Vydavatel pan Martin Jan Stransky se ve svem uvodniku zabyval negativnim fenomenem posledni doby, ktery bych nazval "sladkismem". V zaveru si klade otazku: Zaslouzime si pana Sladka? A sam odpovida: Dokud nedelame nic, zaslouzime.

Ma samozrejme pravdu.(...)I Nemci si ve sve dobe sveho fuehrera zaslouzili. Jeho promluvy k lidu znely usim prostacka tak libozvucne, ze si velkeho vudce dobrovolne zvolili na "tisic let". Cely svet pak zvedel, co z toho vzeslo.(...)

Rasismus se zpocatku projevuje nenapadne ba neznatelne a vzdy se hali do libiveho havu. Kdyz padne kosa na kamen, ukaze svou pravou tvar. A nevyhyba se zadnemu narodu ci narodnosti, nevyhyba se ani narodu "holubicimu".

Prave tohle zjisteni (po letech sebechvaly) zni ceskym usim cize a kacirsky. My Cesi a rasiste? Ani napad!

Zatim jsme, po pulstoleti vymyvani mozku, zakomplexovani a dokonce jiz snad i geneticky zatizeni, ze si nevidime na spicku nosu. Ten zdlanlive maly pocet extremistu neni ani zdaleka tak bezvyznamny. Uz proto ne, ze se v jejich zavetri skryva pocetna mlcici vetsina. Vetsina tzv. slusnych a sporadanych lidi svoji pasivitou de facto napomaha sireni rasismu. A prave v tom je treba videt nejvetsi nebezpeci.

Nove jsme vzali za vzor Spojene staty americke, tamni etnicky tolerantni spolecnost nam vsak ve skutecnosti vzorem asi neni.

Nase narodni spolecnost ma zrejme blahovy pocit, ze konecne dospela ke kyzenemu idealu etnicke homogenity, pritom si neuvedomuje, ze ona "cista" pospolitost je nenapadne "infikovana" ba primo nekontrolovatelne "znecistovana" cizozemci rozlicneho druhu. Co se ted v ceske kotline "vari", to je vsechno mozne, jen ne "cisty" narod. Nemluvim o nem proto, ze bych sam byl ve vleku rasistickych idei, uvadim to jako vseobecne, mlcky a s povdekem prijimany pojem.(...)

Objektivne receno, jsme zrejme ponekud v prehistorii lidskeho vyvoje a bude nam to jeste "veky" trvat, nez se dostaneme na zadouci uroven. Troufam si tvrdit, ze velmi vyznamna cast naroda tak ci onak symaptizuje s rasistickymi nazory aniz by tento fakt byla ochotna pripustit.

Jak bychom se tvarili, kdybychom se pojednou ocitli napr. jako desetimilionova mensina v miliardove Cine? Zatim absurdni predstava, ale premyslejme.

Jan Culík | Department | Home