Hned po vybuchu v Cernobylu se ve mne tehdy ozvalo botanicke povedomi: pelynek cernobyl: Zalistovala jsem pak Zjevenim svateho Jana a nasla: "I zatroubil treti andel. Tu spadla z nebe velika hvezda, horici jako pochoden. Spadla na tretinu rek a na prameny vod. A jmeno te hvezdy zni "Pelynek". I stala se tretina vod pelynkem, a mnoho lidi pomrelo z te vody, nebot zhorkla."

Dnes, kdy si mam nekdejsi prozitek Cernobylu zpritomnit, listuji pro zmenu svymi versi z te doby. V Osloveni Karla Hynka Machy ctu:

Tvar strachu do truchlorousky

se otiskla. Jsi bez lena,

zem rodi chrome kolousky,

zem nema uz byt zelena,

a co kdyz jeste o delbuch

valky se zrani? Tresk a spad.

Zas hasit pozary! Dej Buh,

at ani nam strach neda spat.

Nemuze travou zarust vztek?

Cisty snih lezet na blate?

Hvezdy ti horknou na ustech.

Popel pelynku zaval te...

A v dopise Jirimu Ortenovi:

Jsou vsak i jina slova, co oslovi nas ukosem,

slova-skutky, jez neunesou prazdno. Kosti

tizive, i kdyz krehke. Krehkost, uzkost. Jsem,

jsme z nich, a obnazenych. My se pozemskosti

div neudavili, bratricku, my hladovi hosti, zel

(uz ta chut - potmechut mladi; pelynku?, ci mlici?)...

My vime, jak krehkost boli. Jak v ni hloda kostizer,

dna (vsedni den).

A uzkost!

Tu kost

vzprici

v nas dokonce i laska. Je uzkost, kde neni sir...

Stacilo mozna ocitovat jen zaver, kde "je horka hvezda,< jejiz jmeno je Pelynek", cituji vsak obsirne proto, ze nejen ta posedlost pelynkem, ale hlavne ta uzkost u me prevladla nad vsemi pocity. Byla to i uzkost z bezstarostnych matek, neslysicich skryta varovani a vystavujicich deti neprirozene krasnemu pocasi,i uzkost z toho, co se deje tam kdesi u sameho vybuchu, a z budoucnosti a z chlacholivych lzi, jimiz nas ohlupovala vladnouci moc. Ostatne pri zverejneni machovske basnicky i zmenili, jiste ne nahodou, "spad" v "snad"... Ze soudruzskeho nebe k nam prece nemohlo prijit nic spatneho, ani smitko nesene vetrem, natoz spad!

Vlastne ode me tehdejsi uzkost jeste neodesla.

Jan Culík | Department | Home