Snad hlavnim znakem osvobozeni je slastna uleva, volny vydech se sluvkem "konecne"! Moralni vzepeti neni pro mne jen synonymem osvobozeni s jeho pravnickymi vysledky, ale i to, co nasleduje a trva ruzne dlouho.

Nevim, zda se mne v kratkosti podarilo vysvetlit a obhajit pojem "moralniho vzepeti". Vetsina z nas vsak alespon jednim takovym obdobim prosla, prozila je a vi tedy, co takovym vzepetim minim. Ja mohu porovnat tri takova udobi, mohu se pokusit najit jejich shodne i rozdilne rysy. Ne vsichni, zvlaste ti mladi, budou s mym hodnocenim souhlasit.

Prve osvobozeni, zrod nove republiky a moralni vzepeti osvobozeneho naroda jsem prozil vlastne jen v ozvenach, ponevadz jsem se narodil tri roky po valce a po vyhlaseni Masarykovy republiky. Nez jsem rozum nabral, mohlo byt po vzepeti. Ale nebylo. Nadseni ze vzniku noveho statu po "trista letech poroby", kterezto uslovi veslo do dejin, vydrzelo az do mych skolnich let. Mozna prave umerne te delce nesvobody. Chodili jsme nadsene do Sokola, bratr vzdelavatel nam stale pripominal Koniase, Bilou horu, ponemcovani rakouskou monarchii. Cetli jsme Nemcovou, Jiraska, Raise, rostla Obec baracniku, 7. brezna jsme se schazeli na namestich, abychom s dojetim zpivali Taticku stary nas, pri hymne mela vetsina slzy v ocich. Ani boje politickych stran, ani socialni otresy v dobe nezamestnanosti neprerostly - alespon v nas tehdy mladych - ono moralni vzepeti obcanu noveho statu. Vyjimky, hlasy proti Hradu, jsme tenkrat nebrali na vedomi. Brat jsme je nechteli, zamkli jsme se do klece sveho vlastenectvi. Kdybych mel charakterizovat vzepeti po prve svetove valce, ktere jsem prozil jen v ozvene, rekl bych, ze bylo nejvetsi, nejuprimnejsi a nejdelsi. Pripoustim, ze velka cast meho nadseni jde na vrub mladi, v nemz i cerne se zda ruzove.

Druhou svetovou valku s okupaci republiky Nemci jsem prozil naplno. Musim priznat, ze valku jsem neprozil zle. Po zakazu Sokola jsme se soustredili ve sportovnim klubu, hrali vrcholovou odbijenou a temer pet let jsme prozili v male drevene klubovne u reky Radbuzy. Musim kacirsky priznat, ze nejvic legrace jsem uzil za okupace. Soucasne nejvic vzteku, ponizeni, strachu a bolesti. Proste mladi! V kine bezely nemecke tydeniky s vitezstvimi nenavidene armady, do divadla se mohlo jit jen na operu, noviny se nedaly cist, a tak jsme se bavili v sevrene, spolehlive parte. Vim, ze takovych part bylo mnoho, vzpomente jen na Skvoreckeho Zbabelce! Z nasi party odeslo nekolik chlapcu do koncentraku, nacelnik byl stat v dubnu 1945 v Berline. Gestapaci nam chodili kolem klubovny, a dokonce nam pocitali kanoe a kajaky, abychom snad neutikali po vode. Mladi nas preneslo pres vsechny hruzy okupace. Po osvobozeni se kamaradi vratili z koncentraku, skoro vsichni jako apostolove komunismu.

Druhe vzepeti po kvetnu 1945 mne dnes pripada jako hluboky, ale ocekavany oddech, vyplnena nadeje na navrat do idyly prvni republiky. My vedychtivi jsme naplnili saly univerzit, poctive studium jsme brali jako dan nove republice, a jeste jsme chodili na spatne organizovane brigady do rozbombardovanych tovaren. V prvych svobodnych volbach zvitezili komuniste. Dodnes to povazuji za logicke. V te dobe rozhodovaly emoce (i to nestastne vyhnani Sudetaku k nim patrilo), informovanost vetsiny byla nizka, nekdy nulova. Tenkrat sotva koho napadlo, ze vitezstvi komunistu je signalem predcasneho konce druheho moralniho vzepeti naroda. V historicky neumerne kratkem casovem useku nasledoval unor 1948, brzo po nem procesy s popravami, studena valka - a bylo po vzepeti. Bylo slabsi nez to prve a predevsim kratke. Bylo doslova udusene.

Nez se dostanu k tretimu vzepeti v poradi, musim vysvetlit, proc rok 1968 s Prazskym jarem nepocitam mezi "sva" vzepeti, i kdyz jsem pevne presvedcen, ze jeho vyznam je dosud nejen nasimi historiky a politology nespravedlive podcenovan. Od brezna do rijna 1968 jsem pracoval v Basileji, na udalosti jsem se dival zvenci kukatkem z novinovych clanku, euforii naroda jsem proto bezprostredne neprozil. Bez osobniho prozitku je hodnoceni jakekoliv udalosti neuplne a nepresne. Zazil jsem vsak intenzivne, jakou vlnu nadseni vzedmulo v cizine Prazske jaro a jakou dalsi vlnu obecneho rozhorceni prinesla ruska okupace. Nesl jsem nahodne podanou ceskoslovenskou vlajku pri velke demonstraci ulicemi svycarsky chladneho Basileje. Opakuji, ze podle me zkusenosti je mezinarodni vyznam Prazskeho jara nedocenen.

Druhym duvodem, proc rok 1968 nepocitam mezi sva prozita "vzepeti", je to, ze zmena sla shora, jakoby byla zarizena ci narizena ustrednim vyborem strany. Obcane zmenu nadsene prijali, nekteri dokonce vstupovali do strany, ale podstata se nemenila. Zmena ideologie nebyla realna, i kdyby ji nebyla zachranila ruska armada. Nelze odhadnout, jak by se u nas situace vyvijela bez chirurgickeho reseni Brezneva, urcite vsak v te dobe nebylo mozno ocekavat navrat uplne demokracie, na ktery jsme si museli pockat dalsich 20 let.

Posledni duvod vynechani Jara 1968 z mych vzepeti se muze zdat populismem podle hesla "Po bitve kazdy generalem". V dobe tani a tim mene v dobe sveho pobytu ve Svycarsku jsem nenasel ten obecny obdiv k politikum Prazskeho jara. Dubcek mne byl velmi sympaticky, ale za dobreho politika jsem ho nikdy nepovazoval. Byl to naiva snad tim naivnejsi, ze byl vychovan v Sovetskem svazu. Na jeho osobe se muze demonstrovat uvedene podcenovani Prazskeho jara. Jeste po 25 letech byl pro Zapad vyznamnou politickou osobnosti, reprezentantem obdivovaneho obdobi, jeste po 25 letech byl zvan do vsech statu, aby dostal vyznamenani a cestne doktoraty. Povestna fotka Dubceka pri skoku do vody se stala symbolem. Presto si ja, obycejny pesak sveho naroda, myslim, ze Dubcek byl naivni politik, jak dokazala i jeho cinnost po sametove revoluci. Nekteri dalsi politici te doby byli vyslovene nespolehlivi amateri.

Prazske jaro by snad bylo mozno kvalifikovat jako pokus o moralni vzepeti naroda. Pokus byl prilis rychle udusen, presto nelze mluvit o totalni porazce. Semena zustala.

Zbyva tedy vzepeti naroda v poradi treti, sametova revoluce. Nejsem politolog, abych se hadal o to, zda vubec slo o revoluci, zda termin odpovida definici (jestli vubec definice revoluce existuje). Kdyby prve vzepeti bylo bouri, druhe slastnym vydechem, to treti bylo asi jen slabym teplym vankem po mrazivem vychodaku. Nadseni se rychle rozmelnilo do mnoha proudu politickych stran, teply vanek rychle chladnul narustajici zavisti nad bohatnutim nekterych, casto nepoctivych, prilis brzo se objevilo rozcarovani a nespokojenost. Nostalgicke vzpominky na pohodlne casy stareho rezimu reprezentuji rusti generalove, demonstrujici ve slavnostnich uniformach, kozisich a papachach na namesti, kterym vedli pred lety sve divize pripravene na valku. Bodejt by se jim nestyskalo, kdyz meli auto, sofera, dacu a dokonce svou zvlastni satnu v divadlech. V demokracii vede k volbam svou stranu Stepan, ktery by ji v nejlepsim mel vest jako mafian z vezeni. Netrpelivi obcane jsou zaskoceni a roztrpceni monetarni politikou kabinetu, obvinuji vladu z uniku miliard podvodnymi kanaly, z krachu bank a velkych podniku, z liknaveho reseni nedostatku v citlivem zdravotnictvi, jednani parlamentu podobne nekdy hadkam konskych handliru rozhodne moralni vzepeti naroda nerozdmychava.

To posledni vzepeti mam za nejslabsi a nejkratsi. Snad je to dano prehnanou kriticnosti stareho cloveka. Presto prave tato posledni zmena pro mne znamena nejvic. Dockal jsem se pomyslneho navratu do idealizovane republiky meho stastneho detstvi, dockal jsem se konecne temer po 60 letech, to znamena po nejvetsi casti sveho zivota, demokracie se vsemi prednostmi i chybami. Neprekvapily me, cekal jsem je a chapu je.

Jsem konecne ke konci sveho zivota optimista. Dalsiho vzepeti naroda se nedoziji, a ani dozit nechci. Verim, ze toto posledni vzepeti neni sice pozar z roku 1918, ani ohen roku 1945, je to jen plaminek pri zemi, ale pri trose trpelivosti se da udrzovat hodne dlouho.

Prof.MUDr. Vladimir Benes, DrSc., byvaly prednosta oddeleni detske neurochirurgie Fakultni nemocnice v Praze Motole.