Sve projevy, at domaci nebo zahranicni, beru - a nemohu je tak dost dobre nebrat - jako sveho druhu literarni dila. Proto si je take sam pisi, piluji je a stale upravuji. Jejich tvorbu chapu jako jednu z nejintenzivnejsich soucasti sveho "prezidentovani". Urcite je to jakysi relikt me spisovatelske minulosti, ktery mi trochu komplikuje praci v prezidentskem uradu. Tu a tam zavidim jinym prezidentum, kteri sve projevy dostanou od svych pisaru ci poradcu, prectou je a o vikendech jdou hrat golf.

Od jiste chvile jsem se napul sam rozhodl a napul byl donucen svymi spolupracovniky k tomu, abych projevy prednasene v mezinarodnim a predevsim anglosaskem prostredi nepronasel cesky, ale anglicky. Ac anglictina nepatri mezi me silne stranky, zvykl jsem si na to a sve projevy ctu anglicky. Jsou to zacaste projevy filozoficke, vyskytuji se v nich slozita souveti a lecjaka mne neznama a zacaste nevyslovitelna slova, a proto se na jejich prednes vzdy pripravuji. Vpisuji si do textu ruzna foneticka znamenka a oznacuji si i frazovani, aby vety, ktere ctu, neznamenaly pravy opak toho, co jsem chtel rict, coz se v anglictine snadno muze stat.

Vzdy, kdyz projev v anglictine pronasim, mam pred tim velkou tremu, jako skolak pred maturitou. Musim vsak rici (a zaklepat), ze zatim vzdy se mi kupodivu povedlo projev s uspechem precist. Sam prekvapen zjistuji, ze mi posluchaci rozumeli a ze pochopili, co jsem chtel rict, a ze se treba dokonce i smali na mistech, kde meli. Je to vzdy znovu a znovu radostne zjisteni, ale bohuzel nikdy nevede k tomu, abych pri pristim projevu opet neprozival onu fazi velke tremy a nervozity.

Jeden z nejhezcich zazitku pri prednaseni projevu v anglictine jsem prozil na Harvardove univerzite, kde jsem mel pri udeleni cestneho doktoratu narocny, filozoficky trictvrtehodinovy projev. Ke svemu prekvapeni jsem zjistil, ze projev nebudu cist v dustojne akademicke aule, ale ze ho budu prednaset pred patnacti tisici studenty v jakemsi amfiteatrovitem prostoru, a co vic - ze ho nebudu prednaset rano, pred cerstvym a pozornym akademickym publikem, ale az pozde odpoledne, pote, kdy cely den v univerzitnim arealu probihalo cosi jako happening; vyrazovani absolventu Harvardu ma jiste rysy happeningu. Je to vesela, radostna udalost pro tisice studentu.

Projevu prede mnou bylo nekolik, ja jsem byl az jeden z poslednich, navic poprchavalo a v duchu jsem si rikal: "Po tomhle velkem happeningu nemuze nikoho napadnout z niceho nic poslouchat cizince, jak lamanou anglictinou rika jakesi slozite filozoficke vety". Vubec jsem neveril, ze by to mohlo dobre dopadnout. Aby byla moje trema jeste vetsi, v auditoriu sedela rada vyznamnych osobnosti, napr. americky viceprezident Al Gore. Ma trema byla pochopitelne silnejsi nez kdykoli jindy.

Dnes vim, ze to byl jeden z mych nejuspesnejsich projevu, ze me cele obrovske publikum napjate sledovalo a mnohokrat mi i tleskalo behem reci. Posluchaci zive reagovali, na mnoha mistech zaznel i smich a po skonceni projevu mi vsichni gratulovali. Byl to pro mne opravdu hluboky zazitek a po nem jsem si musel chte nechte polozit otazku, zda nahodou neumim anglicky.

Jan Culík | Department | Home