Zatimco ministr zdravotnictvi Jan Strasky dychal v Himalaji ridky vysokohorsky vzduch, zverejnil v zasmogovane nizinne Praze jeho tajemnik Miroslav Macek svou koncepci reformy ceskeho zdravotnictvi. Pozoruhodna byla prvni reakce medii a potazmo verejnosti: mnohem mene nez to, co je na Mackove koncepci noveho a co je i jejim prinosem, zaujal zpusob a cas jejiho zverejneni.

Takze pouze MF Dnes v prvni reakci sdelila, co Macek navrhuje noveho (tedy v nasich podminkach noveho): totiz, aby zdravotni pojistovny mely moznost stanovit pojistne v zavislosti na tom, jak je pojistenec ochoten sam preventivne o sve zdravi pecovat. Je to princip, ktery by mel byt pro vsechny prijatelnejsi, nez napriklad system individualnich uctu.

Ostatni media, namisto toho, aby se venovala podstate navrhu, soustredila se na vnejsi okolnosti Mackova pocinu: predevsim na to, ze Miroslav Macek navrh predlozil vic jako koncepci osobni nez ministerskou, ze s nim verejnost seznamuje ve chvili, kdy ministr sice muze z Himalaje komentovat deni mobilnim telefonem, avsak nic vic. Je jasne, proc takovy zajem: situace az prilis pripomina leto, kdy zatimco premier a predseda strany Klaus dychal pro zmenu alpsky vzduch, mistopredseda Josef Zieleniec uvolnil pro zverejneni jiz pred nejakou dobou konany rozhovor, kritizujici situaci uvnitr ODS.

V obou pripadech tudiz vyvolava takove nacasovani alespon nekolik otazek. Proc prave takhle? Komu to poslouzilo ci melo poslouzit - zajmu osobnimu ci obecnemu? Zabranili by snad nepritomni nadrizeni cinovnici zverejneni kritiky, respektive koncepce, takze bylo nutno ve verejnem zajmu vyuzit jejich nepritomnosti? Nebo naopak bylo vhodne jejich nepritomnosti vyuzit k tomu, aby oni sami nemohli na dalsim vyvoji deje tak snadno participovat? Mame nasadit naivni masku a rict si, ze v obou pripadech jde o pouhou a bezvyznamnou shodu okolnosti? A nebo jde o typicky projev sverazne ceske politicke kultury, na ktery si mame privyknout, jakysi "syndrom nepritomneho sefa"?

Nejhorsi na te posledni moznost je jednak to, ze bohuzel je docela pravdepodobna, jednak, ze az prilis pripomina vychodni politicke tradice, z nichz se tak uporne snazime vymanit. Nehlede na to, ze dohady o politickem zakulisi, ambicich akteruu deje a dalsich marginaliich nevyhnutelne zapleveli podstatu veci: napriklad vnitrni diskusi o stavu nasi nejsilnejsi strany nebo o kritickem stavu naseho zdravotnictvi.

Jan Culík | Department | Home