Na ty pekne a vesele stranky svobody jsme si zvykli celkem rychle. Jako kdyby to ani jinak nemohlo byt. Ale jsou tu i ty druhe, neprijemne, hrozive nebo aspon trapne. Tak treba zebraci na ulicich. Nikdo z nich nema radost a driv - za Hitlera ani za komunistu - tu nebyli. Zebrat se nesmelo. Mame prece socialni zajisteni. Pak se zacali objevovat, cim dal vic, a dnes uz zase patri k normalnimu obrazu rusne ulice. V Praze uz nestavaji u kostelu jako driv, ale spis tam, kudy chodi cizinci, turiste. Asi vedi proc.

Zebraci. Lide, kteri se svou zivotni situaci snazi resit tim, ze se dovolavaji nas ostatnich, nasi pomoci. Co nam na tom vadi? Proc je tak neradi vidime? Protoze si s nimi nevime rady. Nebo lepe - nevime si rady sami se sebou. Zebrak se totiz vyslovne dovolava nasi svobody: dat muzes - a nemusis. Uziva te pradavne ¯zachranne site®, nejstarsi podoby socialni pece. Pravda, mohou byt i zebraci doterni, ale to nejsou ti pravi a aspon u nas nemivaji uspech. Skutecny zebrak tise stoji nebo lezi, dava najevo svoji bidu a bezmocnost, a nechava uplne na nas, co udelame.

A to je nejspis to, co nas rozciluje. Kdekdo na ulici neco nabizi, prodava, ukazuje. Treba i doterne, ale to nevadi: mne se to netyka. Zebrak ukazuje jen sam sebe. Stavi pred oci lidskou bidu. To, co chceme videt ze vseho nejmene. Vsichni se snazime vypadat dobre, uspesne, sebevedome, asertivne. Nic nam nechybi a nikoho nepotrebujeme. U zebraka je to presne naopak. Vypada spatne, zoufale, beznadejne, a ke vsemu se s tim obraci zrovna na mne. Co si s tim mam pocit?

To je ovsem to nejtezsi. Kdyz clovek zebrakovi neco da, vi stejne, ze vsem dat nemuze - a nekdy ma i pocit, ze tak trochu naletel. Kdyz ale neda, je ten pocit jeste horsi. Treba je to podvodnik, ale je to prece clovek. Vetsinou nejak postizeny, telesne nebo spolecensky, je v nejake nouzi a obraci se na nas zdrave a uspesne, to jest prave na mne. Co kdyz mu opravdu nic jineho nezbyva? A ted si clovek ma vybrat - a at si vybere tak nebo tak, vzdycky bude mit sam na sebe trochu zlost. Nemohli by to radsi zase zakazat, nebo je aspon nekam uklidit, abychom uz meli pokoj?

Kdyby tu zebraci nebyli, asi bychom si vsichni oddechli. Ale mozna, ze bychom take o neco prisli. Zebraci nam stavi pred oci tu smutnejsi stranku zivota, kterou se jinak snazime nevidet. Chudobu, bidu, nestesti, bezmoc, zoufalstvi. A to docela jinak, nez nejake reci a statistiky - rovnou, primo z oci do oci. Tutez bidu s nouzi, ktere se jinak zuby nehty snazim nejak vyhnout, aby mi nekazila tu hloupou a nicemnou iluzi, ze kazdy se prece dovede postarat o sebe sam - jen kdyby chtel! Potom se i doma v rodine stava, ze nekdo neco zoufale potrebuje, a ja to proste nevidim. Zebrak na ulici mi to pripomene.

A jeste jedna vec: ze zebraci na te ulici skutecne stoji, svedci take o tom, ze aspon tu a tam neco vyzebraji. Ze se zkratka tak docela nemyli, kdyz se na nas zdrave a uspesne obraceji proste jako na lidi. Ze je tedy mezi nami stale dost lidi, kteri se nouzi a bide nevyhnou obloukem, a kdyz uz to musi byt, hodi do klobouku petikorunu. Sebe tim nezruinuji, a zebraka nejspis take nezachrani. Ale - kdo vi - mozna, ze tim zachranuji svou dusi, a tak i lidskou spolecnost. To by bez zebraku bylo asi daleko, daleko tezsi.