Odpoved se zda byt na prvni pohled jasna - komunista Zjuganov a hrozba restaurace socialismu. Anebo receno slovy popularniho ruskeho tydeniku, zvitezil jelcinovsky sylogismus: "Komunismus je spatny. Ja nejsem komunista. Ergo - navzdory vsemu jsem lepsi nez komunismus" (Moskovskije novosti 1996/27). Nicmene lze o teto odpovedi pochybovat.

A to zejmena v situaci, kdy se extremni protijelcinovska opozice pokusila a pokousi sjednotit sve rady do jakesi nove vselidove vlastenecke fronty. Formujici se hnuti se mozna zrekne prave porazeneho prezidentskeho kandidata (v tisku jiz padaji ruzna jmena jeho nastupcu); mohl by v ocich "antikomunistickych" patriotu ztelesnovat "ideologicky, aparatnicky a kadrovy revansismus" (J. Krasnikov, Moskovskije novosti 1996/27). Bude-li G. Zjuganov obetovan "vyssim narodnim zajmum", bude nepochybne obetovan omylem. Zbytky "komunisticke retoriky" ve Zjuganovovych mitingovych vystoupenich slouzily totiz vylucne predevsim protijelcinovske kampani.

Naivnim prostackum, spokojenym s hlasitym pojmenovanim udajneho vinika vsech jejich soucasnych existencnich strazni, adresoval dosavadni sef nejsilnejsi strany ruskych komunistu na predvolebnim mitinku ve meste Perm vskutku pametihodna slova: "Vidim, jak se inteligence rozdelila na dve casti, kterym sam pro sebe rikam - Ivanove Ivanovici a Abramove Abramovici". A aby lidem, ktere si Zjuganov chtel udrzet coby hrozbu mozneho "socialniho vybuchu", bylo jasne, co je "ohrozuje", pripojil nejen tiradu o zidovstvu, drzicim "kontrolni balik" akcii zapadniho kontinentu, ktere ted vztahuje ruce po ruskem bohatstvi, ale take pro nas dosti znepokojiva slova "o zvlastnim vyznamu slovanske civilizace v podobe ruskeho imperia" (Moskovskije novosti 1996/26). Po nich nam nezbyva nez velice bedlive registrovat vsechny projevy v Rusku ozivovaneho panslavismu.

Vymluvna byla neochota predstavitelu liberalniho kridla umeleckych svazu a humanitnich profesi vystoupit v predvolebni kampani na podporu tzv. "mensiho zla", Borise Jelcina . Napriklad spisovatelska Literaturnaja gazeta se uz dlouho nevenovala tak zaujate recenzni cinnosti jako v hektickych predvolebnich tydnech. Na strankach tydeniku Moskovskije novosti vystoupili s nalehavymi varovanimi pred zjuganovovskou alternativou predevsim nekdejsi "emigranti" - prozaikove V. Vojnovic, G. Vladimov a V. Aksjonov. Domaci humanitni inteligence dala prednost distanci. Snad z pocitu ukrivdenosti, ze byla odsunuta na "vedlejsi" kolej, snad z vedomi bezmoci, ktere jeji predstavitele nemohli nezakouset v novych politickych strukturach. K ostrazitosti vybizely i jine skutecnosti: tristni ohlas Solzenicynovych "spanilych jizd" a vic nez problematicke zpusoby vladnuti noveho establishmentu - rozstrileny Bily dum, cecenska rez, dluhy vuci socialne slabym vrstvam a profesim (vcetne kulturnich a humanitnich), provazanost mocenskeho aparatu s ekonomickou mafii, nevyzpytatelne chovani prvniho predstavitele statu... Vsechny tyto pruvodni jevy noveho ruskeho kursu dokonce motivovaly i rozhodnuti osobnosti s tak vysokym mravnim kreditem, jako je J. Bonnerova, L. Bogorazova nebo S. Kovaljov, primo odmitnout oba pretendenty na prezidentsky urad ve druhem kole voleb.

Zato spisovatele a publiciste z patriotickeho kridla se snazili predstavit sveho kandidata jako charismatickou a spasitelskou osobnost. V kvetnovem cisle ultrapatriotickeho mesicniku Nas sovremennik vyslo interview trojice ruskych vlastencu A. Kazinceva, G. Guseva a S. Kunajeva s komunistou Gennadijem Zjuganovem. Za povsimnuti stoji uz vstupni casti, v niz publicista Kazincev koloruje bezvyraznou, chtelo by se rici, rozplizle nomenklaturni tvar do podoby "vojaka Ruska, verneho, odvazneho, neumdlevajiciho, moudreho, ktery umi ridit a organizovat lidi", ktery je "ztelesnenim nejlepsich rysu ruskeho narodniho charakteru" jako "rusti spisovatele V. Belov nebo V. Suksin".

Pro vetsi efekt bylo toto pruhledne simulovane interview, otistene pod vtiravym nazvem "Jsem Rus krvi i duchem", obdareno podtitulem "beseda na ceste ke Svatyni". Pusobi to jako vysmech poselstvi slavneho protitotalitniho filmu Pokani, uzavreneho ocistnou, symbolickou "cestou k chramu". Lidr soucasnych ruskych komunistu se totiz rozjel na nejvyznamnejsi poutni misto ruskeho pravoslavi nikoli proto, aby tam cinil pokani za hrichy strany, kterou krisi a modeluje do nove, nacionalne socialisticke podoby, ale proto, aby si zameditoval "pred ikonou sv. Jiri, bojujiciho s drakem". I on ma totiz, jak vychazi zahy najevo, sveho "draka", jemuz v sahodlouhem, sedmnactistrankovem interview postupne odsekava jednu hlavu za druhou. Jeho kopi miri proti intrikujicimu Zapadu, ktery svymi "lzivymi koncepcemi", "penezi" a "provokacemi" uz rozlozil komunistickou sestinu sveta a ted se pokousi uzemi, jez "Buh daroval Rusku" (ano, prave temito slovy se mluvi o teritorialni expanzi ruske rise), vnutit "naprosto cizi vyvojovy model" (tj. model obcanske, liberalni, pluralitni spolecnosti, zalozene na volnem trhu, obcanskych svobodach a pravnim radu).

Za sporem Jelcin/Zjuganov lze vsak vycist predevsim recidivu starych pri o vyvojovych cestach Ruska. Nejsou ovsem uz vyznacovany tradicne jako problem "Rusko a Evropa". "Evropocentricky Zapad" splyva Zjuganovovi s tim, co oznacuje za "atlantickou civilizaci". Jako hlavni vinik ruskych bed tu nahle stoji nejsilnejsi mocnost teto civilizace, USA; pro vlastni strategicke cile ted plati dolarove ucty za demontaz SSSR jako svetove supervelmoci. A co je nejhorsi, sugeruje mesiasskemu ruskemu narodu usty jeho zradcu komplexy menecennosti a porazenectvi. Proto Zjuganov mluvi o probihajicim zapasu civilizaci, v nemz "ma Rusko sve mimoradne planetarni zajmy, podminene jeho mistem a vyznamem ve vyvoji lidstva".

Posledni citace je ze starsi Zjuganovovy rozpravy Rusko v boji civilizaci. Tento vytah z autorovy cerstve obhajene doktorske prace otiskl znovu Nas sovremennik (1995/10) v rocniku, jimz jako hlavni hit prochazel spisek O. Platonova Zednarske spiknuti v Rusku (1731-1995) o zidozednarskych intrikach v ruskych dejinach. Ve sve doktorske disertaci nevahal dnesni komunista Zjuganov v boji s "atlantickou civilizaci" vyuzit (i zneuzit) prave komunismem kdysi zatracene tradice ruskeho kulturologickeho a nabozenskeho mysleni (tedy tradice Danilevskeho, Leontjeva, Solovjova, Berdajeva, P. Florenskeho aj.). Se stejnou bezostysnosti vyuziva vizi O. Spenglera o "soumraku Zapadu" i Fukuyamovy ideje "konce historie". Z organickeho pojeti vyvoje izolovanych kultur (civilizaci) cerpa argumenty pro zduvodneni "zvlastnosti historickeho vyvoje Ruska" jako "zvlastniho typu civilizace, navazujiciho na tisiciletou tradici Kyjevske Rusi, Moskevskeho carstvi, Ruske rise a SSSR", ktery je "steznem a hlavni oporou eurasijskeho kontinentalniho bloku" a protivahou "hegemonistickym tendencim ŝoceanske riseŝ USA a atlantickeho ŝvelkeho prostoruŝ."

Proti odduchovnele, konzumni "atlanticke civilizaci", delici lidstvo na privilegovanou "zlatou miliardu" a "vykoristovanou surovinovou periferii", stavi Zjuganov opraseny mytus o vyvolenem ruskem narode jako nositeli ideji "vespolnosti, kolektivismu, statnosti a snahy o ztelesneni nejvyssich idealu dobra a spravedlivosti". V jeho podani ma slibovany raj podobu mocneho imperia, opirajiciho se o "armadu a pravoslavnou cirkev" a podrizujiciho vyrobni sferu "celostatnim globalnim cilum a kontrole". Tmelicim faktorem budouciho noveho Ruska by se proto mela stat "nacionalni a statni idea, schopna zmenit se v materialni silu, sjednotit kolem sebe vsechny zdrave a vlastenecke sily..."

Obavy tak vnuka i mozna symbioza zjuganovovskych ideji s oficialnim pravoslavim, jez nejednou v ruskych dejinach sehralo roli slouhy imperialniho statu. Neni divu, kdyz volebnim zbranim komunistickeho prezidentskeho kandidata mohly zehnat "nejzdravejsi" patrioticke sily z rad pravoslavneho kleru, pocinaje patriarchou Alexijem II. Nasemu poutnikovi do svatyni nekdejsiho Zagorska, dnes opet Osady sv. Sergeje, vyjadril toto pozehnani mistni archimadrita Feognost: "Kdyz jsme s vami, Gennadiji Andrejevici, hovorili, videli jsme, ze vy jste ten, kdo uchovava a buduje, a ne ten, kdo nici. Budeme se za vas modlit. Za vsechny ruske vlastence!" Tato podoba Zjuganova jako "zachrance vlasti" je jeste mnohem zaludnejsi a nebezpecnejsi nez tvar kryptokomunisty. Tezko rici, zda ve svem "minimalnim" nebo "maximalnim" programu navazuje Zjuganov predevsim na posledni velkou "reformu Stalinovu" (protikosmopolitni a protizidovsky obrat v roce 1949), ktere si on sam tak vysoce ceni jako zameru povytce vlasteneckeho.

V dlouhodobejsi perspektive se tak rysuje dalsi osidny pokus znovu zmarit dejinnou sanci Ruska stat se soucasti otevreneho a demokratickeho sveta. Na toto nebezpeci poukazal soudoby rusky zapadnik, emigrant a historik A. Janov, autor monografie o Ivanu IV., ktery zduraznil tragicke dusledky protievropske orientace a izolacionismu v ruskych dejinach (Literaturnaja gazeta 1996/26 a 27).

Proto vlastne muzeme s uspokojenim konstatovat, ze v ruskych prezidentskych volbach utrpela porazku predevsim predstava o vylucnosti ruskych dejin a ruskeho naroda, nad niz zvitezila touha vetsiny volicu neodvrhnout navzdory dnesnim obtizim moznost vstoupit do moderniho demokratickeho sveta. Ze utrpel porazku patrioticky tabor, k nemuz se primykaji nejruznejsi neofasisticka seskupeni, "koalice imperialnich, agresivne nacionalistickych, revansistickych sil", kam nepochybne patri i Zjuganovova komunisticka strana s jejim "pseudopravoslavim, panslavismem a ruskou ideou" (Iljusin, Literaturnaja gazeta 1996/23). Jeho porazky bylo ovsem paradoxne dosazeno teprve za pomoci predstavitele vojenskeho komplexu, jemuz by leccos z ruskeho nacionalniho programu mohlo byt blizke, a pote, co na pritazlivosti ztratil dalsi pretedent na moc - Zirinovskij, jehoz spatne prilehajici liberalni maska nemohla zakryt extremistickou agresivitu. Zbyva nam tedy prat si jen jedine - aby dnesni vitezove pod nejruznejsimi tlaky neprejimali ideje cerstve porazenych a neprizpusobovali jim sve politicke kroky. Moznost techto tlaku nebyla a nemohla byt dosud zadnymi volbami vyloucena. A nejsoucasnejsi politicke deni obavy z osudnych ustupku rozhodne nerozptyluje.

Jan Culík | Department | Home