My z Cernina je vesmes smutnou cestou po prumeru diplomacie CSSR. Byvaly namestek ministra zahranicnich veci a velvyslanec ve Washingtonu a Bonnu, Dusan Spacil, je nereformovatelny komunista. Nenechava ctenare na pochybach o svem postoji. Uz na prvni strance tohoto rozvlekleho dila autor pise o polistopadove ere, ktera "objektivne z hlediska historie znamenala docasne zastaveni... vyvojoveho procesu (od kapitalismu k socialismu) a byla ne revoluci (sic), ale kontrarevoluci."

Spacil priznava, ze uvital sovetskou vojenskou intervenci v srpnu 1968. Kdyz videl z okna sveho modranskeho bytu na zbraslavske silnici dlouhou snuru tanku, jeho prvnim pocitem bylo ulehceni, ze napjata situace skoncila: "Okamzite jsem vedel, ze musim na ministerstvo." Avsak spravne predvidal, ze "u vetsiny Cechoslovaku jiz SSSR nebude povazovan za pritele, ale za agresora."

Druhy den uz videl situaci ponekud jinak: "Citil jsem se Cechem, a vedel jsem, ze cesky narod tuto pomoc neprijme." Dokonce udajne rekl sovetskemu charge d'affaires Udalcovovi, ktery se dostavil na "zamini" s prvni demarsi o nepratelskem prijeti sovetskeho vojska Prazany: "Ivane Ivanovici, myslim, ze jste udelali osudovou chybu." Udalcov pry mlcel.

Kratce pote Spacil jel jako clen cs. delegace na zasedani Valneho shromazdeni OSN lodi "France" z Cherbourgu do New Yorku spolecne se sovetsko-beloruskou delegaci: "Nalada nebyla nejlepsi..., rozumeli jsme si vsak. Casto jsme sedeli na horni otevrene palube a potichu zpivali ruske a sovetske pisne. Nasi spolucestujici - Americane, Francouzi, Nemci a jini cizinci o nas vedeli, ze jsme z Ceskoslovenska a divili se, ze se po 21. srpnu pratelime se Sovety. Nam to vsak bylo jedno. ja osbne jsem vzdycky citil, ze Soveti mi byli blizsi, nez jakykoli zapadni cizinec." V OSN mel Spacil za ukol prerusit jednani, kdykoli padla sebemensi zminka o sovetske okupaci CSSR. Po navratu do vlasti Spacil inicioval obnoveni SCSP na ministerstvu. Jednou z jeho prvnich akci byla pratelska navsteva u sovetske posadky nove dislokovane v Milovicich.

Spacil obdivuje Vasila Bilaka, ackoliv "je pravda, ze byl impulsivni a nekdy podlehal emocim, avsak... to nebylo vetsinou na skodu veci"... "Rad jsem rovnez chodil k Lenartovi... Povazuji za stesti, ze v dobe, kdy jsem byl namestkem, byl mym ministrem soudruh Chnoupek... Velmi jsem si vazil prezidenta Husaka a predsedy vlady Strougala."

Postrehy ze sedmileteho pobytu s. Spacila v Bonnu obsahuji dokonce i par zajimavosti: napr. o jeho dost spatnych vztazich s madarskym velvyslancem Imre Horvathem, ktery "byl zkusenym politikem a mel za sebou i staz nekolika let odpovedne prace ve stranickem aparatu. Po rozhovoru s nim jsem vsak citil, ze si nerozumime, a ze Imre hovori jazykem, ktery mi byl cizi, jazykem, ktery se stal obecnym dnes po zmenach, ke kterym doslo po 17. listopadu roku 1989."

Spaciluv pristup k spisovatelum nebyl o nic lepsi. O Pavlu Kohoutovi pise, ze zklamal jeho generaci "zradou na idealech". A o Vaclavu Havlovi: "Jeho hry a knizky se mi proste nelibily a svou vulgarni absurditou mne odrazovaly a nepovazoval jsem je za velkou literaturu...." S tvorbou sveho nastupce v Bonnu, Jirim Grusou, se s. Spacil nikdy nesetkal a a mysli si, "ze krome uzkeho kruhu nasich emigrantu ho v Nemecku nikdo neznal".

(ngl)