Diky predvolebni kampani tak pozname ty, kdo usiluji o prizen obcanu a kdo chteji ve state vladnout. Krome toho je vsak na miste polozit si take otazku po povaze samotne statni moci, ktera je predmetem politickeho boje. Takova otazka muze mnohym pripadat nedulezita, banalni a zbytecna. Vzdyt prece volby jsou u nas demokraticke a ustavni organy jsou utvareny na principech omezene a delene moci. Stat reprezentuje prezident, ktereho nam leckde ve svete mohou jen zavidet. Dokonce se zacina projevovat i nezavisla justice, jejiz do budovani je spise ukol pro pristi generaci.

O to prekvapivejsi je vsak zjisteni, ze mezi obcanem a orgyny statni moci stale jakoby pretrvavala neduvera. Musime se proto ptat, jsme- li pritom toliko objekty docasnych zachvevu starsich vrstev nasi vlastni politicke minulosti nebo jestli se jedna o jev obecnejsi, prekracujici ramec jednotlivych politickych rezimu.

I dnes se obcan ve vztahu k suverenni moci mnohdy citi jako podrizeny, podradny element, ktery navic chovani statniho aparatu vubec nerozumi. Hruza z byrokratickych procedur a styku s urednictvem je nejspis kazdemu z nas velmi dobre znama, a to nejen jako oblibene tema ci metafora svetove literatury tohoto stoleti. Statni moc se sice v nasem kazdodennim zivote neustale projevuje, ale presto nam casto zustava cizi, neproniknutelna a nedosazitelna. Suverenita statni moci se v moderni dobe stala jakymsi zdanlive presaznym principem, buzkem, ktery po nas chce, abychom se mu neustale klaneli. Zda se pak, jakoby se svobodna spolecnost od nesvobodne odlisovala pouze v tom, ze obcane nejsou k tomuto klaneni bezprostredne nuceni.

Suverenni moc se v moderni dobe neustale snazi prerust a pohltit obcanskou autonomii, od ktere mel byt puvodne donucovaci aparat liberalniho statu odvozen a ze ktere take mel cerpat svou legitimitu. I v ustavne liberalnich rezimech jsme tak dnes svedky toho, jak se moc prostrednictvim nejrozmanitejsich regulativnich mechanismu snazi obcana stale vice kontrolovat, vychovavat ho a dohlizet nad nim. Moderni stat, jak rika filosof Michel Foucault, se stava statem pastoracnim. Tato zasadni promena mimo jine znamena, ze hranice mezi svetem soukromym a verejnym se stira, ba mizi.

Pastoracni stat je statem, ktery jiz neni budovan jako jedna ze socialnich organizaci, jez ma zajistovat svobodu a stabilitu obcanske spolecnosti. Nejvetsim nebezpecim, ktere plyne z moci takovehoto statu, je hrozba, ze se staneme zcela zavislymi na jeho organizaci. Obcanstvi proto dnes neni mozne chapat jen jako moznost polurozhodovat v parlamentnich volbach o tom, kdo bude vladnout, ale krome jineho take jako trvalou vyzvu k obrane proti stale dokonalejsim technikam statniho dohledu nad zivotem jedince.