Podvakrat jsme se v letosnim lete-nelete zabyvali hranicemi a mezemi. Neuniklo nam, jak dulezite bylo prostorove vymezovani pro existenci cloveka jednotliveho i kolektivniho. Uz tehdy jsme si vsimli, jak otazky exteritoriality a interitoriality, vnejsku a vnitrku, periferie a centra jsou k neoddeleni, a jak to nas jazyk a nam zname jazyky reflektuji. (Dolozeno to bylo na-pr. na prastare souvislosti slov mez a medium, medialni.)

Takze neprekvapi, ze i slovo stred tuto dulezitost spolunese. Ilustrovat to muze napriklad jeho odvozenina srdce - jeho zaklad (puvodne serd-) sdilime s radou neslovanskych Evropanu (pro srovnani treba recke kard- nebo latinske cor-).

Ale my bychom se chteli dnes stredem zabyvat co nejaktualneji. V poslednich letech jsme se s nim u nas casto setkavali v kontextech politickych. Pripomenout to stoji za to uz proto, kolik medialni pozornosti se politickemu stredu venovalo, a jak maly uspech na politickem nebi zaznamenal. Stala se tu nejaka chyba? Muze za to nekdo ci neco? Slovo, program, nebo lide, kteri za tim stali?

To je na uvahu pro politology, mozna i historiky; domnivam se vsak, ze i vyznamova analyza slova muze prispet. - Pojem politickeho stredu pro nazornost vyuziva prostorove orientace pravo-leve. Traduje se, ze toto rozlisovani se vzilo podle usazeni predstavitelu opozitnich sil ve francouzskem Konventu; napravo (z hlediska predsednictva) zasedali zastanci provilegovanych, odpurci zmen atd. Politicky stred se v modernim spolecenskem a politologickem pojmoslovi odviji z teto distinkce jako to, co se nachazi mezi levici a pravici.

Vymezit programovy obsah stredu tedy nelze bez vymezeni obsahu pravice a levice. To vsak neni tak docela jednoduche. Tradicne se obsah pravosti a levosti lisi podle dichotomii vyplyvajicich z rozvrstveni spolecnosti (bohati - chudi, provilegovani - neprivilegovani) a zajmu na jeho zachovani nebo zmene (konzervativni - radikalni). Zvlaste posledni distinkce pak zpusobuje vyclenovani takzvanych kridel a stredu i uvnitr jednotlivych politickych stran a hnuti, lhostejno zda pravicovych ci levicovych. V podobnem duchu se "pravo-leveho" liseni zacalo uzivat i v kulture (tradicionalismus - moderna).

Avsak s clenenim na "pravo" a "levo" se zvlast v poslednim stoleti spojuji dichotomie dalsi, napr. podle vztahu k roli lidske individuality (liberalismus - kolektivismus), etnicity (kosmopolitismus - nacionalismus), zakona (az po krajni vymezeni anarchie - diktatura), nekdy dokonce i nabozenstvi, vposledku podle vztahu k zivotnimu prostredi, a tradicne ovsem podle usporadani hospodarskeho a vlastnictvi vyrobnich prostredku (kapitalismus - socialismus). Tyto distinkce se casto misi (vzpomenme na Capkuv Apokryf, kde na levici stoji ten, kdo "rika, ze se musi bojovat za chudaky a otroky", a na pravici, "kdo bojuje za svuj narod"); navic se hodnoceni nekterych proudu muze zmenit (liberalove byli driv pocitani k levici, dnes spis napravo).

A to neni nic proti tomu, co s pravicovosti a levicovosti (obecne i ve svem vlastnim hnuti) udelala marxisticka ideologie, ktera s konkretnimi obsahy techto pojmu nakladala jako s nafukovaci matraci. Navic ovsem jejich vnimani a povedomi o nich hluboce deformovala, samozrejme predevsim ve vedomi tech, kteri v pomerech podle ni usporadanych museli desitky let zit.

To vse ukazuje, jak nesmirne obtizne bylo po padu komunismu najit, vymezit a pojmenovat program politickeho stredu, a navic pro nej ziskat volice. Stred se mohl definovat spis tim, co odmital: umirnenosti proti radikalismu, "slusnosti" proti extremismum, realismem proti iracionalnim touham nebo populistickemu slibovani... Ale to mu k uspechu stacit nemohlo; prinejmensim uz proto, ze na tyto programove hodnoty nemel monopol. Nabizel neco, co se prilis jaksi rozumi samo sebou; ale volic vetsinou ocekava neco navic.

Utechou muze byt, ze za to nemuze jen zjitrena poprevratova doba. Jde o jev obecnejsi. Staci pohlednout do spolkoveho Nemecka, kde roli strany stredu hrali Svobodni demokrate: ti prece meli vzdycky nouzi o volice, a dnes temer hynou na ubyte. A abychom nezustavali jen v soucasnosti - vzpomenme na Masarykovy pokusy s realistickou stranou. Ta prece mela hrat roli strany stredu, nesouci program zdraveho rozumu, uvazliveho obcanstvi atd. Pritom uz za Rakouska se Masarykovi dostalo mandatu dik osobnim vlastnostem, nikoli realisticke strane; a po vzniku republiky pokus o oziveni realistickeho programu zkolaboval uplne - navzdory Masarykove temer absolutni autorite.

Stred v politice lze asi tezko naplnit konkretnim programem; je spis vzdy spise vyslednici vyvazovani protilehlych sil; a ma-li jakysi stredovy proud v politice prece pusobit, pak jej ponesou vzdycky spis jednotlivci s autoritou, nez strany.

Mozna se toto tema tyka i blizkych senatnich voleb.

Jan Culík | Department | Home