Pred hlasovanim o lustracnim zakone ve Federalnim shromazdeni jsem opustil snemovnu. Dodnes se mi ta chvile vraci. V situaci, kdy nebylo mozne dosahnout zmen v textu pro mne neprijatelnych paragrafu, jsem proste nechtel "byt pri tom". Revolucni pravo - rikali tehdy stoupenci lustraci. Nejsem pritelem revolucniho prava.

V dusledku lustracniho zakona odeslo opravnene z vedoucich funkci nekolik desitek, mozna nekolik stovek lidi. Jejich osudy mne netrapi. Jenze odesli i lide, kteri nic zleho neudelali. A namnoze pritom odbornici, obcas i spickovi. A ja nemam rad porekadlo "Kdyz se kaci les, litaji trisky".

Znam dva muze, jeden patri do te prvni skupiny, druhy je onou prislovecnou triskou.

Napred pribeh toho druheho.

V sedesatem sedmem student vysoke skoly, stipendista podniku. Velmi dobry sportovni strelec. Prave jeho sport se mu stal osudnym.

Jednotka lidovych milici z podniku, jehoz byl onen muz stipendistou, jela na soutez ve strelbe z malorazky. I vzpomneli si velitele, ze by mohli posilit sve rady o dobreho, ligoveho strelce. Chlapec se branil, do milici nechtel. "Tak te jen napiseme do stavu, abys nas mohl reprezentovat." A zapsali ho. (Jen tak mimochodem mu radili, at se moc nevzpouzi, nechce-li prijit o podnikove stipendium.) Odstrilel si svoje, pomohl jednotce k vitezstvi, a tim veskere jeho milicionareni skoncilo. Na vojne se ozenil, nakonec se vyplatil z podniku, za jehoz penize vystudoval, a na vsechno zapomnel. Odborne rostl, do KSC vsak nevstoupil, a tak nemel zrovna na ruzich ustlano. Po listopadu 89 se stal reditelem. Provoz, ktery vedl, pozvedl ze ztratoveho k prosperujicimu. A prisel lustracni zakon. Polistopadovy, vsemi uznavany reditel v dusledku clenstvi v LM musel odejit. Ze statniho (dodnes) podniku do soukrome, vlastni firmy. Dari se mu docela dobre. Pocit horkosti vsak zustal.

Druhy muz mne potkal na ulici, bylo to na jare roku 1991. Prebehl z protejsiho chodniku a povida: "...ty jsi ted v te Praze, mas styky, moje dcera se tam hlasi na prava, nemohl bys pro ni neco udelat, vsak se zname leta, nechci to samozrejme zadarmo, jen takovou malou tlacenku..." Netusil, ze ja diky informacim z Obcanskych komisi vim, ze na mne v predchozich deseti letech donasel.

Pozadal jsem ho, at se vrati na svoji stranu ulice. Svrbely mne ruce.

Dnes kolem mne jezdi ve stribrite zelene mazde. A posmesne mi vzdy pokyne na pozdrav. Vlastni sice lustracni osvedceni s pismenem a), jenze mu to vubec, ale vubec nevadi. Pocit horkosti? Nevim, nevidim mu do svedomi, ale vzhledem k jeho zadosti o "tlacenku" pochybuji, ze nejake ma.

Casto se v mych myslenkach oba muzi prochazeji. Nekdy v noci na ne musim myslet, i kdyz bych radeji spal. A tak si rikam - dnes, kdy se otviraji registry svazku - , ze svoji zkusenost musim sdelit tem, kteri radeji nez minulost, kterou uz stejne nezmeni, maji klidny spanek.

Neni nad nej, verte mi.

Jan Culík | Department | Home