Pri hodnoceni sedmi let, ktere uplynuly od sametove revoluce, zalezi castecne na nas samotnych. Jinymi slovy: zalezi na tom, zdali chceme videt sklenici napul prazdnou nebo napul plnou. Zalezi take na tom, cim merime. Budeme-li merit pouze svymi predstavami, ktere jsme meli v roce 1989, bude vetsina z nas nejspise zklamana. Budeme-li se divat okolo, po ostatnich postkomunistickych zemich, zjistime, ze si nepociname tak zle, a to dokonce ani ve srovnani s vychodnim Nemeckem, kteremu transformaci plati bohaty strycek.

Nasim nejvetsim uspechem bezesporu je, ze se podarilo bez velkych socialnich a politickych otresu vybudovat zakladni parametry trzniho hospodarstvi, stejne jako fungujici demokraticke instituce a mechanismy. Nasim nejvetsim selhanim je, ze jsme hned od pocatku pomoci dusledne pravni regulace nechranili nove instituce a mechanismy pred korupci, nepruhlednostmi a zneuzivanim. Mnohe z nich jsme zatim take nenaplnili skutecnym zivotem. Mnohdy funguji ve vzduchoprazdnu, nezakotveny ve skutecnem mentalnim prerodu smerem k demokracii a pravnimu statu.

Jako bychom znovu osvedcili svou tradicni schopnost prizpusobit se "pomerum", ale pritom zapomneli, ze tentokrat nam tyto pomery nikdo nevnutil. Stejne jako existoval jazyk komunismu, existuje i jazyk demokracie. Nedalo nam mnoho prace pochopit, skrze jaky jazyk demokracie a trzni hospodarstvi funguji. Nedokazeme se vsak zatim bytostne ztotoznit se skutecnou podstatou demokracie: patri k ni demokraticky duch, tolerance, ucta k pravu, a skutecna obcanska a politicka angazovanost. Forme, kterou jsme si opet dobre osvojili, tak casto chybi obsah.

Odkud prichazime

Demokracie, kterou jsme po listopadu zacali vytvaret, byla ovlivnena celou radou faktoru, z nichz nektere byly mimo nasi kontrolu. Ridili jsme se priklady prvni republiky a zapadnich demokracii, ale po ctyriceti letech izolace nebylo vzdy snadne rozpoznat, co je a co neni dobry priklad. Meli bychom byt parlamentni demokracii nebo prezidentskou republikou? Mel by prezident hrat podobnou roli jako za prvni republiky? Meli bychom vzdy spolehat pouze na mechanismy parlamentni demokracie nebo spise na "dobry" cesky zvyk domluvit se za scenou, jako to cinila takzvana Velka Petka? Meli bychom mit jednokomorovy nebo dvoukomorovy parlament?

Ovlivnovalo nas tez dedictvi komunistickeho systemu. Uz samotna komunisticka ustava, kterou neslo hned predelat, byla napsana coby ustava parlamentni demokracie, kdyz se z ni odstranila ustanoveni o vlade proletariatu ci vedouci roli komunisticke strany. Zacali jsme tedy, chte nechte, se systemem instituci, ktere jsou typicke pro parlamentni demokracii.

Zpusob, jakym komunisticky rezim az do sveho padu fungoval, poznamenal i charakter demokratickych instituci. Zatimco v Madarsku a Polsku si komunisticke strany - diky postupne liberalizaci pomeru - vydobyly zpet urcitou legitimitu, Komunisticka strana Ceskoslovenska byla zcela zdiskreditovana. Reformni elementy z ni byly vymyceny hned po roce 1968; zustali jen neostaliniste a oportuniste. Ti druzi odesli hned po revoluci. Tak se KSC nemohla premenit v postkomunistickou stranu a sjednotit pak levou stranu politickeho spektra. Levice, ktere po ere normalizace temer nikdo neduveroval, tak zustala rozdelena na ortodoxni komunisty a celou radu malych levicovych stran. Trvalo temer sest let, nez se socialni demokracii podarilo sjednotit demokraticke levicove sily v jedne strane a vyhrat pro demokratickou levici zpet ono tradicni misto, ktere ji v ceske politice kdysi patrilo.

A pak tu byla federace a nestastny zpusob jejiho fungovani. Federalni shromazdeni bylo vlastne tremi parlamenty v jednom, nebot se o dulezitych vecech hlasovalo oddelene ve Snemovne lidu a v ceskych a slovenskych castech Snemovny narodu. Paralyza rozhodovani, ktera postupne dvouclennou federaci zachvatila, mela dulezity vliv na to, jakym zpusobem se formovala identifikace obcanu s demokratickymi institucemi a procesy. Kdyz dva silni muzi, Vaclav Klaus a Vladimir Meciar, v podstate za scenou dohodli rozdeleni federace, mnozi obcane si oddechli. Pojednou se zdalo, ze se dulezita rozhodnuti daji delat bez "zbytecnych" prutahu. Federace se sice rozdelila rychle a "civilizovane", ale demokracie dostala tak trochu ranu pod pas.

Ceska republika zdedila v dusledku rozdeleni parlament, ktery byl az druhou politickou ligou. Tento fakt - spolu se spatnou vzpominkou na Federalni shromazdeni - zpusobil, ze byl cesky parlament od pocatku vniman jako teleso plne parazitu a neumetelu. Samotni poslanci pak nanestesti tento dojem casto utvrzovali svym chovanim, k nemuz musime pocitat i opakovane schvalovani osobnich vyhod. Rozpad federace jenom posilil neuctu k pravu a ustave. Obcane se preci mohli opakovane presvedcit, ze politici mohou pravo volne ohybat a v pripade nouze zmenit ci obejit zakulisnim jednanim.

Politicke hriste

Ceska republika prevzala po CSFR vyhodu, ktere se prvni republice nikdy nedostalo. Nejen, ze je obklopena demokratickymi zememi, ale navic si mezinarodni prostredi jiz vytvorilo celou radu norem demokratickeho chovani. Da se dokonce tvrdit, ze vsechny postkomunisticke zeme, ktere se chteji stat cleny jiz existujicich zapadnich instituci, musi "hrat" na uzce vymezenem hristi narysovanem temito nadnarodnimi institucemi.

Tato skutecnost vsak vyvoj ceske demokracie ovlivnila jak pozitivne, tak negativne. Na jedne strane bylo a je jasne, jaka pravidla hry musi nase zeme respektovat a jake zakladni parametry musi dat svemu hospodarstvi a demokracii. Musi byt prijatelne pro exkluzivni "kluby", jejichz cleny se chceme stat. Na druhe strane takto narysovane "hriste" jeste vice redukuje nase chovani na pouhe formalni dorzovani pravidel hry. Nemotivuje nas prilis, abychom demokraticke hodnoty opravdu internalizovali, abychom se nejen jako demokrate chovali, ale demokraty i vnitrne byli.

Pad nepoliticke politiky

Urcity vliv na vyvoj politickeho systemu v zemi pak mely iluze nekterych byvalych disidentu, ze politiku bude mozne provozovat pomoci "nepolitickych", horizontalne organizovanych hnuti spise nez skrze strany. Odpor ke stranickosti a partajniceni byl po ctyriceti letech vlady jedne strany celkem pochopitelny. Zaroven se ale jednalo o urcite nepochopeni rozdilu mezi obcanskou spolecnosti a politickou spolecnosti. Navic, siroce organizovana hnuti byla idealnim nastrojem v boji proti komunismu, avsak vize budoucnosti potrebovala udernost a mobilitu politickych stran, vertikalne organizovanych a ideove soudrznych. Vaclav Klaus pochopil tuto skutecnost drive a jasneji nezli "disidentske" kridlo Obcanskeho fora, coz melo pro dalsi vyvoj v zemi celou radu nasledku. Volby v roce 1992 totiz neznamenaly jen vitezstvi technokratu nad humanisticky orientovanymi politiky, ale i vitezstvi vize rychle transformace, redukovane prevazne na ekonomicke aspekty a oklestene o duraz na budovani pravniho statu a obcanske spolecnosti.

Rozsahle prevody majetku a nakladani s nove vznikajicim kapitalem nebyly dostatecne regulovany pravem. To se nyni vraci jako bumerang v podobe nejruznejsich skandalu a - prenesene - v poklesu duvery obcanu ve smysl transformace.

Volby v roce 1992 vyustily nejenom ve vitezstvi pravicove koalice; znamenaly i fragmentaci levicove opozice. Koalice tak po ctyri roky vladla bez efektivni opozice, takze ji nikdo nenutil k zavadeni kontrolnich mechanismu. Politicka kultura v zemi zamrzla na urcitem bode. O nicem se prilis nediskutovalo. Vazne strety mezi koalicnimi partnery byly castejsi nez vazne strety koalice s opozici. Zbytecne polarizaci mezi koalici a byvalymi disidenty i ostatnimi politiky Obcanskeho fora, stejne jako polarizaci mezi efektivni koalici a neefektivni levicovou opozici, padly za obet nektere dulezite koncepty a instituce, jako napriklad obcanska spolecnost, decentralizace ci ombudsman. I prezident Vaclav Havel byl politiky ODS podezrivan, ze reprezentuje "prekonane" politicke zajmy, jejichz cilem je ruznymi mimopolitickymi zpusoby oslabit moc vladnich stran. Diskuse o techto konceptech tak byla zbytecne zpolitizovana jeste pred tim, nez mohla vubec vazne zacit.

Nedostatek spolecenskeho prostoru pro nepoliticke aktivity, v kombinaci s volebnim systemem pomerneho zastoupeni (ktery byl navzdory Havlovym namitkam prijat v roce 1990), mel pak na svedomi bytneni moci politickych stran. To, co zacalo jako v podstate spravny duraz na budovani zivotaschopnych politickych stran, vyustilo pri absenci obcanske spolecnosti do jisteho druhu partokracie. Bezduche partajniceni casto dominovalo a dominuje ceskemu politickemu zivotu.

S existenci senatu byly spojovany nadeje na omezeni stranictvi. Nanestesti prisly volby do senatu prilis pozde, v dobe, kdy volicovo znechuceni politikou prerostlo v apatii. Nejenze byl senat zvolen podle stranickych linii, ale nizka volebni ucast navic podemlela jeho legitimitu. Senatori jsou voleni na zaklade vetsinoveho systemu, takze by mely byt se stranami spojeni mene nez poslanci. Zda se ale, ze prinejmensim prvni Senat bude jen tezko plnit pozici rozvazneho, do jiste miry nadstranickeho arbitra.

Kde jsme, kam jdeme

Podivame-li se na makrouroven, ma nase zeme fungujici system demokratickych a trznich instituci. Hlavni makroekonomicke ukazatele jsou take vesmes pozitivni. Na mikrourovni najdeme spoustu mokvajicich ran a problemu. Nejde pouze o ekonomicke neduhy, jako jsou rozkradene banky, nedotazene ci zpackane privatizacni projekty, ci korupce. Jde predevsim o pretrvavajici nedostatecnost pravni regulace v mnoha oblastech a o neuctu k pravu.

A je zde i urcite oslneni z mnohobarevneho sveta, do nehoz se spolecnost vynorila po nekolikalete jizde transformacnim tunelem. Stare cernobile kategorie najednou selhavaji, ale my si zatim neumime poradit bez nalepkovani, kadrovani a slepeho partajniceni. Nedostatek tolerance je vsudypritomny: projevuje se v poklesle politicke kulture stejne jako v kazdodennim rasismu prumernych obcanu.

Sedm let po sametove revoluci si ceska spolecnost potrebuje odpovedet na to, jake ma byt jeji dalsi smerovani, co je jejim hlavnim organizujicim prvkem, jaka je jeji identita. Budeme muset ucinit veci, ktere jiz nekolik let odkladame: napriklad se podivat do tvare sobe samym prostrednictvim poctiveho zhodnoceni nasi vlastni historie. Nelze formulovat zivotaschopne vize budoucnosti, dokud jsme se nepokusili odpovedet na otazky nasi minulosti. Nelze opravdu vzit budoucnost do vlastnich rukou, dokud se poddavame falesnemu pojeti nasich dejin, podle nehoz jsme nebyli skutecnymi strujci sveho osudu, ale vzdy pouze "obetmi" nekoho nebo neceho jineho.

Tezko se staneme soucasti Evropy, k niz se tak deklarativne hlasime, pokud si na takove zakladni otazky neodpovime. Musime take vedet, co od Evropy vlastne chceme a co Evropa ocekava od nas. Prvni dva porevolucni roky byly venovany predevsim prebudovani politickych instituci, dalsi ctyri roky pak ekonomicke transformaci. Onech nekolik let, ktere nas deli od kyzeneho vstupu do EU, musi byt venovano predevsim transformaci pravniho systemu. A musime tez projit mentalni promenou, na kterou zatim jakoby nebyl cas.

Jan Culík | Department | Home