Se skromnou pychou, da-li se tak rici, predvadi Antje Vollmerova, mistopredsedkyne Spolkoveho snemu, reprezentantka strany Sdruzeni 90/Zelenych, navstevnikovi svou hezkou kancelar s pohledem na Ryn. A hned nato ukazuje s nelicenou radosti knizku, kterou prave obdrzela z nakladatelstvi: Orpheus und Eurydike. Je to krasna moderni obrazkova publikace, znazornujici v barevnych kompozicich pribeh dvou postav z recke mytologie. Lyricky trext napsala Antje Vollmerova. Taz Antje, ktera v minulych letech soustavne navstevovala Ceskou republiku a jak zde, tak v Nemecku se zasazovala o urovnani pomeru mezi sousednimi staty.

Pani Vollmerova, rekla jste mi, ze zadny z vasich predku nepochazi z byvaleho ceskoslovenskeho pohranici a ze ani nemate mileho v Praze. Tedy ani rod, ani Amor - co vas tedy vedlo k tomu, ze prave vztahum Cechu a Nemcu venujete takovou pozornost?

Je to posledni otevrena otazka v nemecke zahranicni politice. Poprve v dejinach zijeme se vsemi sousedy v pratelskych vztazich, se spolecnou perspektivou do budoucnosti. A zrovna Cesi predstavuji posledni chybejici kamen v teto konstrukci. To povazuji za absurdni. Vim totiz, ze nejen moje generace, ale vetsi cast nemeckeho obyvatelstva se zajima o tuto zem. Vetsina vi, ze prepadenim Prahy vlastne zacala Hitlerova druha svetova valka a ze je tudiz dvojnasobne nalehave hledat smireni. Mnozi z nas se trasli, kdyz tanky Varsavske smlouvy prevalcovaly Ceskoslovensko, a s velikou sympatii jsme sledovali "sametovou revoluci". A prave v teto zemi, na rozdil od jinych zemi stredni a vychodni Evropy, jsou nositele teto revoluce stale u moci. O to snazsi by melo byt dorozumivani.

Ale vy jste musela mit jeste jinou motivaci, abyste se tak vasnive angazovala.

U me je to tak, ze jsem si uz vicekrat v mem politickem zivote prave v tak v obtiznych a minulosti zatizenych situacich rekla: tady prece musi existovat vychodisko. Snazim se pak neprohlubovat polarizaci a rozpory, ale zkoumat, nemohou-li protivnici, kteri si tak zvykli na konfrontaci a mentalni zakopy, uvazovat jednou jinak. Hledani vychodisek, inteligentnich vychodisek, to je vlastne voditko v mem politickem snazeni.

Patrne jste v tomto pripade zjistila, ze zakopy a rozpory jsou velice hluboke, ze ano?

Ja jsem brzy zjistila, ze barieru tvori kus historie, ktery i nas, generaci osmasedesateho roku, prilis malo zajimal. Tedy - my jsme se radi solidarizovali s lidskymi pravy, s obetmi vyhnani vsude na svete, ve vlastni zemi jsme vsak osud vyhnancu nebrali na vedomi. Vnitrne jsme akceptovali, ze za nesmirne zlociny minulosti existuje jakasi kolektivni odpovednost, a proto jsme v jistem smyslu strpeli, ze nektere skupiny Nemcu, konkretne tedy vyhnanci, zaplatily vic nez jine casti obyvatelstva. Domnivala jsem se tedy, ze by mohlo prispet k uklidneni konfliktu, kdybych ted ja, reprezentantka prave teto generace, vyhledavala kontakt se svazy vyhnancu a pokousela se o dialog se sudetskymi Nemci. Rekla jsem jim: Snad je vam proto tak zatezko smirit se s Cechy, ze jste nenalezli mezi Nemci mnoho pochopeni pro svuj osud. Domnivala jsem se, ze snad by se takto mohlo zmirnit prikori, a tak bude spise mozne vydat se s Cechy na cestu dorozumivani.

Vy jste se ovsem na svuj ukol pripravovala neobvykle dukladne. Byla jste mnohokrat v Cechach, navstevovala jste pohranici, videla situaci na vlastni oci, hovorila s lidmi... Jake jste si z techto cest privazela poznatky?

Jela jsem zcela zamerne do tech oblasti, kde nemecky mluvici obyvatelstvo kdysi dosahovalo devadesati procent. A pri techto cestach jsem se pokousela vzit se do mysleni nekoho, jehoz predkove tam zili. Co by mnou v takove situaci otraslo? To se mi ujasnilo, kdyz jsem si uvedomila, ze tato osidleni sahaji svou kulturou daleko do minulosti. Sama selska staveni jsou polovicni zamky, do piskovce tesane klenby, siroce zalozene usedlosti. Takove nevznikaji za dvacet tricet let, za tim je dlouhodoba historie osidleni. A z toho vznika i sounalezitost s krajinou. Zjistila jsem take, ze jsou to velice krasne, dojimave krajiny, ktere mohou byt hluboce zapusteny ve vzpominkach na detstvi. Vzdyt kolikrat se stava, ze prekrocite lokalni, zemepisnou hranici, a najednou se ve vlastni biografii vracite o tricet ctyricet let nazpet. A uvedomila jsem si, ze v te tuzbe po domove je vlastne kus touhy po krajine detstvi. Ta vsak jiz nikde neexistuje, protoze krajiny detstvi jsou zmeneny, at lezi kdekoli.

Pochopila jsem take, ze znicene usedlosti a vesnice jsou dusledkem povalecne historie osidlovani. Tehdejsi pristehovalci tu nehledali budoucnost, jen prochazeli, a to zpusobilo nynejsi raz krajiny. Nelisi se vsak prilis od toho, co bychom nalezli ve Slezsku a nakonec i v Drazdanech. Komunisticky rezim nikde nedbal o "mestacky" majetek. Rozdil v Sudetech je jen ten, ze hraji urcitou roli ve vnitrni politice Nemecka.

Jake jste mela konkretni predstavy, jak by se veci mely vyvijet, kdyz jste se tohoto ukolu ujala?

V mych predstavach by vsichni zucastneni museli prekrocit svuj stin. Domnivala jsem se, ze Helmut Kohl by mel jeste v dobe sveho kanclerstvi polozit posledni kamen v nemecke zahranicni politice, cimz by dosahl vice nez kdysi Bismarck. Domnivala jsem se, ze Edmunda Stoibera by mohla lakat predstava, ze spoluvytvari nikoli provincni, ale evropskou, stredoevropskou politiku. A myslela jsem, ze sudetsti Nemci by mohli byt pohnuti, kdyz prijde reprezentant politicke levice a rekne, je mi lito, ze jsme dosud dostatecne nevnimali vas osud, vase individualni osudy, ale verime, ze prave proto, ze tuto oblast tak milujete, stanete se kulturnim mostem pro dorozumeni a spolecnou budoucnost. Tolik, co se tyka Nemcu.

U Cechu jsem vedela, ze je treba nekoho, koho se nemusi bat a kdo by rekl, ze pro kazdy narod je dulezite, aby se zabyval nejen svetlymi strankami svych dejin a zelel vlastnich obeti, ale reflektoval take temnejsi stranky vlastni historie. Pozadovala jsem proto, aby krome otazky kolektivni viny debatovali i o odsunu sudetskych Nemcu, z nichz cast nesla vinu, cast byla nevinna. Stejne dulezite bylo vysvetlit Cechum, ze v Nemecku vyrostla nova generace politiku, od nichz nehrozi nic demonickeho. Uz nemusi zit s vedomim, ze konfrontace mezi Cechy a Nemci nakonec vzdy konci v neprospech Cechu. Proto jsem je chtela presvedcit, ze demokracie v Nemecku je stabilni a trvala a Nemecko je spolehlivy partner zarucujici, ze mala zeme jiz nebude prevalcovana velkou.

Jaky vyznam v teto souvislosti davate spolecnemu prohlaseni parlamentu obou zemi k budoucim otazkam vzajemnych vztahu?

Navrh spolecneho prohlaseni povazuji za spravny. Otazky minulosti nelze resit smlouvami. Tady je treba pouzit metodou dialogu, pri cemz se obe strany - mohu-li to tak rici - ideologicky odzbrojuji. Jsem ovsem presvedcena, ze takovy proces nelze protahovat do nekonecna. Chce-li jedna strana predepisovat druhe, jak ma sve pozice formulovat, aby se omluva za minule zlociny akceptovala, pak takovym stylem i kulturou jednani se proces smireni mari.

S jakym ohlasem jste se setkala na ceske strane?

Mohu-li se vyjadrit ponekud nevsedne, rekla bych, ze jsem u Cechu casto narazela na totez, co u sudetskych Nemcu. Nemohu se zbavit podezreni, ze jde prece jen o jeden narod, jen s ruznym kulturnim pozadim: Cesi i sudetsti Nemci maji nesmirnou schopnost prezit, jsou velice pratelsti, s pochybnostmi o vlastni identite a z toho vyplyvajicim strachem, a tudiz s prehnanym durazem na jistoty, bezpecnost.

Mezi Cechy a Nemci je to pak vztah Davida a Goliase. Ale David nesmi mit strach. Jinak je v teto konstelaci nespravnym partnerem Goliase. Chapu tyto nejistoty. Nejen ve vztahu k Nemecku. Po Mnichovske dohode se Cesi citili zrazeni celou demokratickou Evropou, ktere narodni svebytnost a budovani demokratickeho statu nestaly za obranu. Takoveto zkusenosti v historickem zavazadle vsak nejsou vhodne pro rozvijeni nove evropske identity.

Jezdite sem jiz radu let a hovorite s nescetnym mnozstvim osob nejruznejsiho postaveni i ruzne politicke prislusnosti. Zpozorovala jste zmeny v mysleni lidi, zejmena v otazce cesko-nemeckych vztahu?

Za puldruheho roku, co se tak intenzivne snazim, se zvetsil okruh tech, kdo rikaji, ze je treba tematizovat otazky cesko-nemecke minulosti a vyjasnit si je ve vzajemne diskusi mezi obema narody. Nesmirne si vazim toho, ze prave ceska politicka reprezentace povazuje za zakladni podminku demokraticke stability konfrontaci s otazkami minulosti. Ze je nenechava lezet v propadlisti dejin. Ocenila jsem, ze se s touto kartou nehralo ve volebnim boji. Nevyuzivat takovou narodni otazku populisticky, to svedci o znacne demokraticke zralosti. Ovsem i takovy proces potrebuje uspechy - i v narodnim zajmu.

Vy jste se neomezila pouze na setkani s ceskou stranou. Navazala jste osobni kontakty i se sudetskymi Nemci, byla jste na Sudetonemeckem dni, kde vam odmitli oficialni projev. Jake byly vase zkusenosti vseobecne?

Sudetsti Nemci jsou mou osobou zcasti fascinovani, zcasti iritovani. Proto se take mnoho z nich okolo me osoby polarizuje. Rikaji: "Ona je prvni, ktera k nam prisla, ktera se o nas zajima. Prvni, ktera poznala, ze nas ve ,spolkoverepublikanske' realite zanedbavali, ze nas osud jim byl lhostejny." Ocekavaji vsak ode me prilis, a pak, zklamani, rikavaji: "To je vlastne zvlast prohnana zradkyne. Prichazi laskave, ale nase pozadavky podporovat nechce." To, ze musim take zklamat, je soucasti me role. Trochu se musim distancovat od obou stran, abych mohla byt clankem mostu.

Pani Vollmerova, vedle toho, ze jste dlouholetou clenkou hnuti Zelenych a dnes jednou z celnych predstavitelek jeho strany, jste verici evangelicka krestanka. Do jake miry, zda vubec, ma toto presvedceni vliv na vasi politickou cinnost?

Moje motivace venovat se politice smireni neni v prvni rade krestanska. Jiste, ve vire clovek nachazi pomoc i motivaci. Mne ovsem fascinuje, kdyz se v politice podari mistrovske dilo. A neexistuje ctizadostivejsi a krasnejsi politicke dilo nez takovy proces smireni. Je to proces mnohostranny, kde strany musi prekonavat demonizaci a stare nepratelske predstavy. Je to politika, ktera nezastupuje uzke stranicke zajmy. Je to stavba mostu, kde se musi budovat jeden oblouk za druhym. To mne fascinuje. Chybi mi ovsem partner v konzervativnim tabore. Nevim, zda lze z opozice politiku tlacit do smeru, kdy vlada muze jednat jen tak, a ne jinak. Nevim, zda se ten posledni oblouk podari. Ale i kdyby se ted nepodaril, nebyla by to snaha marna. Obe strany dnes vedi vic nez predtim.

Jan Culík | Department | Home