Nathalie Zanellova

Motiv navratu u Sylvie Richterove

(Nathalie Zanello. The Theme of Return in Sylvie Richterova)

V posledni casti knihy Sylvie Richterove Navraty a jine ztraty cteme1 vypravecovo konecne a zdanlive neodvolatelne rozhodnuti: "Tentokrat se nevratim domu na Vanoce" (82).2 Touha vratit se, aby clovek nalezl sebe, vede totiz pouze k bolestnemu uvedomeni, ze ztrata je nenapravitelna. Kazde opakovani tehoz se ukazuje byt nemozne. Vypravec, trpici odloucenosti v prostoru a diskontinuitou v case, se snazi predevsim vytvorit kolem sebe jakysi kruhovy prostorocas, jehoz je jakymsi ustrednim vedomim. Nebot jde temer o znovudobyti ztraceneho mista, mista detstvi, ktere je vyvolavano ze zapomneni, "opakovano", o pokus nalezt ztraceny raj, po nemz zbyvaji jen urcite stopy. Nejedna se vsak nicmene o roman sebenalezani, ale spise sebepochopeni prakticky v etymologickem slova smyslu. Vypravece zajima predevsim toto Zde a Nyni, clovek ponoreny do sve pritomnosti a usilujici shromazdit to, co se rozptylilo v prostoru a case.

Zdaji-li se byt minulost a tedy vzpominka pro vypravece jedinymi zpusoby existence - a psani, vyplyva tento stav z nemoznosti, tryznive nemohoucnosti vratit pritomny cas v jeho uplnosti, jelikoz se tento cas neustale vytraci, mozna nemohoucnosti stretnout se s pritomnosti, oddelenou a odpoutanou od veci minulych, souvisejicich s vypravecovou soucasnou pritomnosti ve svete a zaroven ji popirajicich. Sloucit sebe a svuj zivot, vsechny sve zivoty, v jedinem okamziku se ukazuje nemozne, protoze pokazde se promeska okamzik takoveho setkani: "Hledala jsem te tam, kde jsi nebyl, a potkala jsem te tehdy, kdy jsem te nehledala a ani nechtela potkat" (92). Je tedy nezbytne vracet se neunavne do minulosti, nechat ji "predchazet", aby bylo odhaleno spojeni mezi nekdejsim ditetem a osobou nalezajici se prave na piazza Bologna v Rime: "Ohlizim se, /.../ Vim prece dobre, jak jsem se dostala az na piazza Bologna. Ale nemohu to rict jen tak hned a jednoduse. Clovek se pohybuje z mista na misto velice rychle, ale smysl tech pohybu je nesmirne pomaly" (40).

I. Obrovska iluze o pochodu vpred

Navraty a jine ztraty, alespon predevsim jejich prvni cast, je mozne cist jako knihu vzpominek. Konfrontuji se tu a prostupuji dva casy: cas vypraveni a cas nalezane pameti neboli vypraveny cas vzpominky. Obsah cleni to, co by mohlo byt nazvano pribehem, na tri casti, z nichz kazda zahrnuje tri nazvy. Mame pred sebou tri verze, oddelene od sebe sluvkem aneb. Troji nazev pro kazdou cast knihy neboli stejny pocet interpretacnich moznosti, v nichz by se dalo pokracovat donekonecna. Prvni tri zneji takto: strana 7 Babicka vzpomina; strana 45 Maminka uvazuje; strana 77 Devcatko je bez sebe (tento vyraz je dvojznacny, reflektuje zdvojeni postav, nebot dvojici matka - dcera vystrida na konci knihy, v relativni pritomnosti, dvojice dite, jez se posleze samo stalo matkou, a jeho dcera).

Rysuje se tu tak urcita casova posloupnost, zahrnujici posloupnost generaci v ramci jedne rodiny. A opravdu by bylo mozne cist tento roman, kdybychom shromazdili roztrousene, nikoli vsak rozptylene fragmenty jako rodinnou kroniku.

Prvni vzpominky nas privadeji do Brna a okoli v dobe bezprostredne po valce, do sameho stredu stalinske ery, a odtud nas vedou do Italie na pocatku osmdesatych let. Dva casy tu tedy stoji ostre proti sobe, nikoli pouze v casovem, ale i v kvalitativnim smyslu: na jedne strane se nalezaji veci zretelne casove vymezene, spjate s minulosti detstvi, v nemz mohou byt vydeleny nektere udalosti, na druhe strane stoji prozivane ryze pritomne byti, jez unika a v nemz se misi budoucnost s minulosti, cire stavani, predstavujici paradox identity bez hranic, kterou lze vymezit toliko reci.

Touha byt znovu ditetem se v reci vypravece obsedantne vraci: "Chci byt ditetem. Chci byt ve svete, kde je vsechno dobre, a nevedet, ze je to jen diky tomu, ze je to muj svet a jiny neznam" (87). Svet detstvi se totiz vyznacuje zrejmosti. Ceskoslovensko je nejkrasnejsi zeme a kazdy v nem ma sve spravne misto. Takovyto pochopitelny, neproblematicky svet nabizi pionyrsky vedouci, kdyz vede oddil deti stale vpred a stale zvesela. Tento svet prinasejici jen jistoty ma povahu lyricke iluze, mnohokrat tupene Milanem Kunderou, a je obklopen atmosferou doby, ktera vyznavala hrdinstvi a nadseni za kazdou cenu.

Katastrofa individua zijiciho v takovem svete spociva v tom, ze jeho byti socialni - a byti jako takove - je determinovano systemem znaku, jimz nerozumi. Jedinec sam se stava znakem, jehoz vyznam urcuji zakony vymykajici se jeho kontrole, a mimo tuto znakovou podobu neexistuje. V oddile pionyru, pochodujicich za zpevu sovetske pisne o novem cloveku, oznacuje barva radiovek - seda nebo hneda - spolu s odznaky na kosilich stupen, hodnost a misto kazdeho v oddile. S prekvapenim konstatujeme, ze system znaku, ve kterem je zajato, vezneno individuum, je postihovan rovnez predevsim prostrednictvim reci. Devcatko opakuje ve svem deniku proslule vyroky dedy Makara a sni o tom, ze se stane valecnym pilotem, aby mohlo i ono vykonat hrdinske ciny oslavovane v sovetskych filmech zaplavujicich kina. Chce psat jako Valentin Katajev a dokonce si preje, aby Ceskoslovensko bylo pripojeno k Sovetskemu svazu.

Krome trpke ironie, ktera prosakuje ze stranek popisujicich tento pochybny rad veci, podili se sama struktura knihy na destrukci toho, co vypravec nazve "obrovskou iluzi" o vecnem pochodu vpred. Pro nekdejsi dite je totiz svetem take ona brezova alej okolo domu dedecka a babicky v Kralove Poli. Touto kruhovou aleji je mozne obejit svet za jedine odpoledne, rika dedecek diteti, ktere mu snadno uveri. Svet, to je pro ne byt rodicu, ktery opousti, jen kdyz se vydava na imaginarni cesty. Odchod z tohoto kouzelneho a zakleteho sveta znamena jit vpred - kazdy skutecny pochod vpred vsak provazi smrt. Kdyz dite, presvedcene, ze jde kolem sveta, zatimco jde kolem domu, jednou zabloudi, jak se nam o tom vypravi na samem zacatku knihy, ocitne se uprostred pohrebniho pruvodu, jako by jakekoli vzdaleni od domu rusilo kouzelny kruh nesmrtelnosti, jako by kazdy pochod vpred mohl byt jedine pochodem pohrebnim. A ostatne prave temito slovy "Chopin - Marche funebre" zacina treti cast. Od pohrbu na zacatku k smutecnimu pochodu na konci se kruh uzavira, cimz je poprena opravnenost kazdeho pohybu, ktery nemiri nakonec k sobe, a rozbiji se iluze o pohybu v primem smeru.

A vskutku - serie navratu do detstvi ci do minulosti - se v teto pripominajici ci pripamatovavajici proze odviji jakoby v stale sevrenejsich soustrednych kruzich. Prvni cast sestava ze sledu kratkych vypraveni uvadejicich vsechna temata, ktera budou pozdeji znovu objevovana a destruovana.

Prohledneme-li si znovu pozorne obsah, zjistujeme, ze druha verze zacina proti vsemu ocekavani koncem, cteme totiz v tomto poradi: strana 77 Vychozi situace; strana 45 Rozloha; strana 7 Pohoda.

Treti verze predstavuje navrat ke strane 7 jako vychodisku, coz tedy znamena: strana 7 Puvodni chaos; strana 56 Nedostatek radu; strana 77 Konecny chaos.

A zaverecne "aneb", po kterem nic nenasleduje, uzavira, aniz konci tuto serii nazvu, jakoby na znameni, ze vsechno by mohlo pripadne pokracovat donekonecna.

Celek pusobi dojmem povrchni hricky, v niz to, co je pokladano za konecne, odpovida pri jinem moznem cteni puvodnimu, pocatecnimu. Prvni stranou knihy muze byt stejne strana 7, jako by ji mohla byt strana 77, jejiz cislo je zdvojenim sedmicky, jejim opakovanim, identickym i odlisnym zaroven, promenujicim totez v jine. Prvni casti knihy by mohla byt pri obvyklem poradi cteni cast treti stejne jako ta, na kterou padne nas zrak, kdyz knihu otevreme na prvni strane. I kdyz se text odviji, nesmeruje k nejakemu cili. Jeho draha jako draha planety tu je dulezitejsi nez misto, do nehoz dospeje. Mohli bychom zde citovat jednu pasaz z Mistopisu (1983), druhe knihy Sylvie Richterove: "Obeznice pracuji v kruzich, dabel pry pracuje v kruzich a taky pamet, ktera nas neustale vraci do mist, kde uz jsme byli, abychom znovu zkusili je poznat" (64).3 Zda-li se cas detstvi nehybny a chrani cloveka tak rikajic pred smrti, je to tim, ze se zastavil, znehybnel v miste, ktere vylucuje zmenu a stavani. Detailne je nam popisovan byt, v nemz rodina bydli a nikoli prebyva - vyraz, jehoz uziva vypravec v dospelosti vyhradne v souvislosti se svym novym bydlistem. Byt a veci v nem jsou v mnohem ohledu sveho druhu postavami pribehu. "Byt, ve kterem jsme bydleli, byl krasny a prostorny. Neustale jsme se sestrou touzily prestehovat se. V nasem byte uz nebydli: ja. - Ale to vlastne neni pravda a musim se vratit" (13). Posleze se dozvime, ze veskerym pokusum rodiny prestehovat se, byt je totiz v dezolatnim stavu, brani pritomnost obrovskeho fikusu, jako by obyvatele, podobni sve rostline, nemohli vytrhnout koreny z pudy sveho bytu.

Jestlize vypravec bydli stale na tomto miste, kde uz se nenaleza, ale kde se dosud znovunaleza, je tomu tak proto, ze predmety ve sve materialnosti nesou stopy svych byvalych vlastniku. Cira vnejskovost tu v sobe zrcadli to nejniternejsi. Byt se meni v muzeum minuleho casu a svedka existence a pritomnosti bytosti vic a vystiznejsim zpusobem nez vzpominka tech, kteri je znali. "Touzim po byte, ve kterem nikdy nebyl a nikdy nebude jiny nabytek nez tenhle. - Tenhle? V byte, kde prave prebyvam, dohromady zadny nabytek neni, jen trocha ciziho harampadi, jez peclive osetruji, lestim, oprasuji, ackoli si vzajemne prekazime" (54).

Zakladni figura tohoto vypraveni - nabytek - ma rovnez vlastni pamet, vlastni historii, je znakem minulosti a mijejiciho casu, jelikoz kazdy vyvoj v case bude predem naznacovan, signalizovan zmenou v rozmisteni nabytku. Nabytek, predmety, a dokonce odev mohou byt pokladany za mezni a nehybnou podobu navratu do minulosti - navratu uspesneho, nebot jestlize lide umiraji - a zejmena prarodice -, veci prezivaji a zajistuji lidem jisty druh nesmrtelnosti.

Postavy teto knihy trpi skutecnou manii zachovavat a shromazdovat, nic nevyhazovat. Vyraz "zit ve sve minulosti" sotva muze byt vic na miste nez prave v tomto pripade. Hned v prvnich radcich vypraveni se mluvi o medaili, kterou schovava babicka Ludmila ve sve zasuvce a kterou dostala za to, ze za valky pomahala partyzanum. Rucicky kapesnich hodinek babicky Anezky se zastavuji presne v okamziku, kdy zemrel jeji manzel, a kukacky budou padesat let ukazovat tu pamatnou hodinu. V byte rodicu neni nic, co by nebylo dedictvim po predcich a nebylo s pietou uchovavano: divan, kresla a ctyri klobouky, jak se dozvime, pochazeji po babicce (aniz se dozvime, po ktere), stejne jako letni saty, ve kterych ryla naposled zahradu a ktere se o nekolik stran pozdeji promeni ve strevice. Peclive jsme rovnez informovani o tom, ze vysivany ubrus pochazi od jednoho vzdaleneho neznameho predka, po nemz zbyly pouze inicialy H. B. A to vse se hromadi, tak jako nespocetne popelniky, ktere jsou uklizeny tim zpusobem, ze se vrsi za zaclonou v hale do vysoke pyramidy.

Stejna pozornost je venovana popisu opakovanych domacich praci: vareni, uklidu, peceni vanocniho cukrovi. Vsechny ukony, popisovane do nejmensiho detailu, jako by se opravnenost existence kazde veci nezakladala na nicem jinem nez prave na utvrzujicim opakovani, jako by jedine opakovani mohlo zarucit, ze se neztrati to, co uz tim, ze to bylo jednou provedeno, se stalo nenavratne soucasti minulosti. Jsou-li Vanoce tak touzebne ocekavany a predstavuji-li "kyzeny bod, za kterym nic nebylo", je tomu tak proto, ze v tyto kouzelne dny delaji ucastnici obradu po leta tytez ukony v dokonale souhre. Stesti z toho plynouci, hodnocene jako konkretni, je kazdy rok stejne a shledani s nim pusobi na cloveka uklidnujicim zpusobem.

II. Totez a jine - struktura v podobe soustrednych kruhu

V proze Sylvie Richterove pocitujeme vuli nalezt prostrednictvim reci onen materialni, vecny prostor, ktery patri pouze k svetu detstvi, znovustvorit v prostoru textu byt, ktery unika zakonu casu nebo alespon proudu stavani, pochodu vpred, pochodu ke smrti.

Stejne jako v detstvi vsechno se opakuje, dokonce sam text se prezentuje jako cesta, ktera neni postupem k nejakemu cili. Neni tu snaha nekam dojit. Po kazdem vypraveni vzpominky nasleduje navrat tohoto vypraveni; "taz" vec se zpravidla pripomina trikrat, a to tak, ze se cim dal vic rozplyva - jedna stranka vypraveni je posleze nejcasteji zredukovana na nekolik obsedantne se vracejicich vet. To vse proto, aby se dospelo k metajazykovemu navratu ke slovum samym, z nichz sestava toto vypraveni.

Materie knihy je skladana ze syrovych prvku reality, ktere jsou rytmicky usporadany v case, rodicim se z jejich juxtapozice; tyto prvky se navzajem doplnuji, nekdy si protireci, za vsech okolnosti vsak zustavaji fragmentarni. Kniha predstavuje tematickou strukturu, polarizovanou kolem urciteho omezeneho okruhu motivu, uvedenych obvykle hned v prvni casti, aniz se pritom respektuje chronologicky sled; k temto motivum patri mamincin pokus o sebevrazdu, otcova nevera, rozvod rodicu, ale take scena, v niz babicka Anezka vypravi pribeh o Modrovousovi, nebo jina, v niz se babicka Ludmila bavi tim, ze hazi ohryzky z jablek na prislusniky SNB. Obvykly vertikalni vztah mezi prvky jedne konstrukce se tu horizontalnim ci spis kruhovym zpusobem vklinuje do prostoroveho kontinua cetby. Probiha tu jakasi deklinace, ohybani textu, autor jako by radeji, nez aby dal dohromady vetu, opakoval nejake sloveso v ruznych tvarech nebo se snazil vycerpat veskere moznosti nejakeho slova: "Vim, ze neni navratu. Jenom se musim pokorne vracet, abych nekam dosla. /.../ Vim take, ze neni co pochopit, jenom se musim pozorne vracet, abych to rekla, abych to rekl, abych to rekla, abychom to rekli" (54).

Mame pred sebou jev, ktery pro Gerarda Genetta v jehoFigurach I ve studii "Vertige fixe" (Fixovana zavrat) predstavuje jeden z priznaku afazie (Genette 1966: 85). I Richterova se v jednom okamziku zmini o svych obtizich s "vyslovnosti" ("Proc tak obtizne vyslovuji?", 86), kdyz ji slova v ustech prilis ztezknou.

Kdybychom jeste jednou citovali Genetta, slova, ktera uzil v citovane stati v souvislosti s Robbe-Grilletem, mohli bychom rici take o Richterove, ze po vsem prejizdi "nezucastnenym pohledem jakehosi pera-kamery, vykrajujiciho ve viditelnem /.../ urcite pozorovaci pole, ktere neopusti driv, dokud nevycerpa vsechny zdroje popisu jeho byti tam" (Genette 1966: 69). Ve snaze vsechno vypovedet, presne zachytit premiru vzpominek narazi vsak neustale na nemoznost opakovani tehoz. Predtim nez diteti reknou o mamincine sebevrazednem pokusu, muzeme cist: "Vynesla jsem smeti, ktere zahnivalo v kosi uz tyden, a umyla vsechen zapraseny porcelan ve vitrine" (23). Vzapeti po zprave o tomto pokusu uvadi se taz veta "...umyla jsem nadobi, vynesla kos se smetim, ktere zahnivalo v kuchyni uz tyden, ustlala vsechny postele..." (26). Treti verze teze vypovedi, ktera je ve vypraveni umistena pozdeji, ale z hlediska casu predchazi, ma tuto podobu: "Maminka byla na skolni brigade, Johanu sverili babicce Anezce a tatinek se jeste nevratil z prace. Vynesla jsem smeti dost pachnouci. Ustlala jsem vsechny postele, umyla nadobi. /.../ Kdyz neni nikdo doma, docela rada uklizim" (27-28).

Prostrednictvim tohoto prikladu, jednoho z nescetnych, pozorujeme, jak objektivni realismus vypraveni balancuje na sikme plose relativity a subjektivity, vyskytne-li se v opakovani udalosti zmena, a ze se identita chape predevsim jako podobnost s matouci jinakosti. Tak jako se cislo 77 podoba cislu 7, tak se dcera at chce ci nechce podoba sve matce a pritom je naprosto jina: "Rekl mi J. S., ze se ta dcera zacina podobat matce. Vzpomnela jsem si, jak jsem se polekala, kdyz mi jednou zaznel muj vlastni hlas jako hlas mamincin. Nesmim dopustit, aby se ta dcera zacala podobat matce. Nepreji si to..." (86). Opakovani vyjevuje vlastne jen podobnost, ktera dovrsuje ztratu tehoz, nemoznost navratu tehoz jinak nez v jine forme. Vsechny vypravene udalosti jsou navstevovany znovu - jako se navstevuje znovu dum - a pokazde tam jsou objevovany nove veci.

Vypravec tohoto vypraveni podnika svou literarni akci takrka doslova nad propasti, odjezdem, odloucenim a jestlize "devcatko je bez sebe", jak zni prvni ze tri nazvu treti casti, bylo by mozne hnat do krajnosti "potencialni" polysemii ceskeho vyrazu bez sebe, interpretovat jej doslovne ve smyslu "byt bez sebe sameho".

Narativni hlas, ktery zde vede hru, se prubezne s postupujicim textem usilovne snazi zmnozit sve obrysy, a to do te miry, ze nekdy prestava byt snadno identifikovatelny. Dite ze zacatku textu pomalu mizi a postupuje sve misto vlastnimu diteti, respektive jine misto, nebot jeho misto zustava prazdne. A prave tak jako asistujeme rozbijeni tradicnich narativnich kanonu, a tim dospivame k originalnimu typu metajazyka, kladou tu zjevne metamorfozy vypravece ci vypravecky problem jejich identity.

Prvni, kdo zpusobi zmateni rodu, je andel, ktery ve vypraveni vystoupi jako sveho druhu muza moderniho romanu. Prijde necekane jednou vecer a rekne: "Tak ty bys rad napsal knihu..." (53). Muzsky rod splnuje prani vypravecky, ktera odjakziva touzila stat se spisovatelem a nikoli spisovatelkou. Ja si v textu mnohokrat prisvoji muzsky rod a jednou dokonce i rod stredni. Nejcasteji k temto zmenam rodu dochazi v teoretickych reflexich, z nichz takrka vyhradne sestavaji posledni stranky knihy. Na druhe strane nema ja ve vypraveni vysadni postaveni. Cas od casu pozbyva sve narativni autority a propujcuje formu 1. osoby jinym bytostem, ktere s nim zdanlive nemaji nic spolecneho. Nakonec se vzdava i vlastniho hlasu a mluvi o sobe ve 3. osobe, a v tomto pripade uziva vzdy zenskeho rodu. Celkem nas tudiz neudivi, kdyz prakticky na konci knihy cteme: "Nemohu se upamatovat, kdy jsem zemrel." Asistujeme az do konce aktu sebepozbyvani, sebezbavovani, vrcholiciho dosazenim jakehosi abstraktniho subjektu, podobne jako u Very Linhartove, hlediska, cocky, ubezniku, z nehoz bude mozne uchopit tkan vypraveni a jeho strukturu. Devcatko na zacatku je skutecne bez sebe, zbaveno sveho zenskeho rodu, sve osoby v gramatickem a mozna i lidskem smyslu. Hranice mezi existenci a ne-existenci je tak zrusena a bude mozne sledovat, aniz by to bylo zduvodneno v rovine udalosti, dobrodruzstvi nesmrtelneho pritele, ktera nas zavedou az do 15. stoleti.

Smrt vypravece, obrazna smrt, se zda casove shodovat s jeho odjezdem z bydliste jeho detstvi, byt detstvi a predmety v nem - nutici ho zit vlastni zivot - , jako by byly zarukou jakesi ztracene jednoty ja. Skutecne navraty prozrazuji pak ztratu teto jednoty. Kdyz se v druhe casti knihy dite, z nehoz je dospela zena, vraci domu tesne pred Stedrym vecerem, zjistuje, ze zarizeni bytu je uplne jine. Citi se jako cizinka na tomto miste, jez nepoznava, a uvedomuje si propast, ktera se vytvorila mezi jejim drivejsim ja a jeji nynejsi podobou. Cteme zde tuto chladne informativni vetu: "rozvedena dcera s ditetem se ubytovala v pokojicku, kde byla drive kuchyne..." (56). Prostrednictvim krouziveho pohybu se ozrejmuje, ze v textu nejde o to znovuozivit minulost - podobna snaha konci nezdarem, opakovani tehoz se najednou ukazuje byt nemozne - , nybrz vymezit, obkrouzit predmet, ktery se vytraci. Jedna se tu o to pochopit, "jak spolu souvisi ja a regal s hladkou a hrubou moukou v samoobsluze v Dejvicich, /.../ ja a vune zehleneho pradla v dobe, kdy k nam chodila posluhovacka, protoze babicka Ludmila byla nemocna" (66). Existuje stred techto soustrednych kruhu, jejichz obvod, jak se zda, se naleza vsude? Existuje tu jako v pohadkach neco, co ma byt prineseno? Neco jako kouzelne zlate jablko, ktere clovek mozna uz drzi v ruce, aniz o tom vi. "Bez tam, nevim kam, prines to, nevim co. Pamatuji si na tento ukol, ale nevim uz, jak byl v pohadce vyresen. Vim jen, ze se to nakonec hrdinovi povedlo" (82); "Mozna, ze uz to jablko drzis v ruce" (66).

III. Detstvi - slovo - myslenka aneb hledani a chybejici predmet: pohyb kolem prazdneho policka

I kdyz se kniha Richterove prezentuje jako kniha vzpominkova, presto se na jejich strankach nejedna o evokaci minulosti jako takove. Vsechny navraty v ni maji jeden smer, ci presneji navrat je povinnym smerem pohybu, ktery nutne miri nazad. Jinym zpusobem totiz postupovat nelze. To, co se hleda v detstvi a jeho evokaci, neni totiz detstvi same, ale jeho materialnost, konkretnost. Slova z detstvi jsou konkretni, je mozne je vnimat, pocitovat vyrazneji nez "vino pomalu upijene", a prave tato materialnost je tu hledana. Vzpominky navlekane zpusobem nejasnym a zmatenym predstavuji mozna past, do ktere se clovek nema nechat chytit, nebot koneckoncu k cemu slouzi? Nejsou snad tyto vzpominky znamenim nemoznosti mluvit o necem jinem?

Prvni stranky Navratu a jinych ztratnam vypraveji o prihodach babicky Ludmily a babicky Anezky, o nichz uz byla rec. Na konci treti strany je vsak vypraveni preruseno a poprve do neho zasahuje vypravecka komentujic, co prave napsala: "Toto je uz dva roky uvod ke knizce, kterou jsem zacala psat pred ctyrmi roky a kterou jsem se rozhodla napsat pred osmi roky. Rikala jsem ji Knizka o mamince. Jen uvodu mam pet a vzpominam si na dalsich asi sedm. Kdyz jsem chtela psat o mamince, psala jsem vetsinou o sobe. Kdyz jsem to zkusila jinak, psala jsem o tatinkovi. Kdyz jsem chtela psat o mamince a tatinkovi, psala jsem o tom, co se stalo v Ceskoslovensku za poslednich tricet let. Kdyz jsem psala o Ceskoslovensku, popsala jsem ten uterni vecer, kdy mi rodice sepsali seznam ceskych panovniku podle Palackeho po Otokara II." (13). Dale se dozvime, ze babicka Ludmila, kralik Alois, pokladany za prevteleni babicky, andel a nesmrtelny pritel jsou rovnez pripadnymi subjekty romanu prave tak pripadneho. Prvotni zamer se pritom nemeni - dospet k psani o mamince. Dve jine pasaze rezonuji s tim, co nam zrovna bylo svereno, jelikoz vsechno se v tomto vypraveni znovu-naleza v zrcadleni nekdy zavratnem, protoze nikdy definitivne nekonci. Pokladam za dulezite tyto pasaze ocitovat: "Kdyz jsem chodila do skoly, vyznamenala jsem se kazdeho ctvrt roku slohovymi ulohami. Zadny z tech dobrych ucitelu cestiny si nikdy nevsiml, ze me slohove ukoly sestavaly pouze z uvodu, a ze to hlavni jsem nestacila nikdy napsat" (64); "Chtela jsem psat o mamince /.../ Zatim ovsem predesilam a nevim, co bude nasledovat. Jsem asi nekde mezi pritomnosti a budoucnosti. A tam soukam svoji minulost" (48-49).

Zda se, ze s temito tremi pasazemi, postavenymi vedle sebe a konfrontovanymi, ackoli v textu jsou od sebe vzdaleny, se ocitame u jadra problemu. Skrze vyklad o programu, ktery se nedari realizovat, se rysuje problem subjektu sameho. Vypravecka se nam hned na pocatku sveruje se svou neschopnosti a mozna neuspechem, ktery zazila v zapase s unikajicim predmetem. Tady ma puvod ono usporadani do serie, efekt matrjosky ci cinske skrinky v rukopise, ktery jako by stale odsouval co nejdal to podstatne a neustale v sobe odhaloval a priznaval svou neschopnost vypovidat o necem a soucasne sdelit smysl te veci. Takto clovek selhava pokazde, kdyz mluvi o predmetu sve lasky. A Richterova prave slovy lasky evokuje tuto nemoznou shodu, toto promeskane setkani, jez se pokousi realizovat ve slovech: "Chci se dostat az ke sve lasce..." (48).

Kdybychom citovali Gillese Deleuze v Logice smyslu, nepretrzite enumerovani predmetu ve vypraveni, ustavicne menicim smer - ci spis tocicim se v kruhu -, nam umoznuje asistovat "nekonecne regresi predpokladaneho" (Deleuze 1969: 41), receno jednoduseji - uchopit smysl toho, o cem se rika, ze je to predmetem nejake jine vypovedi, jejiz smysl vsak rovnez neni sdelen. Proc by mluvila o sobe, kdyz chce mluvit o sve mamince? Po hlavnim predmetu (tady spis "puvodnim"), jenz se vytraci, nasleduji predmety zdanlive druhotne, ktere se ukazuji byt stejne neuchopitelne, pricemz tato nikdy nekoncici substituce zustava bez vysvetleni. Dilo sestava z pouheho komentare k tomu, co nelze pochopit. Klasicky predmet vypraveni se objevuje predevsim prostrednictvim prazdneho mista po nem. "Budu tolik predesilat a tolik se vracet, az se ocitnu" (48).

Navrat, navrat do minulosti, navrat do vypraveni, ke slovum prave napsanym tu je temer fatalne nutny, nebot k tomu, aby clovek dospel k podstatnemu, aby se znovunalezl, musi projit touto oklikou, riskovat, ze se ztrati, riskovat, ze se v tom ztrati. Nedosazitelnym stredem tohoto neustale se tociciho kruhu je pritomnost, moje identita ve vztahu k tomu, cim jsem byl a cim se mohu stat: "Snad mel Proust na mysli, kdyz mluvil o konkretnosti slov detstvi, jejich pritomnost. Myslim a predesilam, ackoliv nevim, co bude nasledovat, klicem ke vsemu je pritomnost. Pritomny okamzik. Unika mi natolik, ze to, co bych chtela v tuto chvili napsat, musim vynechat, anebo poznamenat na nejaky utrzek papiru, ktery bud ztratim, nebo najdu, az bude zapomenut, mrtvy a vypovidajici o necem jinem. Jenom komentare k tomu, co mi unika, se mi dari jakz takz zachytit"(47). Sviran mezi neznamou budoucnosti a abstraktni pritomnosti, jiz schazi materialnost, nema promlouvajici subjekt jinou moznost nez odvijet minulost. Avsak minulost stejne jako budoucnost neskyta nez postupne smrti, ponevadz udalosti jsou zachyceny v plynuti casu - toho, co bylo a uz neni, a toho, co bude, aby uz nebylo.

Proust je v textu dvakrat osloven, jednou dokonce s nostalgickou ironii, pripustime-li, ze se ironie muze pojit s nostalgii. Vypravecka se nam sveruje se svou osobni zkusenosti "mimovolne pameti", kterou zazila jednoho dne v Rime, kdyz vychazela s jednim pritelem z kina. Nejedna se tu vsak o proustovskou "sladkou vzpominku s cajovou prichuti, pomalu tajici na jazyku", jak sama poznamenava: "Sli jsme s S. z kina, kde jsme shledli film Ultimo tango a Parigi. Bylo to v Rime. /.../ A. S. /.../ pri tom slapl do vykalu, nevsiml si toho, zatimco ja ano, protoze na ulici vzdy uprene hledim do chodniku. /.../ Tento drobny incident me naplnil jarou pohodou. /.../ A hned mi bylo jasne, proc jsem jako dite zatvrzele chodila s ocima uprenyma na dlazbu" (49); "Prouste, /.../ jen to taky zkuste, rikala jsem si v euforii nad tim bleskovym spojenim Brno Rim..." (50). V tomto okamziku se neodhaluje jen moznost vymanit se, pokud jde o urcita omezeni prostorova, ale i moznost vymanit se, pokud jde o vztah k casu opotrebovavani a zapominani, o vztah k casu nepritomnosti. Minula udalost prinasi sama o sobe nove poznani, tim, ze se v okamziku vzpominani stava pritomnou. Proustovsky navrat je korunovan nalezenim, a proto je evokovan s touhou. V knize Sylvie Richterove neni vsak nicmene treba hledat ony metafory, v nichz se misi podstata dvou pocitu s cilem je "podrobit nahodilostem casu"(Hledani ztraceneho casu). Jeji styl je strucny, presny. Na opakovani zalozena struktura knihy nema tautologicky charakter. Jestlize v obsahu jiny nazev "konecneho chaosu" zni "vychozi situace", pak absolvovana cesta nepredstavuje ztratu. Pri hledani ztraceneho predmetu se spojeni prazdneho policka, jimz je nepritomny pritomny okamzik, a nekonecneho premistovani figurky transponuje do urovne vety prostrednictvim hromadeni; ustavicne tu pusobi obava, aby se neco nepoztracelo cestou, a s tim souvisi neschopnost povazovat sebenepatrnejsi vec za zbytecny detail. Nejnapadnejsi v tomto zdanlivem neporadku oznacenem za "chaos", ve skutecnosti vsak skryvajicim pusobivou konstrukci, je zoufale hledani radu. Nebylo by lepsi misto zmatenych navratu, pta se vypravecka na jednom miste, vyporadat se s kazdou veci jednou provzdy a dukladne?

Pokusy tohoto druhu se obcas objevi, ale jejich zretelne parodicky ton nedovoluje, aby byly brany vazne: "Umernost. Vyborne, Vero Linhartova. Ale umernost cemu? Aby slova byla umerna tomu, co rikame. Aby umerila sobe samym. Od roku 1953 do roku 1956 jsme mivali kazdou nedeli k obedu rizky. /.../ Od roku 1958 do roku 1960 jsme kazdou nedeli vecereli rostenou s ryzi... (37). Vzpominka vlastne neni do te miry nezbytna. Pokud je treba o ni mluvit, deje se tak jedine proto, ze predchazi okamziku, kdy mluvim, okamziku, v nemz se nalezam. Pouze v minulosti se totiz mohu "uchopit", prave minulost ke mne promlouva o mne, jelikoz pritomny cas neni s to pojmout mou pritomnost. Pritomnost se otevira predevsim a vzdy v hledani, musi byt vrsen fragment na fragment, aby se odhalilo aktualni. Je treba chytit toto realne, ktere unika, nedostavuje se na schuzku. Je treba najit bydliste. Subjektu, ktery pozbyl sveho bytu, zbyva pouze utociste slov. Kniha se promenuje ve svet, svet a kniha jsou jedno, jediny prostor, fiktivni i realny zaroven, v kterem je mozne prebyvat a nakonec se nalezt. Autor nas jasne upozornuje, jeste driv nez zacneme knihu cist, ze vsechny zucastnene osoby tohoto vypraveni si jsou podobne a zaroven jsou jine, ze vsechny shody se skutecnosti jsou s ni neshodne a veskere neshody jsou skutecne. Stejne jako vypravec jsme unaseni virem slov, virem tajicim viru ve slova. Je treba pochopit, uchopit, chopit se neceho, vycerpat smysl slov a celit obvykle nemoznosti psat v pritomnem case.

Zaver

Dokonce i tenkrat, jsou-li kostky poznaceny - to je posledni obraz knihy -, hra pokracuje podle vlastnich pravidel - pravidel, ktera jsme si sami vnutili. Nebot v tomto zavodu s cilem vrsit na "Prchajici vnejsek" ("En-dehors en fuite"), uzijeme-li vyrazu Ludovika Janviera, se dospiva k okamzikum osviceni, jehoz pricinou jsou stale ostrejsi srazky slov, jazyku (cestina se misi s francouzstinou, italstinou a rustinou). A v tomto pokusu vytezit do dna moznosti slov "kompenzuje" zavratny kruhovy pohyb reci ztratu, priznane manko. To vse se podnika s cilem dospet k destruovanym vetam a slovum, ktera jsou uz jen vzpominkami na sebe sama, k vetam obvykle neprelozitelnym do jineho jazyka, jako je ta, ktera nasleduje po uvaze o cistote detstvi: "O cistotu, o cisto tu, ocisto! Sto oci, oc jen, o co tu prosim" (50). Tato veta vsak zaroven napodobuje strukturu knihy, pozorujeme totiz, jak pocinaje grafickou slozkou dochazi kolem urcite skupiny hlasek k sveho druhu rotaci ci k paradigmatickym variacim podel syntagmaticke osy, mame-li uzit odpovidajicich terminu z lingvistiky.

V posledni instanci, kdyz uz se nelze vratit ani k sobe, ani do sveho detstvi, zustava tu vedomi, vedomi udalosti, ktere se staly nebo mohly stat. Pritomna pamet, ozivujici, co je mrtve a zapomenute, dovoluje prozit znovu a intenzivneji okamziky, ktere clovek propasl, kdyz je prozival, jako kdyz se nedostavime na milostnou schuzku, propaseme osobu, kterou milujeme, protoze jeji nepritomnost je pro nas pritomnejsi, nez byla kdysi jeji pritomnost. "Abych te nemohla hledat, byvala bych musela netrpet tvou nepritomnosti" (92). Ze vsech techto zasutych vzpominek zustavaji nejake stopy, alba, fotografie, saty, ktere jsou svedectvim o jinych zivotech, jinych ja, zcela odlisnych, a jejichz spojeni pusobi chaotickym dojmem. Dosahnout toho, aby byl zivot jedinecny a uplny, aby se jevil jako nedelitelny, nestepitelny - tato snaha je silou, ktera pohani vypravece pribehu. A to vse proto, aby pravo na jmeno nemeli pouze ti, kteri patri do sveta detstvi, aby se ti, kteri patrili do vzdalene minulosti, nepripojovali v teze anonymite inicial k osobam tvoricim soucast bezprostredni pritomnosti: H. B., J. S., S.

Kniha, ktera zacala jako evokace vzpominek z detstvi, se z grafickeho hlediska jevi jako pokus mirici ke konecne ociste. Text, na pocatku hutny a pretizeny, rozdeleny do dlouhych odstavcu a stran vypraveni, konci, aniz se vsak cokoli konci, kratkymi jmennymi vetami, zdanlive spolu nesouvisejicimi. Stranka se graficky rozpada, jako by se hlas subjektu vycerpal, kruhy kolem predmetu jsou stale sevrenejsi, mozna je stredu dosazeno, hledany stred, ve kterem slova jsou uz jen vzpominkami na sebe sama, kde uz pouze slova, pronasena hlasem, jenz se stal definitivne abstraktnim, svedci o moznosti byt pritomen ve svete, o pritomnosti beze zbytku, beze ztraty. A tam nekde jedinou moznosti, jak poznamena sam vypravec, zustava poezie. V nasich pribytcich zbyly jen nase otisky, ukazujici na to, co uz nejsme. Slova jsou vsak stopou stale zivou, protoze je stale ctena, slova ziji ze sve cetby, vyryvajice svou "brazdu" do nepopsaneho listu textu, stale znovu se stavajice pritomnymi, nesmrtelnymi. "Ted prave jsem v listech, ktere obracim" (48).

Filozoficka fakulta UK, Praha

Prelozila Daniela Hodrova

POZNAMKY

1 Original teto studie vysel pod nazvem "Sylvie Richterova et le motif du retour" ve sborniku Le Roman tcheque dans le contexte international. Memoire et tradition dans la prose contemporaine (ed. Hana Voisine- Jechova). Actes du Colloque international qui a eu lieu les 18, 19 et 20 janvier 1990 a Paris, Presses de lUniversite de Paris-Sorbonne, Paris 1992.

2 Zde a dale citujeme podle knihy Sylvie Richterova, Navraty a jine ztraty, Sixty-Eight Publishers Corporation, Toronto 1978.

3 Sylvie Richterova, Mistopis, Index, Kšln 1983.

LITERATURA

GENETTE, Gerard

1966 Figures I (Paris: ƒditions du Seuil)

DELEUZE, Gilles

1969 Logique du sens (Paris: ƒditions du Minuit)