Vaclavu Havlovi velmi zalezi na jeho projevech. To se sice vseobecne vi, ale nasi lide je moc neznaji. Kdo si je precte v Literarnich novinach, sporadicky v Lidovkach nebo dodatecne v kniznich vyborech? Stalo by za samostatnou uvahu, proc ani media jim nevenuji vice pozornosti.

Je to paradox, nebo uz ceska tradice? Presidenta si prece dnes u nas lide povazuji vice nez kterehokoli jineho politika, a ani v cizine neni mnoho tak vazenych prvnich osobnosti ve state. S Masarykem to bylo trochu podobne. I k nemu, jako k dnesnimu prezidentovi, se chovala zdvorila ucta, casto i vic nez jen ucta, ale poslouchala se sotva na pul ucha.

Je to uz takovy nas hotovy obraz presidenta - filosofa na trunu: on je ten, kdo zastupne, jaksi za nas za vsechny drzi latku a dela si starosti o veci, ktere presahuji nas horizont, o mravni stav zeme predevsim. A my pak muzeme s o to lehcim srdcem hodit podobne starosti za hlavu. Prevlada totiz mineni, ze vest takoveto vznesene a ucene a moralni reci maji specialne nasi presidenti v popisu prace, a ze je to tak dobre. Na druhe strane vsak, at od nas nikdo neceka, ze bychom si je meli brat nejak prilis k srdci. Oni na tech Hradcanech patri ke dni svatecnimu, zdobi jej a posvecuji, my vezime ve vsednosti, pri zemi a to je zase nas udel.

Redakce Nove Pritomnosti se chce projevum Vaclava Havla venovat dukladneji: co je to vubec za zanr? Jak se v nich recnik ukazuje? Ke komu promlouva? Co a proc tematizuje? V tomto cisle se soustredime na nektere z jeho prvnich projevu, casto dosti osobnich, v nichz take sam pro sebe objevoval roli a odpovednost statnika. Priste se chceme stejne dukladne venovat tem projevum, ktere tematizuji celkovy stav tohoto sveta a moznosti lidske odpovednosti za nej. V nekterem z pristich cisel prineseme take lingvisticky rozbor presidentovych projevu.

Havel na hrad!

To bylo jedno z prvnich hesel Obcanskeho fora, a plakaty s nim - dost uz zazloutle - dodnes visi v nejedne dilne a kancelari. Videl jsem i takove, kde jakysi nadsenec rukou dopsal jeste pismenko, aby oslavil jeho naplneni: "Havel na Hrade". Jenze, zda se nam, tim veci nijak neskoncily, nybrz v jistem smyslu teprve zacaly. Prinejmensim pro Vaclava Havla. Tomu, co nasledovalo, co se s nim stalo mezi zvolenim a dnesnim prezidentstvim na Hrade, je venovan nasledujici clanek. Ma-li aspon trochu osvetlit zvlastni povahu prezidentskeho uradu na Prazskem hrade a tajemny proces, jimz se z obcanu stavaji prezidenti, musi zacit od Adama.

Kdyz se stal Masaryk prvnim ceskoslovenskym prezidentem, vstoupil jaksi nepozorovane do tradice ceskych panovniku. (Nedavno vysla popularni knizka o "Ceskych panovnicich" ma Masaryka dokonce na obalce.) Svoji roli pritom sehrala statopravni argumentace starocechu, ale mozna jeste vyznamnejsi byl prosty fakt, ze se usidlil na prazskem Hrade. Tak vyrazne kralovske sidlo mezi nebem a zemi totiz dnes nema zadny monarcha na svete a vedle Hradcan jsou treba Louvre nebo Hofburg jen procovskymi palaci mestskych zbohatliku. A presto se jim tamni prezidenti velkym obloukem vyhnuli, prave z vyse naznaceneho duvodu. Neco takoveho ovsem v Praze nikoho ani nenapadlo: predstavte si prezidenta treba ve Strakove akademii nebo - hruza - v Ceske sporitelne! Prave samozrejmost, s niz se Masaryk na Hrade usidlil a s niz to verejnost bez vyjimky nadsene prijala, usvedcuje obe strany z jakesi tiche dohody, ze tak to ma byt a ze tak to vsichni chceme.

Na jine zajimave dusledky teto pozoruhodne tradice upozornil uz Ernest Gellner: ze prezident je jaksi vynat z bezneho politickeho provozu a nad nim povznesen, ze prezidentsky urad ma u nas vzdy jen jedineho legitimniho kandidata a ze se od nej take ocekava, ze bude spis sam sebou, nez predstavitelem typickeho obcana teto zeme. Cesky prezident tedy neni pomazan a korunovan, jeho nastup se vsak nemuze obejit bez jakehosi obradu v katedrale (to vedel i Gottwald). Tam by treba francouzskeho republikana rozhodne vydesila podezrela blizkost korunovacnich klenotu. Co kdyby jednou nekoho napadlo otevrit ty dvoje kovane dvere ze Svatovaclavske kaple a vydat se nahoru po schodech...

Ale kdepak! To by si dal! Staci jen porovnat neslychane svizele a skandaly, od tricatych let suzujici britske nasledniky trunu - obycejne lidicky, ktere uz od detstvi nesnesitelne svrbi prave koruna na hlave a nuti pak ovsem stavet se na hlavu, jen aby se toho protivneho pocitu na chvilku zbavili. Eduardovi VIII. pani Simpsonova nakonec odpomohla, kdezto pani Diana, zda se, nepomaha. Proti tomu je prazske reseni proste genialni: prezident - ale na Hradcanech, koruna - ale za sedmi zamky. Jak uz to ale u takovych mazane genialnich reseni byva, na samu osobu rodiciho se prezidenta se pritom kladou nemale naroky. Mel by byt lidovy jako kral Jecminek, a pritom vzneseny jako Charles de Gaulle. Na rozdil od aristokratu, kteri "se uz rodi se stribrnou lzickou v ustech", jak rikaji Anglicane, neni na tuto novou pozici nijak vybaven a pripraven. Uz samy pruvodni a technicke okolnosti tohoto postaveni ho aspon zpocatku lekaji az desi: obrovske chodby a koberce, cestne straze, vlajky a ceremoniari, diplomate, vence a staticke povinnosti vseho druhu. Masaryk sam jeste pristoupil na jizdy na koni, ty ostatni nastesti uz pokud mozno redukoval a samotny Hrad s genialni pomoci Plecnikovou odmonarchizoval, zcivilnil a modernizoval. Benes si dal postavit docela utulnou vilku v blizke zahrade a nakonec Husak prosadil, ze muze bydlet nekde jinde. (To ani Svoboda jeste nesmel.) Co si ti vsichni pritom mysleli se uz nikdo asi nedozvi.

Jak tomu bylo s Vaclavem Havlem? Nekterych spise vnejskovych drobnosti si uz zlomyslni pozorovatele vsimli - treba delky kalhot pri prvni prehlidce cestne roty, jine se jaksi proslechly a vypravely dole v podhradi - treba povidka o kolobezce, nedavno ostatne uredne potvrzena, kdyz se kolobezka objevila na vystave hradnich automobilu. Na rozdil od svych predchudcu vsak Havel tento svuj prerod prubezne reflektoval a dokonce do jiste miry komentoval - s opravdovosti a uprimnosti, ktera je mu vlastni. Teto vzacne prilezitosti nahlednout do Hradu by bylo skoda nevyuzit. Podivejme se proto na nekolik Havlovych projevu z prvnich prezidentskych let, kde autor sam dava najevo, jak se krok za krokem stava prezidentem, a co to vsechno znamena.

Prvni fazi nesnadneho prerodu obcana v prezidenta dokumentuje podekovani za cestny doktorat Hebrejske univerzity v Jeruzaleme z dubna 1990. Havel tu dava zretelne najevo, ze se ve sve roli neciti tak uplne doma: "Silny pocit celkove nepatricnosti", "potreba vysvetlovat a obhajovat". Za touto "absurdni dimenzi" autor stale citi pritomnost "povedomeho pana", ktery tomu ucini razne pritrz, kdyz na chodbe zarve "budicek!". V teto souvislosti ovsem nemuze chybet ani Kafka, jemuz se Havel citi byt snad jeste blize nez obvykle - a popisuje to zcela presvedcive. Nicmene je tu drobny, lec dulezity rozdil: na rozdil od zememerice Havel na Zamku uz je. Jeste tu sice nezdomacnel, je si vedom, "ze do prezidentske funkce nepatri a muze z ni byt kdykoli pravem vypuzen", nicmene citi, ze je to pro dobry vykon teze funkce vlastne vyhoda. To vsechno je naprosto uprimne, jenze uz jsou tu i poradci a Havel si uvedomuje, ze snad "odkryl karty vic, nez by mel" a bude za to mozna i pokaran. Ale i to "ocekava a zasluhuje".

Takove az sarkasticke hodnoceni sebe sama byva sice znamkou charakteru a osobni velikosti, politikovi je vsak prisne zakazano - a to nejenom jeho poradci, nybrz z povahy veci same. Neni uz totiz jen sam sebou, nybrz take a predevsim zastupcem, predstavitelem a symbolem - i kdyby sebevice nechtel. Zejmena hlava statu je predmetem identifikace, ztotozneni poddanych - pardon, obcanu - daleko rozsahlejsi, nez je mu mile, a hlubsi, nez by se na prvni pohled zdalo. Prezidentem neni jen v nejakych "urednich hodinach", v zasedaci sini nebo pri televiznim projevu, nybrz bez prestani dnem i noci. Snad kdysi, kdyz mohl panovnik sundat korunu a v prestrojeni vecer proklouznout do podzamci, mohl si doprat chvilku, kdy byl jenom clovekem. Moderni politik, ktery se vyskytuje vzdycky jen v civilu, nic takoveho nema a mit ani nemuze. Jeho role je totiz nadmiru vazna a v nekterych zemich sice snese ledacos, rozhodne vsak zadne sprymy. Ty jsou s ni bytostne neslucitelne.

Tohle vsechno si Havel bezpochyby brzy uvedomil a projev v Jeruzaleme (podobne jako kolobezka) je jednim z poslednich pokusu na chvili z role uplne vyskocit a podivat se na ni, jako kdyby nebyla jeho. V dalsim kroku uz pujde jen o masarykovsky prisnou, vaznou reflexi. To neni jen uspech poradcovske pedagogie, nybrz dusledek menici se vlastni perspektivy: pohledu ze Zamku. Dokud se z hradu a zamku jeste skutecne vladlo, nez se z nich stala mista prepychoveho lenoseni, stavely se vzdycky na kopci. V nejhorsim pripade, kdyz zadny nebyl k mani, musela se postavit aspon vez. To melo zajiste i sve duvody obranne, ale nejenom ty. Z vysiny kopce nebo veze vypada totiz svet uplne jinak: je to jiny svet.

Svet obycejneho cloveka se vzdycky toci okolo kuchyne a jeho obzor konci protejsim panelakem, sousedovou garazi, v nejlepsim pripade stromy na zahrade. To snad jen lovec, namornik nebo kovboj ma svet podstatne sirsi - proto se tato povolani odjakziva tesila jakesi posvatne ucte. I vlastni kouzlo televize spociva hlavne v tom, ze jako iluzivni okno dava zapomenout na ubohost naseho skutecneho sveta a predstira vyhlidky temer neomezene. Dokud televize nebyla, mel jenom ponocny a hradni pan ten povznasejici nadhled pres desitky a stovky soukromych svetu v podzamci, jeden vedle druheho tvorenych domky, chlivky a zahradkami - a v kazdem z nich se odehrava nejake velice lokalni drama.

Tahle dramata dvorku, plotu, garazi a popelnic ze Zamku sice videt neni, zato je vsak videt jakysi celek a jeho makro-drama. Jednotlive osudy a epizody, pro prime ucastniky krajne zavazne, vypadaji z vysky dojemne podobne, truchlive stejne, az nakonec uplne splynou - podobne, jako se kraval a troubeni aut na dalnici zdalky sleva v jeden stejnomerny hukot. Vyhlidka z Hradcan nabizi tuto zkusenost v mire vrchovate, a ze ji davni obyvatele palace hojne uzivali, o tom svedci cetne arkyre, balkony a parkany, zejmena ve stredoveke casti. Co si z ni asi vzali sami pro sebe a pro sve vladnuti? Ke sluchu moderniho politika doleha toto vzdalene huceni v podobe tisicu dopisu a stiznosti, tisicu lokalnich dramat lidi, kterym neni pomoci.

Havel-dramatik musel byt uprimne zaskocen obradnosti a byrokraticnosti sveho uradu, na druhe strane pro pohled z vysky ho jeho predchozi zkusenost vybavila velice ostrym pohledem. Uz jeho divadelni hry totiz kazdodenni svet komunistickeho podhradi silne zobecnovaly, hledaly v nem charakteristicke, vseobecne sklony, a mely tak blizko k filosofii jisteho druhu. Proto jsou i v novem pohledu z Hradu od zacatku silne zastoupena temata mravni, zejmena tema nepravdy, svindlu a lzi. Kolem lzi a jejich dumyslneho maskovani se toci treba projev na svetovem summitu deti (New York, 30. 9. 1990): "Kolik zla se uz napachalo ve jmenu deti!"

Tady uz ovsem nemluvi jenom kritik a dramatik, ktery pozoruje a nahlas rika, co uvidel. Ze Zamku se ocekava vic: naprava, zasah nebo aspon pokyn k reseni. Proto v temz projevu Havel vzapeti mluvi i o nadeji, kterou cerpa z chovani deti samych: deti "usvedcily sve rodice ze lzi" a "probudily v nich jejich lepsi ja". Kdyby se takove veci vubec daly zakazat zakonem, melo by byt dospelym "zakazano ve jmenu deti a v jejich udajnem zajmu lhat, udavat, hrbit se a zrazovat", kdezto "vrahum a diktatorum" by melo byt zakazano "hladit deti po vlasech".

Hlubokou analyzu individualni i kolektivni nenavisti rozviji projev v Oslu (28. 8. 1990). Nenavist je tu predne videna jako aktivni protipol lasky, "konkretni vzedmuti duse", jehoz nejsou schopni lide "duti, prazdni, lhostejni". Jeji koren hleda Havel - ponekud hegelovsky - v neukojene potrebe uznani ci sebepotvrzeni, v "neprimerenem pocitu ukrivdeni", pripadne nevdeku. To, co zde chybi, je "pocit primerenosti", "smysl pro miru". Odtud se dostava k tizivemu problemu kolektivni nenavisti, nebezpecne hlavne proto, ze je "jakymsi trychtyrem, ktery do sebe posleze vsaje vsechny, kdo jsou disponovani k nenavisti individualni". To je nahled vskutku pozoruhodny, stejne jako popis spolecenskych vyhod nenavisti skupinove. Jak se v zaveru projevu autor vraci na politickou rovinu, zminuje jako prave seminko techto zhoubnych sil nekde v hloubi skutecnou historickou krivdu. A tech je ve Vychodni Evrope k dispozici libovolne mnozstvi: tezko najit jakoukoli skupinu, jez by ve sve historii nejakou nemela.

Vzhledem k tomu, co pak nasledovalo v Jugoslavii, byl projev o kolektivni nenavisti a potrebe nepritele vskutku prorocky. Snad jen vyklad nenavisti z pocitu neuznani a krivdy je prilis uzky: neni jeste vaznejsim pramenem nenavisti pocit zivotniho ohrozeni, ktery si pak jen hleda historicka zduvodneni? Kazde vedomi, individualni i kolektivni, je prece predevsim pritomne a ke svym historickym korenum se obraci, az kdyz uz je k necemu potrebuje. A nejspis jen pocit primeho ohrozeni dokaze mobilizovat tak strasne a totalni sily, jake se v jugoslavske valce potom projevily.

O mravnich tematech, jakkoli dnes zvlaste dulezitych, se ovsem obtizne mluvi. Kdo o nich chce hovorit, nema se totiz v moderni dobe o co oprit krome sve vlastni problematicke autority. Je-li to navic hlas ze Zamku, primo si koleduje o osvedceny return: a co vy tam nahore? co ty sam? Proto se Havluv kriticky pohled musi obratit i dovnitr, do "vlastnich rad", mezi ty, kdo ziji na zamcich. Tomu je venovana kodanska prednaska (28. 5. 1991), ktera tehdy vzbudila zaslouzeny ohlas. Je to zase pokus, videt vlastni situaci - tentokrat uz jasne cloveka na Zamku - s jistym odstupem ("jsa u moci, jsem si permanentne podezrely"), ale bez legrace. Havel si vsima prijemnosti, spojenych se zivotem politika, a vidi je jako pokuseni: opet jedno z jeho tradicnich temat. "Clovek, ktery zapomnel ridit auto, nakupovat, varit si kavu a telefonovat, neni totiz tymz, ktery to cely zivot umel. (...) Stava se zajatcem sveho postaveni, svych vyhod, sve funkce." Svetovy ohlas tohoto projevu bezpecne prokazal, ze tohle vubec neni problem specificky cesky, ale ze mozna jen ceskoslovensky prezident si tehdy mohl dovolit takhle mluvit o nahem krali.

Toto sve zvlastni postaveni mezi politiky Havel neprisuzuje nejakym osobnim prednostem, nybrz tomu, ze prisel do politiky jako outsider, a to jako intelektual. V prednasce k japonskym intelektualum (Tokio, 23. 4. 1992) premysli o tom, zda by z nouze, v niz se po padu komunismu dostali ve Vychodni Evrope k moci casto prave intelektualove, nemohla vyrust i nejaka ctnost. Poctive probira zname a mnohokrat publikovane namitky - amaterstvi, vahavost, nesrozumitelnost, neschopnost vest a ridit - prece se vsak snazi ukazat, ze proti nim stoji i jiste vyhody ci prednosti. "Jakysi novy vitr, novy duch" by mohli intelektualove do politiky vnest prave proto, ze vic a hloubeji rozumeji tomu, co se dnes na svete deje. "Soudoba civilizace se ocitla na velikem rozcesti" a politiky tedy ceka, ze budou muset hloubeji prozivat i "osud sveta". S tim vsak maji zatim nejakou zkusenost prave jen vedci, basnici, filosofove - zkratka intelektualove.

K tematu globalni odpovednosti a globalnich problemu, ktera potom v Havlovych projevech zaujima stale vyznamnejsi misto, bych se rad vratil jindy. Tento pokus o pochopeni geneze Vaclava Havla jako prezidenta bych chtel uzavrit tematem, ktere podle meho nazoru predstavuje dalsi prah jeho vyvoje. Je to tema cekani, casu a trpelivosti. V dekovnem projevu k Akademii humanitnich a politickych ved (Pariz 27. 10. 1992) Havel rozlisuje ruzne druhy cekani se zvlastnim zretelem k cekani na Godota. Takove neplodne cekani na "nejasnou zachranu zvenci" neni nadeje, nybrz iluze, "zaplata na diru v dusi". Jejim pravym opakem je pak schopnost neco delat bez ohledu na to, kdy anebo dokonce zda se to nejak vyplati. Delat veci, o nichz je clovek pevne presvedcen, ze jsou dobre samy o sobe - a pak uz jen verit, ze se snad jednoho dne ujmou. Kdy, to neni dulezite. Presto se Havel priznava, ze v dobe sveho prezidentstvi jaksi propadal omylu "zkazonosne nedockavosti soudobe technokraticke civilizace": "Myslel jsem si zkratka, ze cas patri mne. Byl to ovsem velky omyl. Svet, byti i dejiny maji svuj vlastni cas, do nehoz sice muzeme tvorive vstupovat, ale ktery nikdo z nas nema celkove ve svych rukach."

Take zkusenost, ze nic se zejmena v politice neda uspechat, si kazdy musi udelat zrejme sam. Ze dobry politik pracuje nejcasteji jaksi "do prazdna" a vysledku se malokdy docka, to je dalsi dulezity krok v genezi prezidenta. Snad bych si jen v teto souvislosti dovolil pripomenout vyznamne tema, jez v Havlove uvaze chybi. Trpelivemu politikovi poskytuje evropska tradice vyznamnou pomoc, totiz duveru v instituce. Jakkoli to pro cloveka s zivotni zkusenosti komunismu zni primo absurdne, prece jsou to predevsim instituce, o nez se svobodne zrizeni spolecnosti vzdycky opira. Pres vsechnu svoji tezkopadnost, tupost a ztrnulost jsou totiz prave ony misty, kde se strada zkusenost generaci a kde se soustavnym napravovanim omylu muze budovat cosi jako prakticka moudrost.

Jako lidska dila nejsou jiste zadnymi idealy: jsou tu jen proto, abychom my obycejni a krehci smrtelnici meli co trpelive kritizovat a zlepsovat. Ztuhnou-li tak, ze to uz nedokazi, musi jiste pryc - ale teprve v okamziku, kdy mame k dispozici lepsi. Zivot bez instituci, to jest v hole alternative mezi nedockavym lamanim pres koleno (pripadne pres mrtvoly) a hrdinskou praci pro nekonecno (pripadne pro Godota), to neni zivot pro lidi.



Jan Culík | Department | Home