Kniha The Haunted Land, Facing Europe's Ghosts After Communism vysla loni v New Yorku a nedavno ji byly udeleny dve nejprestiznejsi knizni ceny USA: Narodni knizni cena a Pulitzerova cena. Jeji autorka T. Rosenbergrova se snazi popsat a srovnat to, co se zatim zadny Evropan popsat a srovnat nepokusil: lustrace v CSFR (CR), SR, Polsku a Nemecku. Jiz za tento pokus a za originalni pohled autorka zaslouzi pochvalu. Navic definitivne uvedla ceske slovo "lustrace" do bezne anglictiny - tim, ze jej pouziva i pro popis podobnych situaci take v dalsich statech.

Jde ovsem o publicistiku, ktera misty postrada dukladnejsi argumentaci. Nejslabsi casti knihy se mi zda prave onech sto dvacet stranek o lustracich v Ceskoslovensku a jeho naslednickych statech, nejpoucnejsi je cast o lustracich v Nemecku. Autorka priznava, ze neni historicka, ze neumi slovanske jazyky a ze jeji znalost nemciny je minimalni. Po ctyrletem pobytu v Chile navstivila v letech 1991-94 nekolikrat CSFR, CR a SR, Polsko a Nemecko. Byla do znacne miry zavisla na tlumocnicich a prekladatelich, pripadne na mire znalosti anglictiny svych stredoevropskych partneru; ti ovsem zase meli sve vlastni predsudky..

Kavan podkopava a zasluhuje si

Pripad Jana Kavana, klicovy pro pochopeni slabin i silnych stranek lustracniho zakona a jeho dusledku, autorka jen naznacuje: "...Jan Ruml si stezoval na znamou mezinarodni kampan jednoho poslance, ktery se snazil ocistit sve jmeno. 'Podkopava reputaci zeme,' rekl Ruml Lawrence Wechslerovi z casopisu The New Yorker, 'a to je dalsi duvod, proc si zaslouzi lustraci.'" Neni mi jasne, proc se autorka Kavanem nezabyva. Snad proto, ze "kavaniade" se uz dostalo siroke (nikoliv vsak vyvazene) pozornosti v americkych mediich a autorka bud nemela co dodat, anebo nechtela napadnout stanovisko Wechslera, pripadne dalsich kolegu, a riskovat nepriznive recenze. Kazdopadne je to ponekud zvlastni pristup..

"Kompro" a "verbovka"

Rosenbergova se soustredila predevsim na pripad byvaleho poslance Rudolfa Zukala, idealistickeho komunisty, osmasedesatnika, pronasledovaneho chartistu a jednoho z tech poslancu FS, kteri byli vyzvani, aby se vzdali sveho mandatu v dusledku pozitivnich vysledku lustraci. Autorka nechava Zukala vypravet o tom, jak byl jako student ve Vidni zacatkem sedesatych let naverbovan do StB byvalym spoluzakem a tehdejsim reditelem videnske kancelare Cedoku, dnes uz zesnulym Veroslavem Sobotkou. Jako agent mel Zukal sbirat informace o svych americkych spoluzacich, se kterymi chodival do hospody. Zukal priznal Rosenbergove, ze pod hrozbou okamziteho nuceneho navratu do vlasti a zverejneni fotografii prozrazujici jeho mimomanzelsky pomer s rakouskou statni obcankou souhlasil se spolupraci. Ta byla vsak udajne kratka, melka a neprilis plodna. Jako polistopadovy poslanec FS Zukal podepsal prohlaseni, ze nikdy nebyl informatorem StB. Jak rekl autorce: "Nikdy jsem si nemyslel, ze zahranicni vyzvedacstvi patrilo k praci tajne policie. Domnivam se, ze kazdy stat provadi spionaz proti svym nepratelum. Nikomu jsem neublizil, jeste dnes se se svym byvalym americkym spoluzakem ve Vidni de Jongem kamaradim. Opravdu jsem na to zapomnel. Byla to zanedbatelna epizoda. Nikoho jsem nezabil. Z pravniho hlediska promlceci lhuta uz davno prosla." Navzdory vseobecne neochote byvalych prislusniku StB podarilo se autorce presvedcit ctyri z nich, aby s ni mluvili: spoluzakladatele StB a chartistu Vladimira Sterna, exulanta Ladislava Bittmana, prebehlika z ceske justice Alojze Lorence a nejmenovaneho ruzynskeho kapitana, ktery udajne vsemozne pomahal pronasledovanemu aktivistovi Pavlu Naumanovi. Rosenbergova pise, ze se ji podarilo setkat se s temito ctyrmi byvalymi prislusniky prave proto, ze "vsichni ctyri jsou atypicti, t.j. nebyli ani sadistickymi dustojniky, kteri terorizovali svoje obeti, ani obycejnymi uredniky, kteri se zajimali jen o to, kdy mohou odejit driv z prace, aby se mohli postavit do fronty na nedostatkove zbozi". .

Autorka mluvila s celou radou relativne dobre informovanych Cechu, dokonce prinejmensim v jednom pripade cituje kohosi, o kom zrejme netusi, ze byl mimoradne dulezitym tajnym spolupracovnikem StB. Tento jinak schopny disident odesel z politicke sceny zacatkem roku 1990 a nefiguruje na zadnem zverejnenem seznamu.

Hlasy ze zahrobi

Rosenbergova je nemile prekvapena sebejistotou obrancu lustracniho zakona - cituje napriklad Martina Fendrycha: "Jsme si zcela jisti, ze o kategorii 'agent' netreba mit pochybnosti." Vsima si paradoxniho postoje tech zastancu lustraci, kteri predtim cela desetileti StB neduverovali, dnes vsak prostrednictvim lustraci davaji moznost teto jiz mrtve instituci promlouvat a moralizovat ze zahrobi. Autorcina interpretace postoju tech, kteri obhajuji lustrace, je vyjadrena ve trech zakladnich hlediscich: "Za prve, skupina osvicenych vi nejlip, ze to, o cem se masy domnivaji, ze chteji, neni v jejich nejlepsim zajmu. Za druhe, formality demokracie jsou casto zneuzity bezohlednou starou gardou tak, aby si udrzela kontrolu. Za treti, aby zvitezili v boji, osviceni museji odlozit i tyto formality, pokud to vyzaduji narodni zajmy. Toto mysleni bylo kdysi v teto casti sveta zname pod jinym nazvem: leninismus." Autorka dovozuje, ze lustrace omezuji svobodu, vynaseji rozsudky bez radneho soudniho procesu nad obcany, kteri se sice nedopustili zadne trestne cinnosti, ale byli cleny skupin, ktere jsou z dnesniho hlediska neprijatelne. "Je to opravdu ironie, ze antikomunisticky zakon muze byt primym potomkem komunistickych cistek z roku 1948 a normalizace po roce 1968. Tato ironie je klicem k problematice budovani demokracie v byvalem sovetskem bloku," pise autorka. Rosenbergova se snazi vysvetlit nenavist k byvalym komunistum jako generacni konflikt, pri kterem mladez udajne nechape, ze v sedesatych letech byli vsichni komunisty (sic!). Autorka konci svou studii o ceskoslovenskych lustracich slovy: "Lide za sametove revoluce volali: 'Nejsme jako oni!', coz byla ovsem kruta lez, krutejsi o to, ze to byla jejich vlastni lez.".

Bohuzel Rosenbergova dokoncila svou knihu, aniz by mela pristup do archivu MV CR, coz by ji umoznilo lepe pochopit (kdyby umela cesky) a vlastnimi slovy vysvetlit fungovani StB a vyznam jeji agenturni site..

Svazky, a ne registry svazku

Rosenbergova pise s dukladnejsim ponorem o Stasi v NDR, mnohe z toho ovsem plati i pro situaci v CSSR. Avsak Stasi vedla svazky asi sesti milionu z sestnacti milionu obcanu NDR. V breznu 1990 vychodonemecti foriste, kteri ziskali kontrolu nad archivy Stasi, znicili ustredni registr svazku, aby nepadl do rukou Bonnu ci Washingtonu, svazky vsak nechali vicemene nedotcene. Svazky ovsem nejsou v rukou ministerstva vnitra SRN, ale nezavisleho Gauckova uradu. Nemecky lustracni zakon plati na 15 let pro vsechny uredniky, i kdyz je ruzne interpretovan podle jednotlivych spolkovych zemi (napr. v Sasku jsou lustrace daleko prisnejsi nez v baste PDS Braniborsku, kde dokonce predseda zemske vlady je byvalym agentem). Nemecky zakon umoznuje nejen pronasledovanym, aby nahledli do svych svazku, ale umoznuje dokonce i zamestnavatelum a novinarum, aby si precetli alespon cast agenturniho svazku. Na zaklade obsahu svazku, a nikoliv jen jakehosi seznamu, tak mohou dojit k vlastnim zaverum o tom, do jake miry ten ktery clovek spolupracoval se Stasi. .

Podle MV CR jen 60 tisic ze 160 tisicu svazku zajmovych osob, cili obeti StB prezilo nekolik vln skartaci po 17. listopadu (podle Rosenbergove obsahuje centralni registr svazku StB 700 tisic jmen); svazky jsou ovsem na mikrofisich, nikoliv v originale, a ty pro dnesni soudy Ceske republiky nemaji velkou dukazni hodnotu..

Jaruzelski a Michnik pratele?

Cast knihy o Polsku je pro nezasveceneho zajimavym ctenim, avsak prinese jen malo noveho tem, kteri dukladne sledovali vyvoj v Polsku jak v osmdesatych letech, tak v prvnich letech po padu komunisticke nadvlady. Nejvetsi pozornost je venovana analyze rozhodovani, ktere vedlo k vyhlaseni vyjimecneho stavu v roce 1981 a pak tomu, jak se toto vyhlaseni vysetrovalo po roce 1989. Autorka se opira o rozhovory s Wojciechem Jaruzelskim a o jeho pameti vydane polsky a francouzsky a sleduje sblizovani ci dokonce pratelstvi, vznikle v poslednich letech mezi Jaruzelskim a Adamem Michnikem. Polsko neproslo lustracemi, protoze navrh zakona o lustracich neprosel polskym Sejmem drive, nez se postkomuniste vratili k moci. Pripad byvaleho premiera Oleksyho, ktery odstoupil po te, co byl obvinen ze spoluprace s KGB na zaklade udani ruskeho diplomata, dokazuje, ze Polaci za zanedbani tohoto problemu plati dodnes.