Z mnoha mezinarodnich festivalu poezie, ktere jsou u nas pro jistotu utajeny pomoci cilene hluchonemosti, mne dojal londynsky festival "A Hip Mass: the SuperJam", jakozto pokus o umele dychani poezie sedesatych let, kdy hippies i "seriozni" basnici dokazali naplnit Royal Albert Hall sedmi tisici posluchaci. Poetickou msi usporadal Michael Horovitz pod sloganem, ze Albert Hall bude levitovat, a za pouziti asi ctyriceti basniku z celeho sveta, jakoz i basnickych prozpevovatelu a zpevaku s doprovodem rytmickych skupin. Nic nelevitovalo, na devet hodin poezie prislo celkem 1200 platicich a asi 600 neplaticich posluchacu a The Guardian napsal, ze to bylo neco jako marny ozivovaci pokus nejake zmirajici sekty.

V obrovske okrouhle Royal Albert Hall samozrejme mizi osmnact set posluchacu v prazdnote. Na bohate vybavenem velejevisti se samozrejme vyjima basnik bez doprovodu varhan a zlatoleskle kapely jako novorozena stenice v obrazarne. Basnik, ktery trpi syndromem primerenosti a slusneho chovani, je v porovnani s Patti Smith a Damonem Albarnem zajiste na urovni zpusobneho lumka, ktery pri kladeni vajicek dba aspon na hygienu. Legendy popu sedesatych let se zajiste meni na ctihodne upominky.

Pohledneme-li vsak na to, co se poezii v uzsim slova smyslu nazyva, okem popem nezaujatym, musime konstatovat, ze 1800 naslouchajicich a v predsali prislusne spisky kupujicich lidi je v nasem nihilistickem kontextu poctem velmi pametihodnym, ba optimistickym. Abychom to rekli co nejjasneji, tito Londynane nekladli onu idiotskou otazku, co tim chtel basnik rici a pro koho, nybrz snazili se rozumet, varhany-nevarhany. Doslo pouze k hlubsi diferenciaci poezie jevistni a prozpevovane od poezie psane a prednasene,ta prvni se jevila mnohem zavislejsi na vnejsich efektech, ta druha setrvala ve sve podstate a prisla k Royal Albert Hall jako slepej k houslim a dopadla nejlepsim myslitelnym zpusobem.

Nebyl to konec poezie, nybrz konec let sedesatych, jez se u nas diky byvsimu a umyslnemu undergroundu a usidlenym Americanum drzi pri jakemsi divnem posmrtnem zivote, i kdyz zelena ci oranzova kstice privrzencu let onech ma s poezii jen neco malo trecich ploch.

Ovsem az u nas nekdo jako Michael Horovitz usporada poeticky SuperJam a bude ochoten splacet sal ze sveho dalsich pet let, octneme se ve stavu kultury, jiz zatim jen inzerujeme.

V zemi teto nechybi ani poezie, ani basnici, jen Horovitzu se nedostava te chvile a Royal Albert Hall nebude asi nikdy.

Jan Culík | Department | Home