Tresu se zvedavosti, kterou ve mne podnitila pani Adela Strnadova svou poznamkou o lidech, kteri nosi walkmany, aby vyplnili neplodny cas straveny chuzi ci jizdou v tramvaji, vyslechli zpravy nebo si uklidnili nervy prijemnou hudbou. Strasne rad bych vedel, kde se takovi lide vyskytuji: hned se tam prestehuji. Nosici walkmanu, ktere ja vidam - lhostejno, pohybuji-li se po Praze ci po Parizi - po vytce zadne zpravy neposlouchaji a ve vetsine pripadu bych odprisahl, ze jim nejake informace o cemkoliv mohou byt ukradene.

Hudbu, kterou poslouchaji bych urcite neoznacil za uklidnujici. Nevim, jak pusobi na jejich nervy, moje nervy vibracemi, siricimi se z jejich sluchatek tramvaji ci autobusem, rozhodne trpi. Na rozdil od Bedricha Loewensteina me nerusi autismus techto lidi a nebojim se, ze by ohrozili budoucnost nasi civilizace. Spis mam strach, co bude se mnou: az se jednou neudrzim a na jednom z onech pulsujicich hlucitelu spacham trestny cin.

Jan Culík | Department | Home