Vera Brozova

K uziti historickeho dokumentu v proze Zikmunda Wintra

(Vera Brozova. On the Use of Historical Documentation in the Prose Works of Zikmund Winter)

Odborne i umelecke dilo Zikmunda Wintra vzdy vyrustalo z podrobneho studia archivnich pramenu a "pravdive zobrazeni minuleho zivota" ve Wintrove beletrii bylo od pocatku prijimano s uznanim. Autorova odborna erudice (viditelna v prvnich letech mj. odkazy k archivnim dokumentum, z nichz namety svych proz cerpal, od pocatku devadesatych let potvrzovana obsahlymi, materialove zalozenymi vedeckymi pojednanimi z oblasti kulturni historie) vesla do povedomi literarni verejnosti natolik, ze fabule Wintrovych beletristickych praci byly bezne ztotoznovany s archivnimi prameny. Konzervativnejsi cast recenzentu jako by vubec nepocitala s autorovou invenci a predpokladala, ze jeho umelecky zamer zacina i konci u zpristupneni vypovedi konkretnich dokumentu a zuzitkovani jejich implicitni esteticke kvality, ze Winter chce pouze "z prachu starych archivu, z rozmetanych listin /.../ vykouzliti obraz zivota, jaky pred veky vskutku byl neb byti mohl" (Kvapil 1886: 247).

Z vyvoje Wintrovy beletrie je vsak patrne, ze autorovo zuzitkovani dokumentarniho materialu (zvlaste pak pramenu, vypovidajicich o hrdelnich soudnich kauzach, ktere v sobe obsahovaly silne dramaticke momenty) se postupne menilo; s zanrovou profilaci Wintrovych proz, s vyraznejsim odlisenim praci, v nichz prevazovala funkce popularizacni a naukova, se promenoval i Wintruv pristup k historickemu dokumentu - jeho umelecke uchopeni mohlo dokonce ovlivnit i podobu dokladu v pozdejsi odborne praci (Brozova 1986: 147n.). Cesta, kterou Winter urazil od raneho "soudniho reporterstvi" v "obrazku historickem" k rozezneni tragiky zivotnich dramat ve zrale novele, nebyla primocara; zavrsila se az v posledni dekade Wintrova zivota a projevila se i v jednotlivych dejovych pasmech jeho jedineho romanu Mistr Kampanus. Pokusme se nyni, byt jen v zakladnich obrysech, znovu sledovat jeji smer a nektere jeho uzlove body - konfrontace historickych dokumentu s jejich vyslednym umeleckym vyuzitim v kratsich prozach ruzne umelecke urovne nabizi lakavou prilezitost k dokresleni nekterych aspektu autorovy tvurci metody, jejich promen i konstant.

I. Rakovnicke obrazky - dokument a "rekonstrukce pribehu"

F. V. Vykoukal (1886)

Wintrovy rane prace, cerpajici ze studia rakovnickeho archivu, se v prvnich letech pohybovaly na hrane mezi sveraznou historickou popularizacni studii a pokusy o stejne specifickou podobu beletristickeho "historickeho obrazku".1 Hranici, ktera oddelovala mozaikovite prace s umeleckymi aspiracemi od zive pojednanych sumaru kulturnehistorickych zajimavosti, si vsak autor uz tehdy uvedomoval.

Pri priprave knizni prvotiny Starobyle obrazky z Rakovnicka (1886) volil vyhradne tituly s vyraznejsi dejovou linii, s posilenym "pribehem". Prekvapive sem nezaradil prozu Golgata, kterou jako prvni "kulturni obrazek z archivu rakovnickeho nakreslil dr. Sigmund Winter" svym ctenarum uz v roce 1880 (W1: 507), prestoze narokum na vyber mohla vyhovet. Pozdeji uvedl, ze ji povazoval za prilis zacatecnickou a na sklonku zivota ji pro prvni knizni vydani v sebranych spisech podstatne rozsiril a prepracoval (W14: 5).

Dvoji podobu Golgaty sledoval uz Vladimir Forst v objevne studii Wintrova proza historickeho dokumentu (Forst 1965: 116, 122n.); dolozil na ni, jak se pri poradani sebranych spisu autor snazil premahat pozustatky pocatecni "tihy archivniho materialu", rusil hypertrofovane citace a odkazy k pramenum a prozu vyrazneji beletrizoval novym formovanim charakteristiky hlavnich postav. Uchovane prameny, ktere mel autor pri psani Golgaty k dispozici, poskytuji dalsi moznost sledovat Wintrovu praci s historickym dokumentem v samem pocatku jeho umelecke drahy.

V Okresnim archivu v Rakovniku je ulozen konvolut dokumentu z let 1584 - 1585 a 1595 2, ktery se vaze k soudnimu pripadu reznika Mikulase Sedlcanskeho, obvineneho z cizolozstvi a spoluucasti na vrazde novorozeneho ditete sve milenky, vdovy Anny Stripkove. Z konceptu suplikaci cisarske komore a opisu deviti soukromych dopisu obou milencu, ktere v pripadu slouzily jako dukazni material, shrnujeme, oc v celem pripadu slo:

Anna, ktera nahle zemrela, ucinila dedicem sveho znacneho majetku Mikulase. V jejim dome vsak bylo nalezeno mrtve novorozene; zastupci mesta, kteremu mel vdovin majetek puvodne pripadnout, Mikulase obzalovali a jako hlavni dukaz jeho spoluviny predlozili milostnou korepondenci mezi nim a mrtvou Annou. Uveznenemu Mikulasi se vsak podarilo ziskat "pravniho pritele", advokata, a v nekolika odvolanich, v nichz vyuzil technickych chyb zaloby, nepripustne ho obvinujici z nekolika zlocinu najednou, si uhajil zivot.

Vecny motiv zakazane lasky nabizel nejruznejsi zpusoby umeleckeho uchopeni. Winter se rozhodl plne vyuzit esteticke priznakovosti dochovane korespondence, jeji stylizacni i obsahove bezprostrednosti, podbarvene archaickym jazykem 16. stoleti, a z doslovnych citaci listu sestavil celou prvni cast prace, horky pribeh zamilovane vdovy, ktera otehotni a marne hleda podporu zenateho milence. Citaty zde spojuji jednoduche dialogicke pasaze, autorsky vypravec nerozvadi nic, o cem nevypovidaji prameny: "Co si tam povidali, kdoz to vi, ale prestali sobe povidati dosti brzo /.../. Zaroven do rukou vzal kdosi svazecek mestskych pameti a vepsal ven: Roku 1584 za rychtarstvi Jana Vomacky Anna Stripkova zle pameti detatko sve vlastni zabila" (W1: 507, 509).

V druhe casti Golgaty, sledujici Mikulasuv boj s rakovnickou radnici, Winter citaty z vybranych suplikaci doplnil pasazemi dalsich historickych textu pravni povahy, ktere mely osvetlit nektere zapomenute a neobvykle pravni kroky. Vyznamny historicky pramen se tak neprilis invencne pokusil vclenit do sveta privatniho pribehu; jeho logickemu zasazeni do deje mela napomoci postava obzalovaneho, ktery ve vezeni pilne studuje "mestska prava", a dokonce z nich pred radnimi obsahle cituje. Neslo vsak o uplatneni personalni vypraveci situace - vypravec, vsevedouci tmel teto triste citaci, tu vystupoval ve spolecenske roli historika, aby ctenare poucil: "Pani sami pomahali Sedlcanskemu neobratnosti svou. Uz formu zaloby sve ucinili proti zakonu. Litera B.II.cl 1. v pravech mestskych zni: /.../ (W1: 509).

Ve sve prvotine Winter jednak pouze tezil z osobite vypovedni a esteticke kvality, implicitne v dokumentu pritomne, jednak se snazil o co nejuplnejsi prezentaci celeho pripadu. Zasadil ho do pomyslneho ramu, vyuzivajiciho chronotopu popravciho vrchu, tj. "Golgaty", s uschlymi, polamanymi stromy, ktere se "vzpinaji k nebi", kde v noci dochazi k hrichu a za dne je pohrbeno telo mrtve vrazednice. Vypravec pritom vystupuje jako konkretni osoba a vstupuje do kontaktu se svym adresatem; znalec rakovnickeho okoli a rakovnicke historie prochazi se ctenarem, navstevnikem Rakovnika, misty, kde pribeh zacal i skoncil.

Podobu Wintrova prozaickeho obrazku z osmdesatych let (respektoval ji i obrazek Nezbedny bakalar, kde poprve doslo k psychologictejsimu prokresleni postavy) charakterizuje druha cast Golgaty - mozaika rakovnickych pramenu a dostupnych historickych kompendii. Autorsky subjekt v nich ma organizujici roli, do textu vstupuje jako hledac pravdy o davno zapomenutych udalostech, zduraznuje svuj odstup objektivniho badatele, postupne objasnuje dalsi podrobnosti pribehu, dej predvadi i v dialozich . Snaha o vyuziti vsech dostupnych pramenu pritom zpusobuje vetveni cele dejove linie do rady podruznych, zkratkovitych epizod, z nichz vyplyva charakteristika vsednodenniho zivota mesta i jeho typickych obyvatel; vypravec vsechny udalosti obsahle komentuje i lakonicky glosuje.

Dalsi verze obrazku, prepracovanych pro knizni vydani, se rozrustaji o nove citace dokumentu i sekundarni historicke literatury.

Dolozme tento postup na obrazku Z rodinne kroniky (W4: 1n.). Jeho fabule je jednoducha - stary manzel obvini mladou zenu z cizolozstvi se zhyralym synem mestskeho purkmistra; slozitou a zdlouhavou soudni cestou, jejihoz konce se nedozije, se domaha ortelovani obou provinilcu. Rada citaci z autentickych dokumentu (gruntovnich knih, kopiaru, ubrmanskych knih, ksaftovniho zapisu i napisu na hrbitovnim zvonu), oproti Golgate dusledneji rozvadenych do dialogu a situacnich scen, vyrazne uplatnuje expresivni archaizujici jazyk. V zaveru prechazi vypraveni do prvni osoby; osobni vypravec tu zduraznuje casovy odstup i vecne dimenze pribehu: "Kdykoli vejdu do velkeho chramu rakovnickeho, vzdycky navstivim odreny mramorovy kamen pod kruchtou; tam spi Jan Rejcek. U toho chladneho kamene nejednou premitam o tom, zdali jsme o tri sta let lepsimi nezli predkove nasi cili nejsme" (W2: 505). Do upravovane knizni podoby obrazku Winter rovnez vclenil dalsi doklady, vztahujici se k jednotlivym postavam, jez postupne dohledal pri dalsim studiu archivu i dostupne literatury: "Krizovnik Beckovsky v Poselkyni sve v prvem dilu na str.292 pise slovo za slovem: Sibenice rakovnicka vystavena za primastvi Jana Rejcka, take i mucirna. Syn pak jeho, dopustiv se tezke a velke nectnosti, mel na ni prvni viseti, ale byl vyprosen" (W4: 33).

Ve Wintrovych pozdnich rakovnickych obrazcich je tak temer do krajnosti dovedeno gesto po rekonstrukci pribehu, ctenar je s pomoci historickych pramenu a autorit ujistovan o jeho verohodnosti.

Obdobne si pocina novodoba historicka literatura faktu a Wintrovo usili bylo ve sve dobe vysoce hodnoceno prave z hlediska popularizacniho, osvetoveho: napr. na Rakovnickych obrazcich ocenil F.Dlouhy, ze autor "pridrzuje se pevneji historickeho podkladu, pricinil k nemu jen tolik zivlu povidkoveho, kolik bylo treba, by zaznamy archivni /.../ pozbyly suchoparne jednotvarnosti a nezazivnosti a upoutaly lahodnou formou svoji i takove ctenare, jimz jinak prach archivni a studie kulturni nikterak nejsou po chuti" (Vrba 1888: 331). Wintruv obrazek tak zacal byt chapan jako dalsi posileni specificke modifikace historicke povidky, dusledne pracujici s historickym dokumentem, a prijiman jako zajimavy doplnek uznavanych proz V.Benese Trebizskeho a A.Jiraska.

V sedmdesatych a osmdesatych letech tento typ povidky vyrazneji rozvinul archivar zemskeho muzea Frantisek Dvorsky a podporil slansky ucitel a badatel v mistnim archivu Josef Lacina, uzivajici pseudonymu Kolda Malinsky. Nebyli prvnimi autory, kteri v hojne mire uzivali dokumentarni material v umelecke proze. Ze sveho bohateho pramenneho studia cerpal napr. i Josef Svatek. Avsak romantizujici tendence jeho proz, v nichz se pramenny material podrizoval efektni fabulaci, mirily spise k hromadnemu, lidovemu publiku a nebyly prijatelne pro cile realistickeho zobrazeni, ktere sledovala "zabavne poucna" proza "historickeho dokumentu". Jako predznamenani Wintrovy obrazkarske prace s dokumentem se jevily Svatkovy popularizacni clanky a stati, uverejnovane od sedesatych let v priloze Prazskeho deniku.

Frantisek Dvorsky na sebe sirsi verejnost upozornil ctenarsky zpracovanym a soukrome dokumenty citujicim zivotopisem proslule Perchty z Rozmberka (D1), z jeho pramennych edic dosla uznani (napr. i v zenskych spolcich) korespondence Zuzany Cerninove z Harasova a jejich pribuznych (D4, D5), jiste i pro svou bezdecnou estetickou ucinnost a priblizeni kazdodenniho zivota ceske slechticke domacnosti 16.stoleti. Dvorskeho Nase stare obrazky(D2, D3) vsak archivni material uzivaly jiz ryze beletristickym zpusobem, tj. snazily se o jeho integraci do textu povidky. V pohledu na dejiny reflektovaly casto nacionalni aspekt, ale zablesky ironie byly blizke Wintrovu naturelu.

Ve srovnani s obrazky Laciny a Dvorskeho se Wintruv obrazek pohyboval nejblize pomyslnemu predelu mezi umenim a vedeckou popularizaci. Presto byl prijat jako beletristicky utvar, s jehoz pomoci se graduovany historik muze sklonit k sirsimu publiku. Ridke nabehy ke standardnejsi podobe historicke povidky, kde by dokumentarni material nebyl tolik zduraznen, nebyly v osmdesatych letech vzdy prijimany s pochopenim. Jedna z recenziRakovnickych obrazku napr. s uspokojenim kvitovala, ze "Dr.Winter upustil od souteze se stastnejsim ve skladbe stare povidky Frantiskem Dvorskym a zustal pri sve, slicnym urovnanim latky a lahodou dikce mile se zamlouvajici licni" (Cermak 1888: 2).

Zduraznena dokumentarnost neupirala Wintrovu obrazku vyraznou estetickou ucinnost, ba naopak, jeho text casto pusobil jako umelecka montaz. Dokumentarni citaty Winter v pozdejsich desetiletich zamerne transformoval do textoveho pasma postav i vypravece.

Stejne tak vyuzil vyhody, ktera mu vyplynula ze soustredeni vetsiny rakovnickych archivalii na kratky casovy usek 16. stoleti, okruh mesta a jeho kazdodenni zivot. Nadhled badatele Wintra, jenz "az na jednu jarmaru" stihl prostudovat cely rakovnicky archiv, nasledne pomohl umelci Wintrovi videt prostor maleho Rakovnika z odstupu, jako lidske mraveniste, ve kterem cin jednotliveho obyvatele jen zridkakdy neovlivni chovani vsech, kde se vzajemne propletaji humorne prihody a tragicke osudy nevyznamnych Rakovnicanu a slevaji se do pestre smesi, v niz je promichano oboji. Ruska fyziologicka crta s "vedeckym zajmem" sledovala typy i figurky, dodavajici osobitost zivotu velkomesta, a svymi detailnimi postrehy pomohla rozvoji ruske realisticke prozy. Podobne Wintruv rakovnicky obrazek, "vedecky" se soustredujici na historicky detail, pomahal autorovi utvaret a zvnitrnit realistickou dokumentarni fikci jeho pozdejsich proz, videt spojitost cloveka s prostredim i tragikomiku teto determinace.

II. Prazske obrazky - dokument a kulturnehistoricky detail

Jiste take radi citate, co nam z ceskeho zivota minulych stoleti vypisuje pan dr. Zikmund Winter. Clanky objevuji se po ruznych casopisech a jednaji o vsemoznych vecech /.../. Jak se meni svet, je poucna vec, ale jak se sami menime, to nas predevsim zajima. Mame to pravou horecku starozitnickou. Vsecko chceme vedet, co delali predkove. Na sklonku 19.stoleti jsme celi posedli po tom, co bylo drive, mame trochu zavrat z te doby pary a elektriny, styska se nam po minulych vecich /.../. Historicke obrazy, divadla a romany jsou davno v oblibe. Ted jdeme dale, poradame historicke pruvody, slavnosti, hry a koncerty a upravujeme historicke interiery. Vite, jake furore udelal loni historicky bazar prazskych dam na Zofine! /.../ Uhlidate, ze co nejdrive pozvou nas nase damy na nejaky prospech za jiste vstupne do staroceskeho salonu, rekneme z 16.stoleti, kde nas budou staroceskymi frazemi vitati a po starocesku castovati. Popud i navod bude od pana Wintra, nemam o tom nejmensi pochybnosti.

§ (1892)

V devadesatych letech minuleho stoleti soustredil Zikmund Winter sve sily k dilu, ke kteremu se citil nejvice povolan a ktere bylo jeho nejvetsi ctizadosti: k psani obsahlych vedeckych pojednani, v nichz se pokousel v tematicky razenych kapitolach a s pomoci dukladneho pramenneho pruzkumu prazskych i venkovskych archivu co nejpodrobneji zmapovat jednotlive oblasti kulturniho a "prumysloveho" zivota v 15. - 17. stoleti. K jeho odbornym pracim vsak meli historici od pocatku vyhrady. Temer vsem vadil zpusob, jakym Winter sve poznatky uvadel, a "prilis zivy sloh" (napr. i recenzent Casu Wintra narkl, ze v Kulturnim obraze ceskych mest "pan spisovatel zhusta obetoval vaznou vec - humoristicke forme", a zduraznil, ze "sirokemu obecenstvu se to snad libi, ale kulturnim dejinam to neprospiva" (s.a. Cas 1891: 828); stoupenci Gollovy historicke skoly, soustredeni kolem Ceskeho casopisu historickeho a nalezajici prostor tez v Masarykove Nove dobe, pak zvlaste poukazovali na absenci jednotici linie i kritickeho zkoumani uzivanych pramenu a posleze se k jeho spisum prestali vyjadrovat.

Dokumentarni material, ktery pri psani jeho vedeckych pojednani zustal stranou ci se mohl objevit pouze jako strucna dokreslujici informace, dochazel zvlaste v techto letech sveho vyuziti v dlouhe rade clanku a v nescetnych prednaskach pronasenych pred laickym publikem i odbornymi kruhy; Wintrovo sepjeti s archivnimi prameny ziskalo povest temer legendarni, zvlaste kdyz se autor staval vyhledavanym konzultantem vypravy inscenaci historickych dramat prednich prazskych scen, poradcem a organizatorem tematickych vystav a zastitou nejruznejsich kulturnich podniku, pri nichz se jakkoli odkazovalo ke kulturnehistorickym informacim.

Pro Wintrovu beletrii a beletrizovane popularizacni studie predstavoval material k vedeckym pojednanim neprebernou zasobnici nametu i autentickych jazykovych frazi; Winter ziskal dukladnou orientaci v inventarich nejruznejsich pozustalosti, ktere bylo mozno bohate umelecky vyuzit. Navic to, co profesionalni historikove u vedeckych pojednani odsuzovali, nijak nevadilo ctenarum Wintrovych novel a beletrizovanych popularizacnich studii, ba naopak, vse, co bylo odbornymi kruhy chapano jako poklesek vuci odbornemu stylu a metodologii vedeckych praci, bylo prijimano jako vyhraneny autorsky rukopis Wintrovy beletrie. Trist vtipnych udalosti a prihod epizodickeho a okrajoveho charakteru, ktere jen zridkakdy mely navaznost na historicka fakta narodniho vyznamu, jednotici linii nepotrebovala - postaral se o ni autoruv zivy sloh, zvlaste pak archaicky jazyk se svou vrstevnatosti, bizarnosti i bezdecnou komikou (danou zvyraznenim tzv. diachronnich homonym, jak je ve Wintrove proze vymezil A.Stich); k temuz prispival i zivy komentar autorskeho vypravece.

Ve Wintrovych prozach teto doby prevladal humoristicky pohled; jejich namety se soutredovaly na drobnohledne zachyceni kratkych useku z remeslnickeho a skolskeho zivota (Klani o devce, Boj o pivo pivem, Kterak se minil pan bakalar ozeniti) a na liceni grotesknich epizod z ulic stare Prahy (Bal na Malem rynecku). V maximalni mire byly zaplnovany kulturnehistorickym detailem, ktery vyrazne napomahal k vytvareni realisticke fikce, k vyvolani plastickeho, vizualniho ucinku (od teto doby byva Winter v recenzich velmi casto srovnavan s maliri - vlamskymi zanristy). Jazyk dokumentu se ve Wintrovych prozach devadesatych let jiz bezne uplatnoval nejen v dialogu, ale nekterymi obraty pronikal i do vypravecskeho komentare: "Ale tanec na rynecku byl pohorslivy temi dobrymi mnichy sinajskymi. I v nocni a opile Praze nezvykle divadlo! Ted zas jedna Meletinus s jednou o tanec. Ta odpira tomu, ale nehrube, jen polou usty. Druha do ni loktem rypne rkouc: Jdi, blaznice, ja bych se ho neodpirala! /.../ devce kricelo, ze by radse vejduc na vez rathuzni hlavu zlomila. Devka nevazna! volala za ni druha, usedlejsi zenstina. Knez polsky zatim chodil od jedne k druhe a rozdaval jim z lasky koraly, ktere vysoukal odkudsi z hluboke kabsy" (W7: 36).

Wintrovo zanrove zachyceni nejruznejsich historickych prazskych pospolitosti bylo konzervativnejsi casti kritiky prijimano s nadsenim. Pouze vyjimecne byla shledavana jeho spojitost s zanrovou mestskou prozou ze soucasnosti, ktera se nezridka vyznacovala idylicnosti: "Stara spolecnost, jiz si obral dr.Winter /.../, ma vsechny hlavni rysy idylickeho zanru a v tom smyslu take citove vyzniva. Totiz v jistou usmevavou spokojenost, s niz hledime na toto kuteni malych lidicek v malych pomerech, mezi tim, co nad jejich zastim hnany obrovite kroky svetodejnych procesu /.../" (-pp- 1896: 758). Pres neprilis pochvalny soud o Wintrovych humoreskach si tento recenzent povsiml i autorova specifickeho vyuziti ironie.

Ta byla ve Wintrovych prozach pritomna od pocatku, v devadesatych letech s ni vsak autor zacal pracovat jiz ponekud jinym zpusobem. Zatimco v humoristicky ladenych prozach se vztahovala k jednotlivym postavam a souvisela s autorovou stylizaci casto grotesknich epizod, v necetnych novelach, ktere mely tragicke vyzneni, se pocala uplatnovat i jako stale vice vyhranovany autoruv postoj k postaveni cloveka ve svete. Tak Winter pristoupil i ke zname a jiz v 17. stoleti Mikulasem Dacickym reflektovane udalosti, k poprave manzelky znameho prazskeho prokuratora Samuela Kolina z Elbingu.

Dacicky ve svych Pametech (1888: 317) pripomina pouze pani prokuratorku, "ktera stata jest mecem, jsa k smrti ortelovana, jsa od manzela sveho obvinena, ze se k nemu neverne chovala a cizolozila i otraviti ze jej usilovala". Winter vsak protagonistkou a titulni postavou sveho pribehu neucinil zaletnou Magdalenu Kolinovou, ale jeji sluzebnou Judit, ktera hrdlem odpyka vernost sve pani. Pro nazev novely zvolil ustaleny obrat z dobovych rozsudku a nazval ji Judit zle pamet.

K celemu pripadu se dochovala rada soudnich vypovedi a Winter je i s inventarnimi archivnimi cisly uvedl pod nazvem novely. V pozustalosti Zikmunda Wintra, ulozene v Pamatniku narodniho pisemnictvi,3 se nachazeji jejich castecne opisy; z nich je patrne, ze nejvetsi pozornost autor venoval prave osudu Judit Sturmove, i kdyz ten tvoril v jeho pozdni rekonstrukci pribehu (ktera byla v tomto pripade dukladna a vzdy alepon strucne a v naznaku vsechny prameny vyuzila) jen nevelkou cast. Nejvice ho zaujal opet detail - Juditin pobyt ve vezeni a jeji priprava k smrti.

Povsiml si ho uz v odbornem dileKulturni obraz ceskych mest (W5: 872), kde se zminil o siti "hazuky k smrti" pred odsouzenou a citoval dve vypovedi spoluveznu, ktere komentoval jako dukazy "pri vsi hruze srdecneho obrazku z prazskeho vezeni". V novele Juditinu noc rekonstruo- val opet z nekolika vypovedi spoluveznu, ktere byly do soudnich spisu zalozeny kvuli vypracovani obzaloby pro pani Kolinovou. Pri Juditine ceste na popravu vsak bezdecnou emocionalitu autentickych dokumentu zamerne nahradil pouhym popisem situace:

"Judka vsem podavala ruky a prala kazdemu, aby z vezeni vynikl stastneji, nezli se ji dostava. Pak prosila kata, aby ji pripil z vina, jehoz se v pominulou noc jen malo byla dotekla; sama tez mistrovi popravnimu drobet pripila s zadosti, aby nepospichal s ni na konec, az modlitbu za svou dusi vyrika. Pote sla. Namesti staromestske jiz bylo plno lidi. Ulice k Horske brane vedouci tez tak. Judit tise kracela podle mestskeho rychtare, ruce majic nazad svazane. Byla statecna. Biricove, ponocni a jini ozbrojenci kraceli pred ni i za ni. Rychtarove druhych dvou mest pomohli svemu kolegovi. Zucastnili se pruvodu na konich /.../. Vinice vpravo vinice vlevo. Uprostred mezi krovisky na nevysokem hrbu zemskem cnela podezdena drevena sibenice. Tu stala s pisarem rychtarskym pani Magdalena z Elbinku. Byla ciste vysnorena, mela rukavce zlatem premovane a barvami vysivane; na hlave mela paucnik hedvabny a klobouk pod perem" (W6: 36).

Proste razeni jednotlivych udalosti, jednoducha vetna stavba a duraz na detail tu stupnuji dramaticnost a ironicke vyzneni Juditina osudu; predznamenavaji zpusob, kterym Winter nahrazoval citace autentickych dokumentu ve vrcholnych novelach, vznikajicich po prelomu stoleti.

III. Boure a prehanka - dokument a psychologie

(Salda 1908: 412)

Pro knizni vydani beletristickych praci volil Zikmund Winter nebo jeho vydavatele malokdy titul, ktery by vyrazneji podtrhoval umelecke ambice. Casto vychazely spolecne s popularizacnimi kulturnehistorickymi studiemi a jejich soubory byly obvykle oznacovany ponekud stereotypne, s durazem na dobove ferekventovane zanrove vymezeni. Wintrovy novely Peklo a Panecnice byly vyjimkou. Roku 1907 vysly samostatne, pod temer metaforickym nazvem Boure a prehanka. Je zrejme, ze nazev mel (jiste i z komercnich duvodu) demonstrovat, ze po nevyrovnanych radach "miniatur", "obrazku", "arabesek", "staroprazskych novel", "historickych povidek" a dalsich, vychazi kniha s aspiracemi ryze umeleckymi. V dobe jejiho vydani se Winter pohyboval na vrcholu popularity, ktera rychle stoupala uz od zacatku stoleti.

V souborech Stare listy (1902) a Povidky a obrazky historicke (1905) se tehdy objevily prozy s vyrazneji propracovanymi novelistickymi rysy, soustredene k hlavni postave a jejimu tragickemu, komorne uchopenemu osudu: Vojacka, Proti panum a Kratky jeho svet. Roku 1903 byla v casopise Zvon otistena rozsahlejsi proza Rozina sebranec, v recenzich casto oznacovana jako "romanek historicky", a samostatne vydana 1905 v Ottove salonni bibliotece. Ve Zvonu vyslo i Peklo (1904) a oba dily romanu Mistr Kampanus (1906, 1907); zatimco na jeho dukladnejsi zhodnoceni se jeste cekalo, Wintrovym novelam se ho dostalo v mire vrchovate. Nejvetsi chvala pritom smerovala z mist, odkud ji autor sotva predpokladal.

Otakar Theer, priznivec novych literarnich smeru, nejenze Stare listy a Povidky a obrazky historicke, recenzoval (Theer 1902, 1904a), ale na jejich zaklade napsal i obsahlou studii, venovanou Wintrovi jako vyraznemu umeleckemu typu, ktery mj. vnesl do historicke beletrie osobity zpusob v zobrazeni vnitrniho zivota postav, vystihl "dusevni stav gestem" a nahradil jim "psychologickou analyzu": "Jemu jako pravemu realistovi, je kazdy clovek, kazdy jeho cin, kazdy projev jeho duse stejne zajimavym materialem psychologickym. Jemu jde o to, aby sledoval hru jednotlivych sil v lidskem srdci, a nikoli aby velebil jednu pro jeji uslechtilost, zatracoval druhou pro zlobu." Wintruv pristup k modelovani postav podle Theera souvisi i s autorovym ironickym pohledem na dejiny - je natolik objektivni, ze se da srovnat s plochou zrcadla, "jez stejne klidne obrazi svetlo i stin, poctivost i hrich, krale i zebraka" (Theer 1904b: 27, 32). Svuj soud o objektivite Wintrova pristupu k dokumentarnimu materialu Theer nezmenil ani pri hodnoceni dvou jmenovanych novel z knihy Boure a prehanka, o nichz napsal, ze oproti predchozim dilum "neprinaseji latkove noveho ovzdusi ani zmen formalnich" (Theer 1908: 318).

Wintrovy vypisky z archivnich dokumentu, ktere se vztahuji k hlavnim postavam novely Peklo, vsak Theerovy vyvody zpochybnuji: jednoznacne dokladaji, jak v teto dobe byla (na rozdil od devadesatych let) Wintrova "objektivita a nestrannost" podporovana nikoli skladanim vsech dostupnych archivnich zaznamu, popr. posilenim nekterych z nich, ale stejne peclivou selekci techto informaci a jejich novym zasazovanim do dobovych souvislosti.

Svuj zasobnik vypisku, zajimavosti a opisu listin4 radil tematicky, tak, aby byl snadno vyuzitelny ve vedeckych pojednanich. Pod nazvem "cizolozstvi" tu lze najit opis z prazskych mestskych knih s cislem 1141 a 1065, ktere zachycuji osudy autentickych osob, inspirujicich autora k vytvoreni charakteristiky protagonistu jeho novely.

Docteme se tu, ze "Lelius Viktoria pripravil k soudu Alzbetu Abelinovou, ze si ji vzal roku 1601 neveda, ze ma muze v Drazdanech, od nehoz pro cizolozstvo jest vyvedena". Jako doplneni informace se rovnez uvadi, ze Lelius zaluje manzelku pro to, ze "nejake nezletile devce sluzebne u sebe ze zarlivosti trdlem zabila", a pani, ktera je dana pravu utrpnemu, dokazuje,"ze on to devce zprznil" a sam je znovu krute zbil, soucasne "pes anglicky je zhryzti musil". Dalsi vypisky obsirne dokladaji Alzbetino prvni manzelstvi i trest, ktery ji v nem stihl za cizolozstvi. Vraceji se k udalostem, predchazejicim vrazde sluzebne, kdy Alzbeta byla za sveho manzela, jenz kohosi zbil a utekl, veznena na radnici, hovori o procesi, ktereho se zucastnila. Svedecke vypovedi se zminuji i o krute zkousce nevinnosti.

Smes je to barvita a bizarni; k napsani wintrovske novely by stacilo jeji pouhe chronologicke usporadani a detailni zdurazneni nekterych situaci, stejny postup, jako pri zpracovani syzetove osy povidky Judit zle pameti.V Pekle vsak Wintrovi zjevne slo o vystopovani procesu, kterym se clovek pozvolna pohybuje ke svemu existencnimu dnu, o vyliceni ironickych zvratu v lidskem zivote, situaci, ktere nelze predvidat rozumovou uvahou, a osudovych peripetii, jez pres pocatecni chvalitebny umysl konci tragedii necekanych rozmeru. To demonstroval na hlavnich postavach sve novely.

Temer je oprostil ode vsech zapornych charakteristik, ktere se mu nabizely v dokumentech, popripade je pouze naznacil v samem zaveru prace. Fabuli novely tim znacne zjednodusil: starsi zamozna a bohabojna zena si bere mladeho, veseleho a dobrosrdecneho vlasskeho ranhojice; rozdil v jejich pristupu k zivotu a jeho hodnotam, dany vekovym rozdilem a odlisnym kulturnim zazemim, je vsak natolik veliky a nesmiritelny, ze obapolna snaha o vzajemne sblizovani a udrzeni nerovneho vztahu vede k tragickym deformacim jejich osobnosti a z toho vyplyvajiciho jednani: Lelius se dostava do vleku svych veselych kumpanu, Alzbeta, stravovana zarlivosti, propada alkoholu a k smrti utyra sluzebnou schovanku.

Psychologie obou protagonistu a jeji zmeny zde nejsou zobrazovany jako kontinualni proces. Naopak, jsou do deje vnaseny zcela statickymi prostredky. Jednotlive epizody jsou razeny kontrastne (Alzbetino sledovani manzela, jeji prosba o radu u duchovniho spravce, navsteva milenky, Leliova pocatecni pece o Alzbetu, ktera prechazi v otcovskou starost o mladickou schovanku, zanedbavanou pustnouci manzelkou, jsou prokladany opileckymi epizodami, rvackami i vrazdou). Tim, ze vsouvane udalosti drsnejsiho charakteru stridaji jine, jez pripominaji schopnost postav zastavit svuj pozvolny pad, je tragika celeho pribehu tizivejsi. Jedna se zde o fikci, ktera z archivnich dokumentu sice vychazi, ve sve vysledne podobe je vsak uziva pouze jako svuj prisne vyberovy a podpurny prostredek.

Podobnym zpusobem Winter pracoval s autentickym pramennym materialem i v novelach Kratky jeho svet a Rozina sebranec. Jak je zrejme z dokladu, uzitych v historickych pojednanich, Kulturni obraz ceskych mest II (W5: 743, 744) a Zivot a uceni na partikularnich skolach v Cechach v XV. a XV.stoleti (W8: 334), v prvnim pripade fabuloval autor deziluzivni pribeh naivniho kantora Jana Pistoria Trebenickeho na zaklade zaznamu o bozim soudu spojenem s vysetrovanim jeho vrazdy. Romanticky ladeny pribeh osudem determinovane Roziny, mstici sve zklamane idealy, mel predobraz v soudnim zaznamu uvedenem pozdeji v historicke praci Remeslnictvo a zivnosti XVI.veku v Cechach (W13: 84). Oproti hlavnim postavam Pekla formoval Winter charakteristiku protagonistu obou novel (stejne jako titulni postavu novely Vojacka a donkichotskeho hrdinu prozy Proti panum) tak, aby pokracovali v rade "lidi zmarenych", pritomnych jiz v ranych obrazcich. Stret jejich bezelstnych povah se svetem maskujicim svou zakernost i lhostejnost zarucoval novelam priznivejsi prijeti, nez jakeho se dostalo nemalebne, "vsedni" tragedii Pekla. Posledni z Wintrovych novel, Panecnice (casopisecky i knizne 1907), pribeh odmenene pokory a ctnosti, pochvalne hodnoceny i F. X. Saldou (1908: 412), se opet priklonil k proverenemu modelu novely z prelomu stoleti. Wintruv krok k novemu, vicelomnemu pohledu na slozitost lidske psychiky, viditelny v Pekle take na pozadi autorovy selekce pramenneho materialu, nenasel pokracovani.

Jeho prednosti Winter zcela nevyuzil ani v romanu Mistr Kampanus, zcela jiste i proto, ze zde citil odpovednost vuci vyznamnym dejinnym udalostem, jez zobrazoval, a vuci romanove forme, kterou se chtel priblizit vykonum sveho ceneneho pritele Aloise Jiraska.

Predchazejici konfrontace jednotlivych vyvojovych typu Wintrovy drobne prozy s jejich inspiracnimi zdroji, archivnimi prameny, snad dolozila, ze Wintrovu beletristickou praci modeloval take menici se postoj k autentickym pramenum. V ranem obrazku Wintrova stale rozsirovana, plosna mozaika dokladu pohlcovala a drolila pribeh; stala se charakte- rizacnim prostredkem konkretniho mista a konkretni doby. Pozdejsi zanrovy obrazek redukoval shromazdovane pramenne informace, aby pribeh dokreslily a osobite zvolenym detailem pritom zpestrovaly zobrazovane prostredi. Novely z pocatku stoleti selektovaly shromazdene dokumenty tak, aby vynikla kresba prostredi videneho z pozic jedince, jehoz vnitrni ustrojeni se srazi se slozitosti sveta i jeho samotneho. Zatimco rany obrazek vyhranoval umelecky realismus v ceske historicke proze, Wintrovy novely byly vitany jako svrchovany vykon realismu psychologickeho.

POZNAMKY

1 V dobovem tisku vychazely od roku 1880 s podtituly "obrazky z dob minulych, kulturni, z archivu, venkovske", "novely", ale tez jako "crty", "fejetony", "zpravy" a "prispevky" k nejruznejsim tematum.

2 Sign. C 76-C 78, C 81, C 117.

3 Fond Zikmund Winter, 2.cast, pracovni poznamky a materialy, Literarni archiv PNP.

4 Fond Zikmund Winter, 2.cast, tamtez.

PRAMENY

DVORSKY, Frantisek

D1

1874 Perchta z Rozmberka zvana Bila pani (Praha: Matice lidu)

D2

1879 Nase stare obrazky (1) (Praha: Matice lidu)

D3

1880 Nase stare obrazky (2) (Praha: Matice lidu)

D4

1886 Zuzana Cerninova z Harasova, dopisy ceske slechticny z pol. 17.stol. (Praha: E.Valecka)

D5

1890 Mater a dcera Zuzany Cerninove z Harasova. Listy Alzbety Homutovny z Cimburka a Elisky Myslikovy z Chudenic (Praha: nakl.vlast.)

WINTER, Zikmund

W1

1880 "Golgata", Svetozor 14, 1880, str.507-511

W2

1881 "Ze stare rodinne kroniky", Lumir ..., 1881, str.505

W3

1886 Starobyle obrazky z Rakovnicka (Praha: V.Cech)

W4

1888 Rakovnicke obrazky (Praha: F.Simacek)

W5

1892 Kulturni obraz ceskych mest. Zivot verejny v 15. a 16.veku, 2.dil (Praha: Muzeum kralovstvi ceskeho, Matice ceska, Kralovska ceska spolecnost nauk)

W6

1893 Prazske obrazky (Praha: J.Otto)

W7

1896 Staroprazske novely ze 16. a 17.veku (Praha: J.Otto)

W8

1901 Zivot a uceni na partikularnich skolach v Cechach v 15.a 16.stoleti (Praha: CAVU)

W9

1902 Stare listy (Praha: J.Otto)

W10

1904 Povidky a obrazky historicke (Praha: J.Otto)

W11

1905 Rozina sebranec (Praha: J.Otto)

W12

1907 Boure a prehanka (Praha: J.Otto)

W13

1909 Remeslnictvo a zivnosti XVI.veku v Cechach (1526-1620) (Praha: CAVU)

W14

1911 Rakovnicke obrazky 1, (Praha: J.Otto)

LITERATURA

§ (A.Prochazka?)

1892 Vystrizek fejetonu, datovany 7.5.1892, fond Z.Winter, 2.cast, LA PNP BROZOVA, Vera

1986 "Odbornik a umelec Zikmund Winter", in Literarni archiv 21-22, 1986, str.147-160 (Praha: PNP)

CERMAK, Bohuslav

1888 "Rakovnicke obrazky", Narodni listy, c.255, 13.9.1888, priloha, str.2 DACICKø Z HESLOVA, Mikulas

1888 Pameti 2, ed. A.Rezek (Praha: Matice ceska)

FORST, Vladimir

1965 "Wintrova proza historickeho dokumentu", in Realismus a modernost, 1965, str.115-135 (Praha: CSAV)

MARKIEWICZ, Henryk

1979 Aspekty literatury (Bratislava: Slovensky spisovatel)

KVAPIL, Frantisek

1886 "Z ceske literatury", Kvety 8, 1886, str.247

- pp -

1896 "Staroprazske novely ze 16. a 17.veku, Nase doba 3, 1896, str.757- 758 s.a.

1891 "Kulturni obraz ceskych mest", Cas 5, 1891, str.828-829 SALDA, Frantisek Xaver

1908 "Boure a prehanka", Novina 1, 1908, str. 412-413 THEER, Otakar

1902 "Stare listy", Casopis ceskeho muzea 76, 1902, str.93-96

1904a "Povidky a obrazky historicke", Casopis ceskeho muzea 78, 1904, str.354-356

1904b "Zikmund Winter", Casopis ceskeho muzea 78, 1904, str.19-32

1908 "Boure a prehanka", Ceska revue 1, 1907/08, str.318

VRBA, J.F.(=DLOUHø, Frantisek)

1888 "Rakovnicke obrazky", Literarni listy 9, 1888, str.331

VYKOUKAL, Frantisek Vladimir

1886 "Z nasi novejsi beletrie", Hlas naroda 1, c.202, 23.7.1886, str.4

SUMMARY

Specialist and artistic work by Zikmund Winter always came about after thorough archival research. At the same time the author's skill and endeavour in going to the sources was of great value, even for an apprasial of his historical fiction. The preserved sources and their artistic and specialist use as well as the author?s working records provide an opportunity to pursue the genesis of his shorter prose works and to categorise the periods of his creation more definitely. The presence of these sources proves how Winter's changing attitude to "authentic sources" helped to shape his literarry work. A reconstruction of stories in early the "Pictures of Rakovnik", an invariably expanded and surface mosaic of documents absorbing and crushing the story, became the means of characterizing the provincial town of Rakovnik at a certain historical period. Later on, the genre of the "picture" reduced the information of the sources so that it either stressed the idividual story and its tragedy, or enriched the story and varied the setting with an apposite detail. Stories from the end of the 19th century selected assemblend the documents, intentionally to emphasize a picture of the setting, seen from the point of view of an individual, whose soul comes into collision both with his own complexity and the complexity of time and the world.