstrovat pusobeni retoriky ve vsech jejich funkcich, jako jsou ty, jez nam skyta ruska kultura 17. a 18. stoleti. Na podnoz ruske kultury byla tehdy naroubovana prostrednictvim zapadnich retorik kultura jina. Ne ze by se podobne pokusy neopakovaly casto a jinde, ale setkani dvou kulturnich modelu ma nekolikere reseni: bud zvitezi importovany model nad puvodnim, nebo novy model neni prijat, protoze stara kultura se uzavrela jakymkoli novym vlivum, anebo konecne v omezenem poctu pripadu dojde ke zdvojeni kultury, kdy se po pocatecnim antagonismu a po autodefinici puvodni kultury jakozto kontrasystemu oba systemy prolnou.

Hledisko fungovani retorik umoznuje Lachmannove podat novou zpravu o literarnim deni v Rusku 17. a 18. stoleti. Predbarokni retorika Makariova, sepsana v r. 1623 v Novgorode, mela jen dilci pusobnost vazanou prave na Novgorod, ktery byl vzdy nejevropstejsi vyspou Ruska. V ruske kulture jako celku byla tato retorika vnimana jako cizi system pravidel a zustala izolovanym dokumentem bez nasledovniku. Pro semioticky zamerenou praci R. Lachmannove je to priklad retoriky jakozto metatextu, jenz vznikl na jinem zaklade, nez je ona kultura, na jejimz normovani by se mela dana retorika podilet. V kazdem pripade z toho vyplyva, ze pro prijeti ciziho systemu je nezbytny urcity bod ve vyvoji a dobove sebeuvedomeni dane kultury.

Autorka osciluje mezi dejepisnym a semioticko- komunikacnim pristupem k historickym jevum. Vysvetluje pricinu nefunkcnosti Makariovy retoriky v Rusku: stylova trichotomie - styl vysoky, stredni a nizky - importovane retoriky se tu stretla s ruskou jazykovou dichotomii pocatku 17. stoleti, kdy jazykova praxe znala jen duchovni cirkevni slovanstinu a svetskou rustinu. Teprve sekularizace ruske kultury druhe poloviny 17. stoleti vytvorila predpoklady pro zrovnopravneni obou jazykovych vrstev. Tim nastal onen okamzik, kdy sebereflexe ruske domaci kultury, ac vyvolana snahou vytvorit kontrasystem cizich infiltraci, prece jen se otevrela pro dialog s pravidly cizi retoriky, aby se nakonec podrobila jeji deskriptivni a normativni funkci.

Protoze nove metatextove soubory pravidel prenaseli na Rus v 17. stoleti siritele polske kultury, ocita se v zornem poli R. Lachmannove studie o fungovani retorickych soustav v Polsku. Ke stejne dobe jako Makariova retorika v Novgorode se vztahuje traktat Macieje Sarbiewskeho De acuto et arguto (1619-1623). Na rozdil od Makariova prekladu latinskeho textu do cirkevni slovanstiny, ktery ovsem dopadal na cizi pudu a nedosel ohlasu, jde u Sarbiewskeho o puvodni latinsky traktat vyrustajici z roz- vinute scholasticko-poeticke tradice v Polsku, v tomto pripade jezuitske koleje v Polocku, a je r. 1623 prednesen v jezuitske koleji v Rime.

Smysl traktatu Sarbiewskeho je vyjadren citatem, ktery si R. Lachmannova zvolila jako moto k pojednani o baroknich retorikach: "Nebot jak Aristoteles uci, obdiv se rodi z neznalosti pricin." Tim autorka charakterizovala vsechnu odtazitost a zjemnelou dialektiku baroknich retorik. Ze se do jejich okruhu pusobeni zapojil take Simeon Polockij, rodak z Polocka a moskevsky ucitel carovych deti, nebylo nahodne. Moskva uz tehdy byla ovlivnena zapadni barokni malbou, architekturou a polskou sylabickou poezii. V te dobe ovsem prevazne z Polska pronikaly do Ruska take kontraretoricke slovesne druhy "nizke" smichove kultury jako exempla a vsechny druhy rytirskeho a renezancniho romanu. Bylo jen prirozenym doplnenim ruske kultury, ze do ni Simeon Polockij vnesl take vysokou slozku, jez v te dobe obsahovala retoricke tradice polskeho humanismu a baroka.

Jake dusledky pro ruskou kulturu melo pronikani cizi artikulace do domaci patriarchalnosti, staroobradectvi, substancializace duchovnich predstav a sakralizace starych textu - o tom pojednava Lachmannova se znalosti materialu a teoretickym nadhledem. Stejne dusledne zkouma i obdobi ruskeho klasicismu, kdy retorika naplno ovladla privilegovanou cast kulturniho pole. K pocatkum destrukce retorikou normovane "krasne reci" dochazi v sentimentalismu. Karamzin opousti poezii a prechazi k proze ve smyslu vlastniho manifestu: "Nachazet poetickou stranku v nejobycejnejsich vecech." Realisticka prozaicka tvorba pak uplne degradovala retoriku jako navod k dosazeni poeticna a Puskin dokazal, ze se lze bez ni obejit i v poezii. Odpor ke klasicistnim souborum retoriky a poetiky pak nejvice charakterizuje tvorbu tzv. naturalni skoly, k niz patril predevsim Gogol a mlady Dostojevskij. Smerovani k naturalnimu vklada neliterarni rec do ust nejen postavam, ale take vypraveci. Gogoluv vypravec neumi mluvit, zadrhava, plete se, dopousti se anakolutu a lapsu, coz vsechno ma vytvorit dojem hovorovosti. Lachmannova pripomina rozsahlou literaturu ruskych formalistu i naslednych analytiku Gogola, aby nakonec polozila svou otazku semiotickou: Jde u Gogola opravdu o "naturalni", prirozenou hovorovou rec? Vzdyt je to vsechno jine nez prirozenost. Nejde tu spise o antivypravece? A kdyz k tomu autorka pripoji, co Bachtin rekl o dialogicnosti romanu zraleho Dostojevskeho, pak dochazi k zaveru, ze se tu vyviji novy system poeticna, jakasi "metaretorika". Je to ten typ retoriky, v niz podle autorciny klasifikace prevazuje funkce evidujici, deskriptivni nad funkci doporucujici, zakonodarnou i normativni.

Konstatovani nezvyklych poetickych postupu vedlo v 19. stoleti k zajmu o jazyk, jimz se vyjadrovalo nove poeticno. V novych, antiretorickych figurach se vynorovaly skryte (nebo zapomenute) struktury reci, ktere jako znovuobjevene pusobily poeticky. Nasledne uvahy o vztahumysleni a jazyka, ktere v duchu Humboldtovy filosofie vyslovil A. Potebna, jeho charakteristiky troji znakovosti slova anticipovaly ty smery v literarni vede 20. stoleti, ktere ucinily predmetem sveho usili definici poeticna: formalismus, funkcionalismus, strukturalismus, pragmastylistiku a lingvistickou poetiku.

Restituovani pocatecni semantiky slova, jak ji provedl Potebna, doprovazelo deskripci a soucasne tvorbu ruskych symbolistu tim, jak jim pomahalo v jejich hledanivnitrniho znaku vyznamu, stejne jako formalismus byl souputnikem ruskeho futurismu v jeho tvorbe samoviteho slova

. Semioticka analyza funkcionalismu Prazskeho lingvistickeho krouzku, jehoz rozborem R. Lachmannova (az na dovetek o Bachtinove nove dichotomii monologicnost - dialogicnost) uzavira svou studii, jen potvrzuje to, co je prubeznym smyslem jeji prace a co je obsazeno i v nazvu: nove koncepty poeticna nejsou nicim jinym nez pokracovanim retorickych tradic, jenze s oslabenou funkci normativnosti a naopak zesilenou funkci deskriptivnosti. Koncepty lze oznacit jako poetologie a estetika na konci 18. a na pocatku 19. stoleti, stylisticka a lingvisticka poetika ve 20. stolet. Snad bychom mohli rici, ze retoriku 17. a 18. stoleti vystridaly postretoriky stoleti dalsich.

Vyznam prace R. Lachmannove je nejen v tom, ze je v ni novymi nastroji komunikativnich teorii, na jejichz rozvijeni se sama aktivne podili, prehlednut dosavadni vyvoj slovesneho umeni, ale take v autorcine zcela nove komparaci zapado- a vychodoevropskych kulturnich kontextu. Lze z ni vycist, ze komunikace mezi nimi byla a zustava i moz- na, i zadouci.

Svetla Mathauserova