SPD by mela jasne rici, co chce v Nemecku zmenit a co nechce zmenit

Nemecka socialni demokracie prosla v posledni dobe dvema sokujicimi zazitky. Jednim byla navsteva predsedy britske Labour Party Tonyho Blaira, druhym necekane velky uspech ceskych socialnich demokratu v cervnovych volbach. Ceska republika uspesne prechazi - jak dosvedcuje nedavny posudek OECD (Organizace pro ekonomickou spolupraci a rozvoj) - od planovaneho k trznimu hospodarstvi. Ackoli ve starych spolkovych zemich je trzni hospodarstvi pevne zakotveno, pet novych zemi prodelava, i kdyz za jinych podminek a predpokladu, obdobny vyvoj. A je to tento transformacni proces, ktery ma svuj podil na soucasne hospodarske situaci v Nemecku, a tudiz i na situaci politicke. To se pochopitelne odrazi i na problemech, s nimiz se musi vyporadat socialni demokracie jako nejsilnejsi opozicni sila.

Jinde socialni demokrate vitezi, v Nemecku spi

Nemecko se dnes nachazi ve velmi kriticke fazi. Navenek bojuje o zachovani predniho mista ve svetovem hospodarstvi, vnitrne je zadluzeno, nikoli jen po krk, ale jiz pres bradu, rozpocet je nevyrovnany, statni dluh postihne nekolik pristich generaci a socialni rovnovaha je rozviklana. Je to vysledek ctyr volebnich obdobi spolecneho vladnuti Krestanskych demokratu (CDU), sesterske bavorske Krestanskosocialni unie (CSU) a Svobodnych demokratu (FDP). Mela by to tedy byt idealni prilezitost k viteznemu nastupu parlamentni opozice. Bohuzel tomu tak neni. Bohuzel proto, ze - jak rekl sam spolkovy kancler Helmut Kohl - podminkou fungujici demokracie je silna opozice. Pohled pres vychodni hranice do Cech ukazuje, ze opozice muze byt az prilis silna. Naproti tomu v Nemecku je prilis slaba.

Byly casy, kdy bida socialni demokracie byla vicemene vseevropska. Kdy socialisticke strany seriove prohravaly volby v nejruznejsich zemich. Toto obdobi minulo. Ve Svedsku, v Holandsku, v Recku jsou socialni demokrate opet u moci a vitezstvi Labour Party v blizicich se volbach ve Velke Britanii je nanejvys pravdepodobne. Pritom situace techto stran casto neni prave snadna. Ve Svedsku a v Holandsku byli paradoxne socialni demokrate nuceni omezit a pristrihnout do unosne miry socialni sit, jelikoz si hospodarstvi dosavadni rozsah jiz nemohlo dovolit. G”ran Persson ve Svedsku a Wim Kok v Holandsku provedli presne to, co Nemecko musi v soucasne dobe rovnez realizovat: reagovat na otevrene svetove trhy a na globalizaci hospodarstvi. V obou skandinavskych statech se to obeslo bez socialnich nepokoju. V jmenovanych zemich socialni demokrate ovsem dokazali, ze jsou schopni se zbavovat ideologickych zatezi a resit problemy pragmaticky, v zajmu vsech.

Slozitejsi problemy, nakupene za vlady Maggie Thatcherove a jejiho dedice Johna Majora, museji resit britsti labouriste. Mlady, dynamicky Tony Blair ovsem vyradil ze stranicke politiky ruzna kridla a kridelka, zbavil stranicky program prekonane ideologicke zateze, vyvazil vztah strany k odborum, prosadil realisticky hospodarsky program a dal i jinak jasne najevo, ze ma v Labour Party rozhodujici slovo. Tomu odpovidala i pozornost, jakou mu behem navstevy v Nemecku venovali vedle vlady i predstavitele hospodarske sfery. Blair nasel vetsi odezvu u podnikatelskych svazu nez u vedoucich funkcionaru "bratrske" strany.

Trojice neni vzdy svata

Nic srovnatelneho v nemecke socialni demokralcii neexistuje. Ani programove, ani personalne. Od doby Willyho Brandta vystridala SPD celou radu predsedu a kandidatu na funkci spolkoveho kanclere. Byli to: Hans-Jochen Vogel, Johannes Rau, Bj”rn Engholm, Rudolf Scharping a dvakrat Oskar Lafontaine - jednou jako kandidat na kanclerstvi, dnes jako predseda strany. O vsech se da rici, ze z toho ci onoho duvodu ztroskotali. Ani posledni, nyni uradujici predseda Lafontaine, dosud neprinesl to, co se od neho ocekavalo - jasnou programovou linii a pevne vedeni.

V SPD jsou dnes tri prominentni osobnosti, ktere v te ci one mire ovlivnuji politiku strany. Trojice ve vedeni SPD neni nic noveho. Byly doby, kdy v cele strany, tehdy vladni, stali vedle sebe Willy Brandt, Herbert Wehner a Helmut Schmidt. Rozpory (i osobni antipatie) mezi nimi nebyly tajemstvim. Presto existovala jasna linie vedeni SPD. Zajmy strany a zajmy moci - se vsemi nutnymi kompromisy - staly na prvnim miste. I po te, co Brandta ve funkci spolkoveho kanclere vystridal Schmidt, akceschopnost SPD trvala dale, i kdyz solidarita vedeni jiz byla narusena. Ackoli Brandt oficialne odstoupil pro aferu Guillaume (odhaleni agenta NDR v jeho tesne blizkosti), je verejnym tajemstvim, ze ve skutecnosti tak ucinil zejmena na nalehani Herberta Wehnera. A ani Helmut Schmidt neztroskotal v prvni rade na odchodu liberalu z koalice, ale na predchazejicich rozporech ve vlastni strane, nebot pro jeji ideology byl kancler prilis pragmaticky. Schmidtovym odchodem zacal postupny upadek SPD.

Formace trojsprezi byla dosud v dobre pameti. Snad to chtela SPD pred minulymi volbami zopakovat. Tentokrat to vsak bylo spis vychodisko z nouze. Byla to trojice Oskar Lafontaine - Gerhard Schr”der - Rudolf Scharping. Ruznost nazoru a povah techto tri byla prilis silna a snaha je prekonavat prilis slaba, nez aby presvedcili volice o silnem a cilevedomem vedeni. Volby skoncily porazkou. Take vsechny pokusy sjednotit se po prohranych volbach ztroskotaly. Primeri narusoval zejmena Gerhard Schr”der, suverenni ministersky predseda v Dolnim Sasku, muz, ktery jde cilevedome po moci. Rudolf Scharping byl prilis nerozhodny a slaby na to, aby prosazoval sebe a jakoukoli linii. Do funkce predsedy byl zvolen tesne, pouze tretinou celkoveho poctu hlasu.

A tak doslo na poslednim sjezdu strany k necekanemu prevratu, rovnajicimu se temer puci: aniz to bylo na programu, hlasovalo se o predsedovi a na misto Scharpinga byl - po svem temperamentnim projevu - zvolen Oskar Lafontaine.

Ruda a rudozelena alternativa

Nelze ovsem opominout objektivni problemy nemeckych socialnich demokratu. Jejich situace je jina nez ve Svedsku, Holandsku ci Velke Britanii i jina nez v Ceske republice. SPD je cinna ve sjednocene, ale zaroven rozdelene zemi. Vychodni Nemecko je i sest let po sjednoceni do znacne miry cizi teleso ve Spolkove republice. Krestansti a Svobodni demokrate vstrebali odpovidajici strany Narodni fronty byvale NDR, ktere se tim staly soucasti velkych celonemeckych stran. Socialni demokrate se museli teprve etablovat jako nova strana. A zatimco CDU a FDP nemely na vychode napravo od sebe silneho soupere, postkomunisticka PDS (Strana demokratickeho socialismu) byla a je konkurenci SPD na levem kridle. SPD je vsak oproti PDS znevyhodnena, protoze jako celostatni strana je zavisla predevsim na volicich v zapadni casti zeme. Proto si musi na vychode pocinat nanejvys opatrne. Pripadne zisky tady by mohly znamenat daleko vetsi ztraty v zapadni casti. SPD tedy prilis nemuze odcerpavat hlasy nespokojenych vychodnich Nemcu, a to se projevuje v narustu hlasu pro PDS.

PDS pro socialni demokraty jako mozny koalicni partner neprichazi v uvahu. Tato strana se dosud nevyrovnala se svou minulosti - v jejich radach jsou vedle reformnich komunistu dosud i komuniste stareho razeni. Spoluprace s ni nutne znamena ztraty hlasu na zapade. PDS, ktera se v dohledne dobe sotva dostane nekde do vlady, muze navic populistickymi sliby a hesly ziskat nespokojenou cast vychodonemeckeho obyvatelstva, nehlede k disciplinovanemu jadru byvale SED. SPD vsak dosud nenasla program, ktery by zohlednoval specificke problemy vychodnich zemi a ucinne konkuroval PDS. Naznaky nekterych vychodonemeckych socialnich demokratu, pripoustejici levou koalici s PDS, oslabuji socialni demokraty celostatne.

Stejne jako CDU/CSU nemuze vladnout sama a s nejvetsi pravdepodobnosti ani v pristich volbach nedosahne absolutni vetsinu, potrebuji i socialni demokrate koalicniho partnera, chteji-li se dostat k moci. Jako nejpravdepodobnejsi se v soucasne dobe pocita se stranou Zelenych. Nazory se vsak rozchazeji v otazce, ma-li se do volebniho boje jit jiz predem s jasnym koalicnim zavazkem, nebo jen s vlastnim programem a jednat o mozne koalici az podle vysledku voleb a podle postoje druhych stran, predevsim Svobodnych demokratu. Ve spolkovych zemich, kde rudozelene koalice vladnou, jsou zkusenosti ruzne. Vyvozovat z toho zasadni zavery pro celostatni volby tudiz nelze.

SPD a federalismus

Urcite problemy ma SPD take se svou politikou ve Spolkove rade. V teto rekneme druhe komore se hlasuje podle spolkovych zemi, a zeme, kde jsou ministerskymi predsedy socialni demokrate, tam maji vetsinu. Vladnou ovsem v ruznych koalicich - se Zelenymi, s liberaly i s protestni stranou, ktera nepatri do zadneho "tabora" (v Hamburku), a v Berline dokonce ve velke koalici s CDU. Maji-li koalicni strany ruzne nazory, prislusna vlada se zdrzi hlasovani. Jelikoz zeme maji sve specificke problemy a vlady musi jednat podle toho, neodpovida hlasovani te ktere zeme ve Spolkove rade vzdy celostatni politice strany, k niz ten ci onen ministersky predseda nalezi. To ovsem neplati pouze pro SPD. Prehlasuje-li Spolkova rada navrh zakona, projednava se ve smirci komisi, kde se zpravidla dochazi ke kompromisu. Podle vedeni SPD vsak socialnedemokraticti ministersti predsedove nevyuzivaji dostatecne svych moznosti prosadit stranickou linii. Na druhe strane jim ovsem z pochopitelnych duvodu vytyka vlada, ze delaji ze Spolkove rady nahradni opozici.

Solidarita na oltar populismu

Jednim z tradicnich hesel socialni demokracie je SOLIDARITA. Ale prave ta se v poslednich letech v teto strane postrada. Tezko by se nasel problem, k nemuz by celni i mene celni funkcionari strany verejne nevyjadrily sve protichudne nazory. Nejde tu o vnitrostranickou diskusi, ktera je nutna, ale o profilovani jednotlivych osob na ukor strany. Jsou silne osobnosti i skupiny uvnitr SPD, ktere tyto vady vidi a kritizuji. Mnohe kriticke pohledy v teto analyze vychazeji prave z pohledu socialnich demokratu. Na jedne strane mladych, kteri se nechteji spokojit s pouhou negaci politiky vlady, ale i starsich, kteri maji zkusenosti z drivejsich casu Brandta a Schmidta.

A jiste neni znamkou solidarity, kdyz predseda strany, Lafontaine chce pro uspory v socialni sfere obetovat vysady pristehovalcu z vychodni Evropy. Je to podobne populisticky pristup, jaky socialni demokrate vycitaji konzervativcum. Predseda SPD vubec casto rika - byt i spravne - nazory nespravnou formou a v nevhodne dobe. At jiz to bylo odmitnuti zkracovani pracovni doby pri zachovani plne mzdy, nebo obavy z hmotneho zatizeni Nemecka v dusledku sjednoceni. "Copyright" na solidaritu s vychodnimi Nemci takto ziskal Kohl a jeho strana.

V dnesni situaci je malo uzitecne obecne prohlaseni, ze "Rada SPD (nejvyssi organ strany mezi sjezdy) podporuje usili parlamentniho klubu SPD a zemi ve Spolkove rade, vedenych socialnimi demokraty, organizovat politiku obnovy a duvery". Je to prazdna frazeologie, ktera sotva nadchne potencialni volice. Cennejsi je doporuceni jednoho ze zkusenych funkcionaru strany: "Strana se musi zbavit opozicni mentality, nesmi se vyhnout treba ostrym vnitrostranickym konfliktum a musi dospet k jasnym vypovedim o tom, co se musi zmenit a co se zmenit nesmi."

Se znacnym zpozdenim - az v cervenci, pote co vlada jiz davno predlozila sve navrhy uspor a dala je schvalit Spolkovym snemem, zacala SPD pripravovat svuj vlastni program uspor. Predseda strany Oskar Lafontaine v nekolika projevech a novinovych clancich vyslovil radu tezi ke globalizaci hospodarstvi a strukturalnim zmenam. Zustava ovsem opet jen pri obecnostech, bez konkretnich zaveru a programovych smernic.

V zahranicni politice zaujima SPD podobne pozice jako Kohlova vlada. Ovsem i zde to byl Oskar Lafontaine, ktery se profiloval tim, ze zpochybnil moznost zavedeni spolecne evropske meny dle maastrichtskych dohod. Jeho prohlaseni ostre kontrastuje se zasadovym postojem kanclere Kohla, jednoho z nejvyznamnejsich a mezinarodne respektovanych sloupu evropske jednoty.

* * *

V soucasne dobe malokdo pochybuje o tom, ze Helmut Kohl se bude uchazet o kanclerstvi i v pristich volbach. Vzhledem k chybejici alternative je zmena v cele Nemecka, nedojde-li k dramatickemu vyvoji, spise nepravdepodobna. Z evropskeho hlediska se zda byt Kohl nenahraditelny a na strane socialnedemokraticke opozice se odpovidajici nastupce nerysuje. Co by jeho dalsi vitezstvi znamenalo pro vnitropoliticky vyvoj, jehoz demokraticnost zarucuje mimo jine stridani vlad a opozic, to je jina otazka. Pro socialni demokraty dnes vsak sotva utecha.

BEDRICH UTITZ

Jan Culík | Department | Home